Mnoho let jsem tápala v této realitě, ovládána svými strachy a obrannými mechanismy, nevnímajíc své tělo, svou duši ani emoce. Nyní jsem ve fázi střetávání se se svými strachy a jejich rušení a vím, že nic nevím. Chci zde otevřeně psát o svých pocitech, protože mám pocit, že je to mezi lidmi stále tabu. 

Zajíc je moje duševní zvíře, které je svými přirozenými vlastnostmi podobné mým. Začínám vnímat, že tato hmotná viditelná realita není vše. Je tu mnohem víc. Stačí začít vnímat...

Doporučuji blog číst odspodu. Nahoře jsou nejnovější věci. Při čtení odspodu může vnímavější čtenář sledovat vývoj mých myšlenkových pochodů.

Co tu je

Na této stránce najdeš (pomocí hledání CTRL+F):

- Prostor (15.1.24)
- Moc přítomného okamžiku - druhý pokus - 4. 11. 23
- Přátelství a vztah - 16. 9. 23

- Odvaha mlčet (7.9. 23)
- Láska a smrt (5. 8. 23)
- Kniha Průvodce pro vysoce citlivé lidi (3. 7. 23)
- na co jsem přišla (24.6.23)

- Pokus o vztah 2.0 (23. 5. 23)
- Vztek (1. 1. 23)
- Učím se být šťastná (11. 12. 22)
- Bytí materiální i nemateriální (12. 11. 22)
- Jsme změkčilí (28.9.22)
- Já a upíři (6.9.22)
- Kniha Alchymista a můj život (5.8.22)
- Masáže a tělo (13. 7. 22)
- Pomáhání (11. 5. 22)
- Empatik a upír (8. 5. 22)

- Léčba duše bolí (22. 3. 22)
- Já a blízký vztah (13. 4. 22)
- Moje smrt (28. 3. 22)
- Procitání do bytí, lásky a srdce (24. 3. 22)
- Duchovní principy a běžný život (18. 3. 22)
- Mluvení, sauna a dech (16. 3. 22)
- Pohled do očí (9. 3. 22)
- Intimní vztah s druhým člověkem (1. 3. 22)
- Cítit se špatně - proč je to špatně? (24. 2. 22)
- Vlčí a rysí hlídky (19. 2. 22)
- Mít děti (15. 2. 22, revize z 9.2.)
- Mateřství a rodičovství (9. 2. 22)
- Setkání s chladem podle Wima Hofa (8. 2. 22)
- "Rodina" neexistuje (12. 12. 21)
- Mé životní poslání (6. 10. 21)
- Rozmazlenost a hranice (16. 9. 21)
- Hranice a trochu vzteku na tuto společnost (16. 9. 21)
- Hranice a život bez hranic (12. 8. 21)
- Diamantový přístup (27. 7. 21)
- Tma 2.0 (24. 7. 21)
- Slova od Shumavan (20. 6.21)
- Moc přítomného okamžiku čili zastavení neustálých myšlenek (19. 6. 21)
- Narcismus - vnitřní žalář (2. 6. 21)
- Vymezování svých hranic a potřeb (13. 5. 21)
- Já nejsem moje myšlenky (20. 4. 21)
- Probuzení srdce a lásky (4. 4. 21)
- Život a myšlenky (2. 4. 21)
- Lidé a emoce (27. 3. 21)
- Zákon přitažlivosti (20. 3. 21)
- Rituál Magická brána (20. 2. 21)
- Rozšířené vědomí - jako zvíře (20. 2. 21)
- O manipulaci znovu po roce a půl (7. 2. 21)
- Smrt (22. 1. 21)
- Já ve tmě (9. 1. 21)
- Novoroční přání (3. 1. 21)
- Vývoj duše a srdce + Chápání lidských vztahů (Steve Pavlina) (27. 12. 20)
- Růst srdce (Blog: Steve Pavlina (27. 12. 20)
- Zneužívání lidí (23.12.20)
- Poselství od Zlaté dušičky (14. 12. 20)
- Život a já a lidé okolo mě (22. 11. 20)
- Měsíční stezka a probouzení divoké ženy ve mě (15. 11. 20)
- Život je krásný (4. 11. 20)
- Vnímání života tělem a srdcem (duší) (3. 10. 20)
- Hraniční porucha osobnosti (19. 9. 20)
- Ona - moje fantazie nebo vnitřní realita? (18. 8. 20)
- Meditace jak ji vnímám já (1. 8. 20)
- Slzy do mechu a kapradí (26. 7. 20)
- Kniha Musela jsem zemřít (23. 7. 20)
- Léčení dětských strachů - návrat do minulosti (18. 7. 20)

- O lásce (24. 6. 20)
- Smutek a energie se derou ven (13. 5. 20)
- Moje první setkávání s malou Haničkou (31. 3. 20)

- Léčebné vnitřní blaho (25. 3. 20)
- Koncept kontinua - poznámky z knihy (24. 2. 20)
- Despotický rodič (24. 2. 20)
- O domněnkách a strachu (19. 2. 20)
- Zimní toulky Ždánickými lesy a loukami (3. 2. 20) - foto
- O lese, dechu, energii a chtění (3. 2. 20)
- Potlačené tělo a emoce a probuzení (14. 1. 20)
- Krutá zima (13. 1. 20)
- Dětství a jeho dopad na současný život (7. 12. 19)
- Kniha Celestinské proroctví (9. 10. 19)
- Meditace a Bronnie Ware (kniha Čeho před smrtí nejvíce litujeme) (7. 10. 19)
- Rodinné (vztahové) konstelace (28. 9. 19)
- Duše a ego (21. 9. 19)
- Naše tělo v naší duši (16. 9. 19)
- Jsem empatik, stará duše a indigové dítě (10. 9. 19)
- Bylinkářská a životní inspirace Vladimírem Vytáskem (28. 8. 19)
- Mužský a ženský princip (energie yin a yang) (27. 8. 19)
- Mé tělo se probudilo (27. 8. 19)
- Ježíš, Buddha a já (17. 8. 19)
- Manipulace a jsem já manipulátor? (14. a 17. 8. 19)
- Projekce vlastních traumat na jiné lidi (12. 8. 19)
- Utajené emoce (11. 8. 19)
- Můj život a poruchy příjmu potravy (8. 8. 19)
- Každý žijeme v jiné realitě (30. 7. 19)
- Strach a strach ze strachu (2. 8. 19)
- Nezlehčujte své pocity (1. 8. 19)
- "Hodná holčička", svobodná duše a potlačené emoce (29. 7. 19)
- Slova z lesa o lidech, lásce a strachu (28. 7. 19)
- Můj porod, separační trauma, strach z lidí a přejídání se a jak s tím souvisí "Pavlovovy reflexy" 
- Co je to láska? (jaro 2019)
- intuitivní vytrvalostní běh a kniha Zrozeni k běhu
- vnitřní hliněná omítka - pokusy a omyly začátečníků
- mantra "na dobrou noc" - pro změny vnímání sebe a okolí
- Nebojme se být nešťastní! (30. 4. 18)
- Lysebeth - Jóga mysli (zápisky z knihy)
- makové raw vegan koláčky,
- život v rytmu měsíce a svého slunečního znamení,
- Přírodní péče o vlasy a kůži (no-poo),
- Jak jsem šla na medvědy (monitoring medvědů na Malé Fatře),
- můj pohled na "me too". (duben 2018 + 10. 2. 20)

Knihy a jiné materiály, které mě zaujaly:

- kniha Ženy, které běhaly s vlky
-
kniha Celestinské proroctví 
- knihy Hvězdy a duše (Marie Hlávková), Léčení duše
- slova Evy Veroniky Rybářové - youtube kanál 
- kniha Čeho před smrtí nejvíce litujeme - Bronnie Ware (její blog)
- kniha Do tmy (Anna Bolavá)
- Jitřní země - web rozvojový, vesmírný, duševní, byliny...
- kniha Cyklická žena
-
kniha Zrozeni k běhu (Born to run)
- kniha Hlubinná přestrukturace (Marie Hlávková) - k dostání zde (není v knihkupectvích)
- Čtyři dohody - kniha nebo nahrávky divadelních her od Jaroslava Duška (na Youtube)
- Duše K - s Jankou Kajánkovou - zde
- Jitka Navrátilová na DVTV, kniha Myslet srdcem
- Řízené meditace Petra Chobota - zde
- Autogenní trénink - zde
-
mobilní aplikace: Insight timer (zdarma, dá se používat offline část "timer" - moc hezké melodie, gongy, měří čas meditace a hlídá, zda meditujete každý den) a Prana Breath (různé druhy dechů - zklidňující, energizující...)
- cvičení Qigong ([čchi-kung]): Postoj nejvyšší dokonalosti pěstování života - zde (nejen pro ženy)
- kniha O životní síle - Jiří Štangl (Praha, 1992)
- OM chanting - Om chanting v Brně - vyzkoušela jsem, bylo to silné a zajímavé ve skupině, ale já potřebuji svůj vlastní energetický prostor.
- Falun gong - odnož čchi-kung, zde, zde - cvičím to sama. Potřebuji svůj vlastní energetický prostor. 
- Pránická výživa (Henri Monfort) - kniha nejen o životě na práně, ale obecně o vnímání světa a sama sebe. Zatím se nechystám na bytí z prány, ale nasávat ji umím, stejně jako ji vidím. 
- můj profil na ČSFD: Ixbalanke 
- kniha Koncept kontinua (Jean Liedloffová) 
- Kundalíní, kniha o životě a smrti - Dr. Ravindra Kumar Jytte Kumar Larsen
- Obejměte své vnitřní dítě - kniha
- Hovory s Akášou - Mareš, Zentrich (kniha)
- Duna - F. Herbert (kniha)
- kniha Probouzení tygra, léčení traumatu - Peter A. Levine
- knihy Probouzeni zranitelnosti, Poznej svého anděla, Jozova Hanule (červenec 2020) 
- kniha Musela jsem zemřít (Anita Moorjani) (červenec 2020)
- mobilní apka Co-star, Moon calendar (v AJ)

- Písničkářka Fia (na YouTube) 
- Marta Foučková - kniha Já jsem
- knihy Mycelium 
- Článek Pohled do Slunce (web meditace.net) (srpen 20)
 - kniha Odvážné snění
- kniha Cestou domů - sny jako průvodce k sebepoznání a celistvosti
- The Goddess Oracle - Karty Bohyně 
- kniha Hraniční porucha osobnosti - Rohr (září 2020)
- kniha Vědomé milování, Diana Richardson (září 2020) 
- Ledové království - ano, ta pohádka :) (listopad 2020)
- Základní kniha o Reiki - Walter Lubeck (říjen-listopad 2020)
- kniha Zneužití: Heinz-Peter Röhr (prosinec 2020, poprvé jsem knihu četla v únoru 2020)
- kniha Život po životě - Moody
- pobyt ve tmě - začátek ledna 2021
- kniha Síla srdce - Martina Čampulová - leden 2021
- sci-fi Setkání s Rámou - Arthur C. Clark (leden 21)
- kniha Šikmý kostel - Karin Lednická (leden/únor 21)
- Milost v umírání - Kathleen Dowling Singh (únor 21 - nedočteno)
- Probuzení lůna - Seren a Azra Bertrand (únor 21 - nedočteno)
- blog Krkavčí matka - Veronika Hurdová
- kniha Zákon přitažlivosti (březen 21)
- Ruce světla - Barbara Ann Brennann (duben 21) 
Život samá pohroma, jak čelit stresu, nemoci a bolesti pomocí moudrosti těla a mysli (Jon Kabat-Zinn) (duben 21 - nedočteno)
- Přátelé a milenci, práce na vztazích (Julian Sleigh) (duben 21)
- Trauma očima dítěte - Probuzení obyčejného zázraku léčení (Peter A. Levine, Maggie Klineová) (duben 21 - nedočteno, tlustá bichle, ale hodně dobrá :) Otevřeno znovu v červenci 21 (nedočteno). Je to těžké čtení... pro mě. Tzn., rozjíždí mi to úzkost, protože to odkrývá zapomenutá zákoutí dětství. Podobně to mám i s knihou Ženy, které běhaly vlci.
- Narcismus - vnitřní žalář (Heinz-Peter Röhr) (červen 21)
- Moc přítomného okamžiku - Eckhart Tolle (červen 21)
- Hysterie - strach z odmítnutí - Heinz-Peter Röhr (červenec 21)
- Diamantový přístup - A. H. Almaase (John Davis) (červenec 21)
- Jak si správně přát - Pierre Franckh (srpen 21)
- Záblesky paměti - Timothy Leary (srpen 21) - nedočteno
- Aktivní snění - Robert Moss (Maitrea) (září 21) - nedočteno
- Kouzlo stromů - Tess Whiteburst (září 21) - rozečteno
- Raději zešílet v divočině - zima 22 - rozečteno
- Ledový muž - Wim Hof - zima 22 - nedočteno (základ pro praktikování metody je v první půlce knihy - je to velmi jednoduchá a dobrá metoda)
- Kosmická hra - Stanislav Grof - únor 22 - rozečteno
- Tibetská kniha mrtvých - Lama Kazi Dawa Samdupa, Nakladatelství Svatá Mahatma, Brno 1990, Edice Třetí oko - rozečteno
- Poutník - Jan Konfršt - březen 22 - dočteno :)
- Dub Fx - nejoblíbenější album: Everything is a ripple - pouliční umělec, zpěvák, tvůrce a svobodná duše - provází mě už déle než 10 let na mojí cestě,  a mnohokrát mě inspiroval a dodal vnitřní sílu jít svou cestu dál ke svobodě a lásce - na živo 8. dubna 2022, Brno, Fléda
- Energetičtí upíři - Christiane Northrup(ová) - květen 22
- Dech (2022) - rozečteno
- Bohyně nestárnou - Christiane Northrup(ová) - rozečteno
- Alchymista - Coelho
- Tanec s vlky - Michael Blake (srpen 22)
- Duna a Spasitel Duny - Frank Herbert - léto 22
- Děti Duny - září 22 
- Bílý tesák - Jack London - říjen 22
- Minehava - Eduard Štorch - listopad 22
- Problém tří těles - 1. díl scifi trilogie - prosinec 22 (rozečteno)
- Zaklínač 1. díl - duben 23 
- Faust (Goethe) - květen 23 
- Průvodce pro vysoce citlivé lidi - červenec 23 Judith Orloff 
- Zaklínač - Meč osudu - srpen 23 - dočteno
- Zaklínač - Krev elfů - září 23 - rozečteno
- Božská komedie - leden 24 - rozečteno
- Čtyři roční doby - Stephen King (Vykoupení z věznice Shawshank, Nadaný žák, Tělo, Dýchací metoda) - leden 24 - rozečteno

 

Prostor

15. ledna 2024
Jak už jsem psala, pár let se pokouším o mindfullness, vnímání bytí a materiální reality tady a teď. Nejlépe bez přemýšlení - tím myslím honící se kolotoče myšlenek, pocitů viny, výčitek z kdovíčeho - neudělala jsem v práci vše dokonale, neodepsala jsem matce na WhattsUpu, nebo pocity strachu - z neznámého ožralce, který se táhne za mnou, nebo že jsem na něco důležitého zapomněla a nemůžu si vzpomenout na co... Prostě blázinec v hlavě. Proto jsem taky před asi 6 lety začala meditovat a pátrat - v sobě, v svém těle, s své hlavě, ve Vesmíru. 

V současnosti denně využívám apku Insight Timer - je tam meditační časovač s různou hudbou a tak a taky moc zajímavé kurzy - meditační, psychologické aj. Vše v angličtině, i když pár kurzů v češtině už tam je taky. A dnes mi tam přišla zajímavá inspirace - prostor. O prostoru už něco tuším - obsahuje kyslík, oxid uhličitý, obsahuje energetické částice a také Boha. Dosud jsem se při "mindfulness" soustředila spíš na předměty okolo mě, na "materiál" viditelný. Ale cítím u toho spíš úzkost. A dnes - co takhle zkusit prostor. Možná mám strach z prostoru a ne z materiálních objektů. Možná by s tím mohly souviset moje problémy s dýcháním. A taky vidím čchi (pránu, energetické částice) ve vzduchu. A taky vidím aury kolem lidí, předmětů. Prostě mám zvláštní vztah k prostoru - mezi lidmi, věcmi. Jsem i hodně citlivá na energie lidí - mám úzkosti z lidí a tak. 

Dnes jsem koukala na Americkou krásu, ten film jsem viděla už asi 8x, a pořád mě baví. A je tam kluk , co si natáčí na kameru různé věci, život, lidi, předměty... A u videa poletujícího igelitového sáčku zmiňuje, jak ho fascinuje prostor, ve kterém cítí lásku. Jak vlastně prostor umožňuje všemu pohybovat se, žít. Pak jsem si ještě pustila to povídání na apce Insight Timer, kde "náhodou" bylo zrovna o "prostoru" také - prostor fyzický, duševní a prostor v srdci. A tak jsem šla ven a snažila se vnímat prostor, ve kterém kráčím. Dost mi pomohli ptáci, kteří nade mnou létali v tom "prostoru". Stejně tak i já mohu "létat" v prostoru, akorát teda u země po nohách. A bylo to zajímavé, zvláštní až krásné. Až jsem se bála, že někdo na mě pozná, že dělám něco divného. (Tady toho strachu se fakt chci zbavit. Já si přece můžu vnímat a být jak chci.) Strach, že si někdo bude myslet, že jsem divná. Ale já jsem divná a měla bych si to užívat :) Tak jsem zvědavá, co prostor přinese dalšího, když se ho přestanu bát a začnu ho víc vnímat... 

A ještě mě k tomu napadla taková myšlenka, že prostor (mezi předměty) je možná důležitější než věci samotné. I když, obojí je důležité. Z každého předmětu vyzařuje určitá energie. Asi sami znáte, že s každým člověkem se cítíte jinak, někdy si nechcete obléknout něco od jiného člověka, určité předměty jsou vám příjemné a jiné méně či vůbec. Energie jdoucí z člověka či předmětu je přenášena prostorem mezi nimi. Hezky je to popsané v knize Celestinské proroctví, nebo i ve stejnojmenném filmu je to natočené. A jelikož já mám ten dar, že mohu v prostoru vidět to, co jiní lidé nevidí, asi bych to měla začít prozkoumávat... 

Moc přítomného okamžiku - druhý pokus

4. listopadu 2023
V létě 2021 jsem četla půjčenou knihu Moc přítomného okamžiku. A tehdy jsem začala zkoušet nemyslet a snažit se být jen tady a teď. A bylo to sakra nepříjemné. Myšlení je jako závislost. A snaha vypnout mozek v těle budí strach, že ztratí kontrolu - nad sebou a nad životem, nad okolními lidmi - a že se mu třeba přihodí něco hrozného, když přestane myslet. Ale to jsou jen myšlenky a emoce strachu, které tyto myšlenky vyvolávají. 
Knihu jsem si koupila a rozhodla se na bytí tady a teď znovu pracovat. Protože si uvědomuji, že jsem to opravdu jen a jen já, kdo mě samotnou svými myšlenkami a následnými emocemi drtí, a z mého života dělají peklo. 
Vnímám to jako změnu vnímání, skoro psychedelický zážitek, když se pokouším soustředit se na mé tělo, můj dech, na věci okolo mě - a to vše bez myšlení, bez posuzování. Jen vnímání tělem. A dobrý je k tomu pocit zvídavosti, který tomu přidává pocit jakoby radosti. 

Pomáhá mi taky práce, kdy jsem nucena soustředit se na tady a teď, co dělají moje ruce, co kam dávají, co odkud berou. Pracuji na nádraží. Mou prací je předávat a přebírat balíky a jiné věci z vlaků a do vlaků. A také s tím souvisí řízení takovété roztomilé nádražní káry ("ještěrka"). Já, sic řidičák mám, ještě donedávna jsem měla obrovský děs z řízení čehokoliv, kde se musí točit volantem. A teď - po měsíci překonávání tohoto strachu - jezdím přes koleje, v úzkých prostorech, 20 cm od kolejí - a jde mi to. Je úžasné překonat svůj strach a naučit se něco nového. Jednou možná budu řídit i auto :) A možná mě to bude i bavit. Automat tedy, maximálně, řazení pákou je pro mě už moc věcí, na které se musím soustředit. A dávat bacha na vlaky, na lidi - nutí mě to být tady a teď, protože nechci skončit pod koly rychlíku z Prahy do Vídně. 

Uvědomila jsem si, jak někteří lidé v mém okolí mají tendence stále vytvářet nějaká dramata, a mluvit o nich. Často se ta dramata vlastně netýkají ani jich samotných, ale jiných lidí. Toto poslouchat je mi velice nepříjemné, protože to podporuje mozek a nezdravé myšlenky a nepříjemné emoce. Troufám si tvrdit, že neexistuje osoba, která by mohla pochopit mé činy a myšlenkové pochody, proč a co jak dělám a nedělám. A stejně tak já nemohu vědět nic o jiných lidech - proč a co jak dělají. A když se teď snažím žít okamžikem a nepodporovat již tolik myšlení a následné zbytečné emoce, tak mi začalo být poslouchání slov a myšlenek jiných lidí často velmi nepříjemné. Je to stejně zvláštní, jak jsme závislí na myšlení a na mluvení. Mluvení není nic jiného, než sypání svých myšlenek ven z hlavy pomocí hlasu. A někteří lidé pořád jen mluví a mluví, protože se jejich mozek nedokáže zastavit. A já už jsem někdy unavená z těchto cizích myšlenk. Můj mozek taky celý život valil jako zběsilý, a stále má ty tendence. Ale mě už to nedělá dobře. Chci žít tady a teď a ne v myšlenkách o minulosti či budoucnosti. Protože jsem si uvědomila, že moje vlastní přítomnost je úžasná, jen si to potřebuji uvědomit. 

Přátelství a vztah

16. září 2023

Zasekla jsem se v tom, že musím pořád sledovat lidi okolo sebe, uhýbat, nezavazet, nebýt na obtíž, vlastně neexistovat. Hlavně žít tak, abych někoho neobtěžovala, aby se někdo nezlobil, abych někomu nezpůsobila jakékoliv negativní emoce. Wtf - to nejde!!
A taky jsem si všimla další divné myšlenky. Radši budu hezká, a úchyláci si nade mnou můžou masturbovat. Jedu vlakem, naproti mě si sedne asi padesátník, kolem krku šálu Komety (brněnský hokejkový klub), a mám pocit, že během hodiny jízdy prostě masturbuje přes kalhoty. Nevím, co jsou moje domněnky a co je realita. Neptala jsem se ho na to. Oči za slunečními brýlemi, občas kousne do kebabu, občas mačká jakýsi posilovací přístroj na zápěstí, a pak po zbytek cesty si drží obě dlaně v pozici, jako by si tam držel ptáka. Hýbě s dlaněmi. Snažím se ho nevnímat. Není kam si přesednout. Netýká se mě to. Mám pocit, že na mě zpoza slunečních brýlí kouká, ale nechci to kontrolovat přímým očním pohledem. Je mi zle. Těžko se mi dýchá. Pouštím si dechové cvičení Prana Breath (apka). Snažím se tu osobu zcela nevnímat. Nesouvisí se mnou. Já jsem já a on je on. Cokoliv on dělá, vypovídá jen o něm, nesouvisí to se mnou. Cítím strach, snažím se ho rozdýchat. 
Jsem vysoce citlivá bytost. A vím, že vysílám hodně své energie. Jaké? Podle určitých psychologických teorií, zapomenutá traumata z dětství mají potřebu se připomínat skrze události v současném reálném světě. Vím, co mi Bůh chce napovědět, na co bych neměla zapomenout. A zpracovat to. Je mi zle z mužů, kteří nerespektují ženské potřeby, individualitu, svobodu. Je mi zle ze mě, že stále sama koukám na muže jako na objekt zájmu. Nechci nikoho vlastnit ani ovládat, ani když ho mám ráda. Tím spíš, láska ze srdce má nechat milovaného člověka jít, nechat ho jeho svobodě, jeho roznodnutí. Pokud necítí, že se mnou chce být, je to jeho rozhodnutí, a pustit ho. (pláču) Je takové rčení: Pušt ptáčka, a pokud se vrátí, je tvůj. 
A tak je to i s přátelstvím. Přátelství mezi muži a ženami není dáno. Každý může kdykoliv odejít, a nemusí nic vysvětlovat. Prostě vám s někým není dobře, ať už je to přátelství nebo milostný vztah, odejděte, jen tak. A to stejné může kdokoliv udělat mě. Tak to je. I když to bolí. Na světě není nic krásnějšího a důležitějšího než svobodné přátelství obou bytostí, které ví, že mohou kdykoliv ukončit toto přátelství, nejsou jím svázáni. Milostný vztah by měl být založen na tomto přátelství duší, nejen na fyzické přitažlivosti, ta je druhotným znakem osudu. Slzy kanou ze srdce. Amen

Odvaha mlčet

7. září 2023

Za poslední dobu jsem si uvědomila na sobě, že jsem vlastně člověk, který má rád ticho, klid. A přesto v rámci komunikace s lidmi často mluvím, ze strachu asi, aby si o mě nemyslel, že jsem nudná a tichá. Ale čím dál častěji převažují ve mě chvíle, kdy potřebuji ztišit myšlenky a tělo, soustředit se hlavně na dech a na své tělo, a na chvíli nevnímat nikoho jiného. Zvlášť když pracuji celý den obklopená lidmi. Ale často bojuji s podivnými myšlenkami, které ve mě vzbuzují nepříjemné pocity, pocity viny, pocity nepatřičnosti, když jsem s lidmi, obzvláště v přítomnosti jen jednoho dalšího člověka, a chci mlčet, nechci nic poslouchat, potřebuji ticho. A nutí mě to přemýšlet, proč lidé potřebují pořád přemýšlet nebo mluvit? A často se opravdu mluví o blbostech, nebo se pomlouvají jiní lidé, stěžování si na všechno možné, ... Ráda si povídám, když jsou oba lidé upřímní a dá se mluvit opravdu z duše, ale to s lidmi z práce opravdu nechci. Prostě nezvládám "small talk", vyčerpává mě to, unavuje mě to, bere mi to energii, nevidím v tom smysl. Nebo třeba chvíli, pár minut, ale ne celý den. 

Ale zkouším to. Jsem s lidmi, a prostě pak řeknu, že bych potřebovala být v klidu, mlčet. A mám z toho úzkosti, když se takto vyjádřím. Je to vždy jakási divná, trapná situace. Zvlášť když druhý člověk by mluvit chtěl, ale já nechci. Proč je to tak divné? Proč by se mělo pořád mluvit? Znamená to pak, že lidé, co spolu mluví "o ničem", jsou lepšími přáteli? Nebo se cítí lépe? Nevím. Učím se být tichý člověk bez pocitů viny. 

V mém nitru se děje spousta věcí, o kterých bych chtěla mluvit, ale jsou to věci velmi soukromé a ne  s každým je chci rozebírat. Také pozoruji spoustu věcí očima, pozoruji život a svět, a napadají mě různé myšlenky. Ale mám zkušenost, že tyto moje pozorování většinu lidí nezajímají. Mohu si vybírat, s kým chci a nechci mluvit. A stejně tak jiní lidé si mohou vybrat, zda si se mnou chtějí či nechtějí povídat. Často mám strach, že se někdo naštve, když si s ním nechci povídat. A možná je to proto, že mě štve, že si se mnou nikdo nechce povídat o tom, co zajímá mě.... Ooo, to je zajímavé, co jsem teď napsala. Musím se nad tím víc zamyslet. A nad sebou. Někdy najednou náhodou přijdu na něco, co mě o sobě ještě nenapadlo. Abych mohla v klidu s lidmi mlčet, musím si to vyřešit sama se sebou. 

Láska a smrt

5. srpna 2023

Zaklínač Geralt, tažen mořskými nepřáteli do hlubin blíže smrti, bleskne mu hlavou: "Jestli se z toho dostanu, pojedu za Yen do Vengenbergu, zkusím to ještě jednou... Jestli odtud vyváznu živ." Pramenící ze srdce, čtouc tyto řádky mě napadá: my, v dnešní době, bojíme se smrti, bojíme se lásky, bojíme se opravdových citů a bojíme se svého (často bolavého) srdce, protože jsme na hony vzdáleni smrti v rámci naší "bezpečné pohodlné společnosti", opravdovému smrtelnému riziku jsme vzdáleni, a nemyslím tím možnost zajetí autem, vlakem... Z naší civilizované pohodlnose se stalo vězení srdce. Máme pocit, že smrt se nás netýká, že budeme žít dlouho, a do citů a srdečních záležitostí (tj. mít někoho rád) se pouštět bojíme, protože... A tady mi došla slova. Možná obrana mého vědomí či podvědomí, a taky - každý člověk si na tuto otázku musí odpovědět sám, každý má jiné životní zkušenosti. Ale dobře - jak to mám já... Snažím se otevírat své srdce a cítit skutečnou lásku (často u toho cítím i bolest, smutek, vztek) ve vztazích, které mi Vesmír (Bůh) přináší, ale zdá se mi, že hledám něco, z čeho mají jiní lidé (ti "muži") strach. A jakoby ta citlivost, zranitelnost, ta "Vesmírá láska" v nich otevře temné stránky zraněného vnitřního dítěte od kterého to nakonec schytám ještě já. A buď se chlap se mnou rozejde sám, protože je to na něj moc, a nebo to ukončím já, protože nevím, jak se bránit, prostě se bojím. A tito zranění muži (od dětství) se dokáží ve svých zraněních chovat opravdu hnusně, a já se mám už natolik ráda, že fakt radši budu sama. Přežila jsem dětství, přežila jsem pubertu, přežila jsem až dosud, přežila jsem sama covid, přežiju cokoliv, i bolest a smutek mého srdce. 

Kniha Průvodce pro vysoce citlivé lidi
3. července 2023

Na knihu jsem už ve svém životě v minulosti narazila, ale asi jsem ji nechtěla vidět. Teď už vím, že co mi do života chodí, i od lidí, kterým zcela nedůvěřuju, tak mám přijímat. Bůh / Vesmír / Vyšší moc mi sesílá pomocné knihy, věty, předměty atd. 
A tak jsem, světě div se, zjistila, že jsem vysoce citlivý člověk. Jó, otec mi kdysi řekl: "Tys byla vždycky taková přecitlivělá." Asi když jsem omdlela, když mě ve 4 letech škrtil abych nekřičela, když mě chtěl opět sexuálně zneužívat. Nevím, jak přesně to myslel. Ale je to jedna z věcí, které "vysoce citliví lidé" (VCL) slýchají často - "jsi přecitlivělá, měla bys být trochu tvrdší...". Je fakt, že já jsem zhrubla za svůj život, a kdosi mi zase vyčítal, že jsem moc tvrdá a drsná. No, protože s tou citlivostí se žije fakt hrozně nepříjemně. Od chvíle, kdy se mi v 33 letech moje citlivost znovu otevřela (především díky lásce k jinému člověku a pak prací s dětmi a jejich a mými emocemi), je to fakt peklo. 
A kniha pěkně shrnuje různé věci, na které jsem již narazila v jiných knihách - druhy meditací (srdce, bílé světlo, vnímání těla), jak rozpoznat energetické upíry, a dál jsem ještě nedošla. 
Kniha je psána prakticky, žádné obkecávání okolo. Opravdu praktický průvodce pro VCL. 
A základem je - my VCL, mysleme více na sebe a ne tolik na ostatní, protože jinak to odneseme my - na únavě, ztrátě vlastního zdraví, psychickými problémy. Každý člověk by se měl přednostně starat sám o sebe, aby se naučil on sám žít v tomto světě, a ne čekat, že mu furt bude okolo někdo pomáhat. Každý den se učit nové věci v tomto neustále měnícím se světě. 
A díky této knize už konečně vím, proč se cítím tak divně mezi lidmi - opravdu vnímám energie všech těch lidí. A proto je pro mě životně důležité učit se vnímat především své vlastní tělo a pracovat na svém vlastním fyzickém a psychickém klidu, a pak mohu tento klid přenášet i na jiné lidi a tím jim pomáhat. Samozřejmě, že každý den v práci pomáhám lidem - pracuju na nádraží a mou prací je pobíhat po nádraží a radit, pomáhat, směrovat, asistence s různě znevýhodněnými osobami. Ale u toho pomáhání si musím držet hranice, ať už energeticky, tak komunikačně a sociálně. Tuto práci mi seslal Vesmír přesně na míru. Je úžasné, jak to funguje, když tomu zázraku, kterému se říká život, začne člověk naslouchat, a jde občas i nepříjemnými cestami, ale jen tak se může někam posunout a něco se naučit. 

Na co jsem přišla


24. cervna 2023

že je kurva lepší přiznat si vlastní chybu nez hledat chyby v jinych

ze je kurva lepší přiznat si vlastní slabost a taky ji patřičně (nepříjemně) prožít než se tvářit před sebou a před ostatními jako mistr světa

ze je kurva lepší být sám sebou, i za cenu, ze me ostatní budou považovat za nudnou a na hovno

ze je kurva lepší prožít a zažít lásku ve svém srdci, než nutit ostatní aby mi dokazovali ze mě mají rádi

a tak

Pokus o vztah 2.0

23. května 2023
Od ledna, od mého posledního textu, se toho tolik událo. Zažila jsem lásku, ale i velký strach z blízkosti. Zažila jsem uvolnění a poddání se událostem, které nemohu ovlivnit, poddání se jiné osobě. Zažila jsem být křehká, jemná, zranitelná a ženská. Zažila jsem pokusit se na druhém člověku nehledat jen chyby, a důvody pro můj strach z něj. Pokusila jsem se věřit druhému člověku. 
Ale jsme všichni plní zranění. Muž byl plný vnitřního vzteku a strachu, že mu vezmu svobodu. A tak mě chtěl mít pod kontrolou a ovládat. A kdo mě zná, i jen skrze text, asi tuší, že já také potřebuji svobodu, a rozhodně nikdy neupřednostním partnerský vztah před osobní svobodou a možností být sama sebou. 
Na co jsem přišla: i on mě miloval ze srdce, ale zajímavé je, že se skutečnou láskou (ale teď si uvědomuji, že to je láska jak ji vnímám a cítím já) jsou ve vztazích spojeny i určité vzorce chování a myšlení. Když má někdo někoho opravdu rád, tak ho nechce ztratit a to může vést k pocitu vlastnění druhého člověka a jeho manipulaci. Když má někdo někoho opravdu rád, může se pokoušet zlepšovat ho, opravovat jeho chyby. Ale to jsou zase jen "chyby", které my vnímáme z našeho pohledu. Pro toho druhého člověka to už je možná něco, na čem roky pracoval a chce to tak mít, protože považuje za "chybné" to, jak to dělá ten druhý, který to zase považuje za "správné". Trochu zmatek, snad mě někdo pochopí :) 
A tak jsem se snažila vnímat toho muže s láskou i s jeho "chybami" (co jsem cítila, že mi vadí), a snažila se to zpracovávat si sama pro sebe, než abych mu říkala, že mi to vadí. Ale pak to došlo do momentu, kdy jsem začala mít pocit, že si to takto zpracovávám stále jen já, a on mi stále více vyčítal mé chyby, zraňoval mě skrze moje slabá místa, která jsem s láskou a důvěrou odkrývala, až jsem cítila, že z něj začínám mít strach, a že se důvěra začíná vytrácet a srdce se zase zavírá. Začala jsem z něj mít strach. 
A nakonec převážila láska ke mě samé, a čím dál více jsem cítila, že pokud mám mít ráda sama sebe, což je základ, nemohu v tomto vztahu pokračovat. Srdce mě bolelo, protože jsem ho opravdu měla ráda, ale musela jsem začít reálně vidět jeho chování a slova, a sundat si růžové brýle. Láska je jedna věc, ale ne za cenu utlačování sama sebe, ponižování od toho druhého, nemoci říct svůj názor za cenu hádky...
A ke vzteku, viz "Vztek, 1. 1. 23", pokud jste šli někde po lesích, a slyšeli až nelidský řev, nebyl to hejkal, ani nasraná striga (mám rozečteného Zaklínače), byla jsem to já. Muž ve mě vzbudil takový vztek, že jsem cítila, že se mi něco obrací až v mém srdci, moje duše měla pocit, že se obrací vzhůru nohama, a že se děje něco prastarého, z mého dětství. Malá holčička si najednou uvědomila, že už si nenechá srát na hlavu, že si aspoň zařve. A vylezl ze mě zvuk, kterého jsem se sama bála. A tak se mi ulevilo... Bál se mě i on. Jinak jsem se k němu nechovala nijak zle, neříkala jsem nic škaredého. Vztek jsem prostě jen vyřvala. Pak jsem hodně plakala, ale bez výčitek. No prostě, emoční bomba. Když někdo celý život drží své emoce v sobě, jako já, je velký pokrok dovolit si před někým takové výlevy. 
A tak život jde dál, táhne mi na 40, mám novou práci u ČD, jsem ráda, že mám na nájem a na jídlo, a jsem konečně svobodná i díky práci a penězům. A radši budu opravdu sama, než ve vztahu, kde nemám svobodu projevu a bytí (a svobodou nemyslím, že bych se chovala k jiným lidem zle, kdo mě zná, tak ví). Moje svoboda spočívá v tom, že třeba celý den nemám chuť  mluvit, celý den mlčím - to ne každý dává a zvládá. Nebo svoboda v tom, cítit se unavená a odpočívat. Svoboda odmítnout sex (!). Svoboda jíst, když mám hlad, bez ponižujících poznámek... 
Ale já vím, že vše, co se mi v životě děje, je abych nabrala zkušenosti, nabyla poznání a jednou možná budu stará moudrá žena. Už teď se na to připravuju. Už mě fakt nebaví role veselé hodné holčičky, která za cenu peněz a pohodlí, za cenu ochrany od muže, vlastně ztratí svou svobodu.

Vztek 

1. ledna 2023

Nyní na mě přišla fáze, kdy cítím, že je na čase vše pustit. Není to jednoduché. Ale ten vnitřní vztek a smutek už mě moc ubíjí. Cesta k vnitřnímu klidu vede přes uvolnění. Moje cesta vede přes smíření se s mojí případnou náhodnou smrtí. Nechystám se zemřít, zatím, ale při dnešní procházce lesem, kolem spadlých stromů, jsem si uvědomila, že bych mohla klidně zemřít pod jedním z těch stromů, kdyby tomu život chtěl. Ale stejně jako mě Vesmír, Bůh či co nenechali zemřít ve 4 letech ani později, asi mi nezbývá než žít dál. A když vyšší síla rozhodne, že je můj čas, bude to tak v pořádku. A stejně tak přijímám, že je smrt v pořádku i s kýmkoliv jiným. 

Moje cesta vede přes práci na dechu a soustředění se na smysly - zrak, hmat, sluch. Mám stále jaksi zaražený dech, a dělá mi docela dobře pohybovat se a u toho dýchat - chodit, běhat, ale i ležet a dýchat. Zároveň, když dýchám, probouzím bolest v hrudi, v horních plicích, v srdci. A pak jde na mě úzkost. Ale jiná cesta, než tudy, nevede. To, co probudím dechem, potřebuji prožít, nechat mnou projít. A pak se jen dívat, kudy ten strach odešel. Viz - litanie proti strachu (Duna, Frank Herbert). 

Podařilo se mi vytvořit si pro mě bezpečné a zdravé hranice vůči mé rodině. Už mi nemohou ublížit, už mi nemohou zabíjet mou duši, už se nenechám. Je to drsná cesta, pro mě velice nepříjemná, jít proti jiným lidem, nedělat, co oni chtějí, jít si svou cestou. Ale je to potřeba pro můj vlastní život. Žádný člověk tu není, aby emočně (či jinak) uspokojoval jiné lidi. Ani děti svých rodičů tu rozhodně nejsou, aby se rodiče cítili dobře, aby jim nedejbože děti plnily jejich sny. Každý člověk, každá duše, má své vlastní poslání. Neexistuje žádný předepsaný vzor, jak má vypadat správný muž či žena. Smyslem člověka není být rodič, to je jen druhotný aspekt, který může ale nemusí v životě přijít. Hlavní je jít za svým posláním. Rodičovství nemůže být posláním, protože to klade velkou tíhu na děti, které mohou mít pocit, že smyslem života rodiče je být jen rodič. Ale co když dítě zemře? Nebo odejde? Nebo se nechce s rodiči vídat, protože mu s nimi není dobře? Pak přichází životní krize a někdy i prozření. Děti nejsou majetkem rodičů, děti nejsou rodičům nic dlužny, každý člověk je svobodná bytost, a zdravé rodičovství zahrnuje i nechat své děti jít, dát jim svobodu. A teprve tento pocit svobody a neupínání se přivede děti možná zpět ke svým rodičům, protože tak učiní z vlastní svobodné vůle a ne ze společenských manipulativních důvodů. Z vesmírného hlediska je "rodina" jen prázdné slovo. Jsou jen svobodné láskyplné vztahy mezi lidmi, a pokud ty nejsou, tak se nedá mluvit o příjemném vztahu, ale o donucovacím vztahovém mechanismu. 

Když to píšu, cítím vztek. I toho se potřebuju zbavit. Pomáhá mi o tom psát a vztek prožít. Je tak málo míst, kde se dá řvát jako na lesy. Vyřvat to ze sebe. Aniž by se člověka někdo ptal, co mu je. 

Znovu koukám na seriál Leftovers (Pozůstalí), a opět je pro mě velkou oporou a inspirací. 

Jsem na cestě. A snad do mé smrti někam pokročím. Případně budu pokračovat v dalším životě. Ale každý den v tomto životě je šance něco změnit k lepšímu - v mém nitru i v mém vnějším životě. Děkuji Bohu a Vesmíru za podporu, sílu, a spánek. 

Učím se být šťastná

11. prosince 2022
Učím se být a fungovat v materiálním světě, s lidmi. Každý den je pro mě peklo, více méně. Cítím úzkost v blízkosti každého člověka. Ale přesto veškerá moje práce, kterou si vydělávám na živobytí, je s lidmi. A učím se. Vnímám posuny. Učím se chránit své hranice a vyjadřovat své emoce a myšlenky, ale tak, abych od sebe neodháněla lidi :) Je to pro mě těžké, když toho tolik vnímám. Velice nedávám povrchnost a lidi, kteří se snaží mít moc nad ostatními, manipulovat s nimi. 

Chce to odvahu pokusit se vnímat svůj strach a prožívat ho. Chce to odvahu přesto jít každý den ven, do světa, a prožívat tolik situací, které ve mě vyvolávají úzkost. 

Chce to odvahu být sám sebou, žít v radosti a usmívat se na lidi. Jsou skutečně lidé, které štve, když se někdo usmívá, cítí se dobře a nic neřeší. A ti mi to občas dávají hodně sežrat. 

Chce to odvahu hledat práci, která by člověka bavila a nabíjela (ne vysávala). 

Žít v pravdě a lásce a chce velkou odvahu. 

Hlavně se nikdy nevzdávat a každý den jít dál.

Bytí materiální i nemateriální

12. listopadu 2022

Naše civilizace spěje k zániku, pokud se neoprostíme od diktátu zdravotnictví, školství a jiných úřadů. Jsme změkčilí. Nevydržíme chlad ani nepříjemné podmínky. S každou generací se zhoršují traumata a generační přenosy. Naše úžasná "moderní civilizace" pomalu spěje k zániku, pokud se nestane něco opravdu něco razantního. Pohodlnost a neochota vnímat svá těla a emoce se s každou generací zhoršují a jedinci jsou čím dál více neschopni pobytu na Zemi, v materiálním světě, neschopni zdravé komunikace s jinými jedinci (lidmi) a tato situace je na Zemi neudržitelná. Něco se musí stát. Buď nás zahubí sama naše sociální a psychická neschopnost fungovat s lidmi a nebo "nemoc", to je že se sociální a psychická neschopnost fungovat začne projevovat na fyzické úrovni jedinců, v podobě "nemocí" (jak je nazývá instituce "zdravotnictví").

Může to znít negativně. Ale nezoufejte. Naše duše jsou nesmrtelné. Jen střídají těla a zažívají různé věci v tomto životě. V tomto životě, milí čtenáři, můžeme zažít nepříjemnosti, na změkčilou civilizaci výrazné nepříjemnosti, avšak pro rozvoj "lidstva", celostní duše a Vesmíru důležité procesy, kterými potřebujeme projít jako individuální duše. 

Smrti se nebojte. Nebojte se smrti své ani bližních. Je důležité vnímat především energii svého těla, své emoce (e-motion = energy-pohyb). Žijeme, abychom si zpracovávali především svůj život a jeho dění a především naše emoce a vzorce chování. Důležité je především vnímání naše a našeho těla. Nenechte se vtahovat do emocí jiných lidí - to jsou jejich procesy, se kterými se potřebují vyrovnat oni, narodili se proto. My se narodili zase pro naše procesy. 

Smrt je přechod do další dimenze. Na stupni a vrstvě záleží podle našeho života na Zemi . Bytí jen pro peníze a materiálno tvoří velice nepříjemnou posmrtnou vrstvu bytí. Vnímání hlubšího nepovrchního bytí již za života přináší po smrti příjemnější vrstvu bytí. Ale za života to může přinášet mnoho nepříjemností, tj. bránit se poddat se materiálnímu poživačnictví, bránit se pohodlí materiálního světa. Je to nepříjemné, může to tvořit chudobu a život v nedostatku, avšak po smrti budete vděčni. Ale to si každý musí vyzkoušet sám. Já už materiální chlípník byla a být už nechci, protože to prožívání před zrozením do mého současného těla bylo orpavdu nepříjemné. A karma, kterou jsem si tím vytvořila je ještě horší. Můj život bych nikomu nepřála. Hrůza hrůzoucí od narození. 

Pro mě fakt motivace pracovat na sobě. A každého individuální volba. Každý potřebuje prožít, co prožít má. Smrt není nic zlého. Zdravím Boha a duše přebývající v materiálním světě i ty zrovna nemateriální.

Jsme změkčilí

28. září 2022

Jsme rozmazlení a změkčilí touto super moderní civilizací. To je naše nemoc. Nejsme zvyklí prožívat emoce, nejsme zvyklí na nepohodlí, nejsme zvyklí, když se věci  nedějí, jak by měli, jak bysme chtěli. A zároveň všichni hrozně furt řešíme jiné lidi, co si kdo myslí, co si kdo myslí o nás, jak se kdo cítí. A přitom se bojíme přiznat, jak se cítíme sami. 

Takže, ledová sprcha po ránu, spát v lese, a nebát se smrti (své ani cizí). Je to hustý, ten život. A čím víc pohodlí si vytváříme, tím víc blbě se cítíme, protože se bojíme, že o to vše přijdeme, a neumíme v nepohodlí žít. Bojíme se o své přežití, o svou existenci. 

Celá naše společnost je psychicky narušená právě díky pohodlí. O opaku mě přesvědčí ten, kdo zvládne spát sám v lese, a nebojí se své či cizí smrti. Nebo kdo odmítne povídat si se starou babčou v MHD :-D 

Já a upíři

6. září 2022
Čím dál víc pociťuji potřebu ticha, mlčet. Mlčet sama nebo mlčet s lidmi. Abych mohla vnímat svou vnitřní energii a bylo mi fyzicky i psychicky dobře, potřebuji ticho, aby se moje myšlenky zklidnily, tím se zklidnil a probloubil můj dech, a já mohla cítit mou energii, mé srdce. 
Avšak stále se kolem mě pohybují lidé, kteří mají neustále potřebu mluvit, vyptávat se mě na mé soukromí, často chtějí slyšet jen něco příjemného. Jako bych je měla zabavit, aby nemuseli přemýšlet o sobě a svém "hrozném" životě. Ale o sobě moc nemluví, a když se jich zeptám já na jejich život, často z nich padá, jak jsou unavení, nespí, všechno je štve, nebaví je život. A já (a asi i jiní lidé v jejich okolí) máme být ty zdroje pozitivní energie. To je upírství.
A tak zkoumám, jak se s tím vypořádat, jak žít, abych já mohla v klidu prožívat svou radost a lásku, a zároveň se pořád nestávala obětí energetických upírů. A na něco jsem zatím přišla: 
Když přijdu do nového kolektivu, nebo mezi lidi, které moc neznám, tak být spíš jen tichým pozorovatelem, a zkusit odhadnout potenciální upíry. Také na rovinu říct, že mě baví mlčet a soustředit se na bytí tady a teď, zvláště v přírodě. Když mluvím, nejsem totiž tady a teď, špatně dýchám a jede mi hlava a tím pádem je mi fyzicky zle - to už jim vysvětlovat nemusím.

Všimla jsem si, že upíři opravdu rádi vytváří různá dramata, stěžují si, pomlouvají. A jakoukoliv pozitivní věc nebo cokoliv s čím nesouhlasí, tak shazují. A já s těmito lidmi opravdu fyzicky cítím, jak ze mě moje životní energie uniká, špatně se mi dýchá, dokonce i špatně spím v jejich přítomnosti. 

Upíři rádi vše pozorují a mají vše pod kontrolou. Často si pamatují o vás to, co jste jim řekli před půl rokem. 

Když to píšu, uvědomuji si, že dřív jsem sama upír byla. Už být nechci. Proměna není snadná. A protože je to stále moje téma, ze kterého se snažím vymanit, tak se mi jiní upíři budou v životě objevovat. Je opravdu dobré, když vidíte zrcadlo sama sebe v jiných lidech. Je dobré vidět na jiných lidech, jací být nechcete. A pak, upravovat své vlastní chování za chodu. Je to náročný proces. 

Chci být sama sobě zdrojem životní energie, lásky a radosti, a nehledat tyto věci v jiných lidech. 

Kniha Alchymista a můj život

5. srpna 2022
Tuto knihu jsem četla asi v 25 letech, před 12 lety, a tehdy jsem na knihu nebyla připravená. Slovo Bůh pro mě bylo neuchopitelné, až skoro špatné. 
Nyní však mi pomáhá žít a jít dál mým životem. Kniha pomáhá uzřít život z nadhledu orla. Stejně jako pastýř v knize, i já jsem byla roky uzavřená v pohodlné bublině. A bublina pak praskla. A já se učím žít a prožívat i nepříjemné věci, strach, vztek, učím se odpočívat a chránit své hranice, učím se poslouchat a mlčet, učím se vyjadřovat své myšlenky a pocity. Učím se být samostatná a postarat se sama o sebe. Učím se cítit lásku sama k sobě, učím se cítit lásku k jiným lidem, bez toho, že bych je chtěla svou láskou omezovat nebo vlastnit. 

Kniha Alchymista je o tom, že v životě člověk prožívá vše, dobré i špatné. A postupně, co si dřív myslel, že je špatné, stává se dobrým a naopak. Nebo spíš možná hranice dobrého a špatného se stírají a zbývá už jen čisté bytí v lásce. Na této cestě se však člověk setkává i se smrtí, se strachem ze smrti, poznává, že ne všichni lidé to s vámi myslí dobře. 

Kniha je o tom, že opravdové bohatství nejsou peníze, zlato, ale setkání se sebou, se svými strachy, a prožití všeho. Cesta k vnímání Boha je dlážděna spoustou nepříjemných zážitků, nepohodlí a setkáváním se svým strachem. Naše srdce jsou často obalena strachem, ale uvnitř se skrývá krásná energie lásky. Krásně to popisuje Frank Herbert ve své Litanii proti strachu (kniha Duna):

Nesmím se bát.
Strach zabíjí myšlení.
Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení.
Budu svému strachu čelit.
Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne.
A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel.
Tam, kam strach odešel, nic nezůstane.
Zůstanu pouze já.

S touto modlitbou jít a žít svůj "osobní příběh" jako pastýř z Alchymisty. 

Masáže a tělo

13. července 2022

Udělala jsem si základní masérský kurz. V rámci kurzu jsem téměř poprvé (kdysi jsem byla na jedné masáži) zažila masáž - někdo se dotýkal mého těla, aniž by to mělo sexuální podtext. Na konci dne mi bylo často psychicky i fyzicky zle. Moje tělo něco prožívalo. Z mého nitra se ozýval strach. Strach z doteků, z blízkosti. Ale nedala jsem se, pokračovala, kurz úspěšně ukončila. A teď začínám sama masírovat. Dotýkám se cizích lidí, cizích těl, cizího masa. Snažím se to dělat s láskou a veškerou péčí, protože masírovaný člověk vnímá energie, které masér vysílá. A zjišťuji, že mě to baví, i když různé strachy se ve mě pořád ozývají. Zkouším něco nového. Díky kurzu masérství jsem si uvědomila něco o našich fyzických tělech. Tělo potřebuje pohyb a dech, jinak strádá a zcela jistě onemocní. Jak onemocní, to je věc individuální. Většinou nejdříve onemocní v místech jedince, kde jsou ve svalech uloženy nezpracované emoce. Říká se tomu "trigger pointy" - zatuhliny ve svalech, které nenechávají proudit energii zdravým způsobem. Také jsem zjistila, že mám úzkosti a dýchá se mi špatně, protože mám ztuhlé dýchací svaly - krční, hrudní. A zjišťuji, že zatuhlé trapézy  v oblasti krku a ramen má mnoho lidí. I já. Moje nepříjemné zážitky z dětství, při kterých jsem zažívala strach, se uložily do krku a hrudi. A tak se snažím protahovat. Uvědomila jsem si, že se většinu dne cítím, jako by můj krk a hrudník byly většinu dne uzavřeny v nějaké svěrací kazajce. Jak ráda bych se této kazajky zbavila. 

Taky jsem byla na začátku července na kosení luk na Valašsku. Jak léčivá byla pro moje tělo fyzická práce a neustálý pohyb. Za 9 dní jsem skoro neseděla, akorát u jídla či u ohně. Chodili jsme po loukách nahoru dolů, s kosou či s hráběmi. Zpívala jsem si u toho a smála se. Jak léčebné. Ať se jdou všechny terapie bodnout. Uvědomila jsem si, jak se ve městě cítím stísněná. Samota a anonymita a strach z cizích lidí ve městě je hrozný. Když chci pohyb, musím jít běhat, jedu do práce na kole nebo jdu lozit. Ale je to tak umělé. Oproti minulosti sedím mnohem méně. Snažím se hledat práce, u kterých bych už neseděla.

Sezení vede k nemoci. Vím to z masérského kurzu. Jakmile vám ztuhne bedrokyčlostehenní sval, začne tuhnout i páteř, blbě se chodí, v těle neproudí energie a člověku se chce čím dál míň chodit, protože je to nepříjemné. Ach jak hloupě jsme si tu městskou "moderní" civilizaci vymysleli. Jsme zhýčkaní, rozmazlení a nemocní. A to není v pořádku. Lidské tělo nebylo vytvořeno pro tyto podmínky. Proč nám toto neříkají lékaři? Já naštěstí cítím, že mé tělo potřebuje pohyb. Mé tělo mě nutí se hýbat. Běhat, i když se mi nechce, a tak. A teď si uvědomuji, jak mu mohu být vděčná. Pohyb pomáhá tělu vyplavovat stres. A já si díky meditacím a uvolňujícím cvičením uvědomila, že jsem prostě pořád ve stresu, pokud nemedituji. A věřím, že to půjde změnit. 

Pomáhání

11. května 2022
Už jsem se tímto tématem zabývala dříve, ale pořád mi to život přináší. Pořád se kolem mě objevují lidi, kteří mi chtějí pomáhat, a chtějí za to hodně - mou energii, mou pozornost, a taky uznání a pocity vděku. 
Je to čtvrtý rok, co intenzivně pracuji s dětmi mateřského věku (lesní mateřské školství, kroužky s dětmi, hlídání aj.), a jedna z věcí, které jsem se naučila: pomoz mi, abych to dokázal sám. Zdravá výchova dětí je založena na tom, že vychovávám dítě k jeho nezávislosti na mě. Já nechci, aby si dítě zvyklo na mou pomoc, a stalo se tak na mě závislé. Dítě se musí samo naučit vnímat, co je a co není v jeho fyzických a jiných možnostech. Ví, že dospělý tu je, aby mu pomohl v nesnázích, ale nevytvářet závislostní vztahy. Seriál HBO - Ostré předměty - vykresluje, kam až může péče matky zajít. V praxi v běhu školky opravdu nemůžete za všechny děti pořád všechno dělat, protože byste se zbláznili, a tak je ve vašem zájmu vést děti k samostatnosti, s láskou, trpělivostí a laskavostí. 
Když mluvím se svými přáteli, občas zabrousím do vážnějších témat (viz tento blog), ale vím, že každý svou životní sílu a moudrost musí hledat hlavně sám, skrze svůj život, zkušenosti. Já tu nejsem proto, abych ostatní poučovala o tom, na co jsem přišla. Vím, že slova člověka nezmění, změní vás až životní  zkušenosti a prožitky a vlastní uvědomění sebe a jiných. 
Když si někdo zvykne, že mu pořád někdo pomáhá, nenaučí se postarat se o sebe sám. Starat se o sebe sám zahrnuje to, že neděláte pořád to, co chtějí ostatní, ale vnímáte sami sebe, své hranice a kam vás život vede. Pomáháním jiným jen přicházíte o vlastní energii, ale skutečné vztahy a přátelství tím nezískáte, protože rozumný člověk ví, že pomoc má být vždy bezpodmínečná, nemůžete si za pomoc kupovat lidi, přátele. 
Starat se o sebe znamená umět lidem říci "ne", i když víte, že je to naštve. Každý člověk je tu na Zemi sám za sebe, každý má svou cestu, a vaše cesta není pomáhat jiným, protože cesta těch jiných není být vám zavázáni za vaši pomoc, ale jít dál jinam, bez vás, a to bez jakéhokoliv vysvětlování. 
Pomoc je v pořádku, pokud je zcela bezpodmínečná, pokud za ni zcela nic neočekáváte, a nepoutáte druhou osobu k sobě. Já vyrůstala v rodině, kde se pomáhalo za lásku, já ti pomůžu ale ty budeš hodná holčička a dělat co chci já. U nás to opravdu bylo tak, že děti jsou majetkem rodičů. Je mi skoro 40 a tyto vzorce od rodiny vnímám pořád, takže to nekončí dětstvím, ale trvá to celý život. Já jsem svobodný člověk a nejsem tu k uspokojování emočních potřeb svých rodičů a prarodičů. Stejně tak jiní lidé tu nejsou k uspokojování emočních potřeb mých. Tečka. 
Je v pořádku prožívat emoce před lidmi, plakat, projevit vztek, ale neprobouzet v jiných lidech pocity viny za tyto emoce. 
Je to celé dost složité a já vnímám, že jsem na začátku tohoto objevování mezilidských vztahů. 

Empatik a upír

8. května 2022
Začínám si uvědomovat a sama sobě přiznávat, že s mými vztahy opravdu není něco v pořádku. Jsem ten, kdo se stále přizpůsobuje, omlouvá jakékoliv chyby toho druhého (měl těžké dětství apod.), nedostatky a chyby vidím stále jen v sobě, jsem špatná a proto mě nikdo nechce... Naštěstí se mi do ruky dostala kniha od Christiane Northrup - Energetičtí upíři. 
Již zhruba před dvěma lety jsem si díky knihám a terapiím uvědomila, že oba moji rodiče i jejich rodiče (moji prarodiče) byli a jsou despotové (tj. energetičtí upíři), a začala jsem se vymezovat. A zjistila jsem, že se jim to nelíbí. Já si přece nemohu dovolit svůj názor odlišný od jejich. Já musím být přece hodná holčička, která dělá, co chtějí ostatní. Despotové se střídavými pozicemi oběti, vyvolávajíc tak ve mě (soucitném empatikovi a staré duši) pocity viny, že se o ně musím starat, když je jim blbě. 
Shrnu, co se rozumí pod pojmem "energetický upír":  

Energetický upír: 
- agresivita nebo skrytá agresivita při prosazování svých cílů
- potřeba vyhrávat. Nepřijímá zápornou odpověď, a když se pokusíte o odpor, bude vás udolávat tak dlouho, dokud se nevzdáte (emoční manipulace, racionální vysvětlování aj.).
- Lži, které jej bez ohledu na situaci nebo jeho skutečném podílu na ní vykreslují v nejlepším světle.
- Super soutěživost a boj o převahu, aby mohl dávat na odiv svou "moc".
- Žádné přímé odpovědi ani na ty nejprostší otázky.
- Obviňování druhých z vlastních zraňujících činů.
- Vyvolávání výčitek svědomí, aby se ten druhý cítil špatně.
(citováno z knihy Energetičtí upíři)

Empatik cítí stále s někým soucit, věří v absolutní dobrotu jiných lidí, věří všemu, co jiní říkají, protože sám neumí lhát (je na něm vše vidět). Empatici jsou pro energetické upíry velmi snadná oběť. Upíři doslova vysávají energii empatiků. 
Když čtu tuto knihu a zamýšlím se, tak mám tendenci stále pátrat i sama na sobě, zda náhodou já nejsem upír. Moje rodina ve mě od útlého dětství vyvolávala pocit, že jsem špatná, že když se oni cítí špatně, mohu za to já. Když jsem ve 4 letech seznala, že ona nevhodná blízkost (sexuální zneužívání) s otcem je jaksi divná  a postavila jsem se na odpor, skoro mě udusil. Nikdo doma neviděl nic špatného na tom, že ta malá holčička se zcela přestala usmívat, komunikovat s lidmi a začala odmítat jakýkoliv fyzický kontakt s kýmkoliv. Otec tehdy řekl mámě, když se ptala: "Ona je prostě taková. Od 4 let už děti nezměníš." (fakt jsem se svých rodičů ptala). A máma mu prostě věřila, protože dodnes nemá vlastní zdravý rozum. I otec si ode mě začal držet odstup. Já celé trauma vytěsnila, a nechápala jsem vlastně nic - co se stalo se mnou, kdo jsem, proč se ke mě všichni chovají tak divně, proč se já cítím a chovám tak divně... A přestala jsem cítit své tělo a emoce a začala jsem myslet jen hlavou a vše analyzovat, všechny a všechno úzkostlivě pozorovat. A přizpůsobovala jsem se a hledala způsoby přežití ve svém těle a v této rodině. A malé dítě vždy hledá chybu v sobě, nikdy ne v rodičích. Dítě si své rodiče vždy idealizuje. Dítě touží po lásce rodičů, a tak raději potlačí samo sebe a začne sebe vnímat jako špatné, než aby označilo za "špatné" ty jediné jiné bytosti, které u sebe má, ty jediné bytosti, které mu mohou dát blízkost a lásku. Malé dítě udělá cokoliv, aby získalo lásku a blízkost svého rodiče. A zde se už děti učí manipulovat. 
Pracuji s dětmi školkového věku 4 roky, a poznám, kdy dítě opravdu prožívá emoci, a kdy je to emoční vydírání.
Od narození jsem vyrůstala s upíry, a proto mám tendenci dodnes vytvářet s upíry vztahy. Díky knize Energetičtí upíři jsem si uvědomila, kolik upírů jsem si kolem sebe nashromáždila. Vždy mi bylo příjemné, že se ti lidé se mnou cítili dobře. Jenže mě dobře nebylo. Ale jiné lidi jsem neměla, takže radši se nechat zneužívat a vysávat, než být úplně sama.
Teď jsem ve fázi, kdy se pokouším zvýšit svou vlastní sebehodnotu, svou lásku k sobě, pečovat o sebe a mít se ráda, a s těmito lidmi mi už prostě fakt není dobře. Jsem v mezifázi (věřím tomu), že jak se budu měnit já, začnou se kolem mě objevovat i jiní lidé ne-upířího typu. 
Dřív jsem ve chvílích samoty cítila tak hluboký smutek, že jsem pak byla vděčná za kohokoliv, bez ohledu na to, jak se ke mě choval, bez ohledu na to, jak jsem se s ním cítila. Hlavně, že nejsem sama. Tento vzorec mám z dětství. První dva měsíce života (porodnice a pak nemocnice) jsem spala sama, bez matky, ke které mě dávali jen na kojení. Ke své matce dodnes cítím jen strach a není mi s ní dobře. A pak se mě ujal otec. Byla jsem, jak se říkalo, "tatínkova holčička" - tedy, do oněch 4 let. Do 4 let jsem dělala, co on chtěl, hlavně abych už nebyla tak sama. Jenže pak se mi to přestalo líbit. Pak kolem deseti let jsem s ním opět vytvářela jakýsi podivný vztah, ale on si dával pozor, aby nepřekročil určitou hranici. A pak v od 14 let mi začala puberta a já se začala brutálně vymezovat, vyjadřovat své názory a moje silná duše se odvážně začala bránit šíleným rodinným vzorcům. Ale bojem se vnitřní vzorce vyléčit nedají. Vadné vzorce opravdu opakuji pořád dokola ve svých nefunkčních vztazích. Ach, jak úlevné poznat své vzorce a dostat šanci nad ně nadhlédnout, protože pak se nabízí určitá šance, že je přestanu opakovat...

Léčba duše bolí

22. dubna 2022

Většina lidí v naší společnosti je velmi necitlivá ke svému tělu, duši i emocím. Učíme se to už od dětství - "Musíš něco vydržet.", "Nebreč, přece se ti nic neděje." Tlak na výkon a ve velmi ranném věku přecházení na racionální myšlení a učení se nevnímat své tělo a emoce je tu stále na běžném pořádku. Snad se to už docela mění. 
Když se to pak začne oživovat, tak je to prostě nepříjemné. Jako když si přeležíte nohu, ona znecitliví, a když ji pak prokrvujete, je to hodně nepříjemné. Podobné mravence zažívám, když se mi vybíjí traumatická energie z těla a oživuje mi tím tělo (tak to chápu já, je to můj osobní prožitek). Např. i u dýchání Wima Hofa prožívám silné vybíjení a brnění v těle, což posouvá mou léčbu těla a duše. A může to s sebou vytahovat i pocity a myšlenky, které nechci vnímat, jsou mi nepříjemné. Ale je to potřeba. Uzavírání se do svého "emočního pohodlí" nejde navždy a jen se tím plní papiňák, který stejně jednou vybouchne. Mě už vybouchl. Už dál prostě nemůžu potlačovat svoje pocity. Pláč někdy přichází i na veřejných místech a já ho prostě už nedokážu zastavit. 
Lidé, kteří se zabývají různými terapiemi, masážemi, atd. v člověku mohou něco otevřít, mohou prasknout nějaký zakonzervovaný emoční balónek, a najednou jdete domů, a je vám blbě, a vyrovnat se s tím vnitřně už musíte sami. To je podle mě v současné době trochu problém. Protože tato společnost nám nedává prostor na to tak trochu se zhroutit. Musíme furt dál - vydělávat peníze, platit hypotéky atd. A to brání vnitřní léčbě. Já mám co dělat, abych zároveň se svou léčbou i sama sebe nějak uživila. Nepřijímám peníze od rodiny, na pracák bych nikdy nešla, a často jsem na tom tak, že nemám skoro na jídlo. Žiju v podnájmu. Nemám auto. Všude jezdím na kole. Nechci si stěžovat, ale nechci působit jako nějaká rozmazlená seberozvojová holka, kterou baví přemýšlet a rýpat se v sobě a psát o tom, a zároveň to má v životě jednoduchý. Ne, nemám to jednoduchý. Jsem na pokraji chudoby. Ale postarat se o sebe se musím naučit sama. 
Když ve mě terapie něco otevřou, mou velkou podporou jsou moudré knihy, které jsem přečetla a které mám rozečtené. A další velkou podporou jsou meditace, čikung, a různé práce s tělem, které za chodu stále objevuju a bez kterých bych to prostě neustála. 
Není to snadná cesta. Je to cesta bojovníka, žít svůj život pokud možno svobodně a jít za svým srdcem. Ale někdy už nevede jiná cesta... Přeji sobě i všem lidem, ať mají sílu, lásku a odvahu vydat se svou cestou, i když po cestě narazí (a já stále narážím) na spoustu překážek. Nikdy se nevzdávat, ale jemně...

Já a blízký vztah

13. dubna 2022
Krásně jsem si to představila a nastavila, ale realita byla opět trochu jiná, než byly mé představy. A to je asi právě můj problém. Žiju víc v představách a myšlenkách než ve skutečném světě. Myslím, že jsem hodně vnímavá na emoce a myšlenky jiných lidí, a chci každému pomoct, ale sama sobě pomoct neumím. Já potřebuji najít opravdu pevnou kotvu a bezpečí v sobě, ve svém těle, a nehledat kotvu a bezpečí v jiných lidech. Ve vztazích se mi zcela přesně přehrává drama mého raného dětství. Můj otec se na mě upnul a já si nechala překračovat hranice, až to bylo neúnosné. A já se zároveň upnula na něj. A já se stále upínám a zapomínám na sebe a své tělo a hledám kotvu v někom jiném. A tím překračuji hranice oné jiné osoby (muže). Je pravděpodobné, že onen muž, o kterém poslední dobou píšu, to měl (má) podobně jako já, takže jsme si to krásně zazrcadlili (vzájemně přehráli) a on byl ten moudrý a hranice nastavil a já to prožívám jako odmítnutí. A já ho s láskou nechávám jít, i když to doprovází obrovský smutek a pláč, vím, že to tak má být, musí být, abych sama v sobě něco prolomila a posunula se ve vnímání sebe a jiných lidí a možná jednou byla schopna zdravého vztahu bez upínání se a manipulace a se vzájemně nastavenými zdravými hranicemi. Hlavně jsem si opravdu uvědomila, že především bych měla pracovat na opravdové lásce sama k sobě, na péči o svou duši a tělo, a jít za svými sny. Vztah s druhým člověkem není cílem života jedince. Každý tu na Zemi máme své poslání, své dary, které bychom měli rozvíjet, tvořit. Není cílem mužů ani žen starat se o jiné, o děti, o muže, protože to jen tvoří závislosti a různé manipulace (Já se o tebe starala, tak teď musíš ty. apod. ).

V rámci smutku ze ztráty blízkosti tohoto člověka mnou procházel i obrovský vztek a moje mysl vymýšlela spoustu zlých věcí o tomto muži. Tato fáze však za 24 hodin přešla a já byla zpětně tak šťastná, že jsem se podle tohoto vzteku nezachovala, že jsem mu nepsala zlé smsky apod. A to jsem si uvědomila, že je vlastně nejdůležitější. Je jedno, co se mi děje, a kdo mi co udělá, kdo se jak zachová, ale důležité je, jak se zachovám já sama i když ve mě probíhají velmi silné emoce (strach, vztek, smutek, ...). 

Zažila jsem s někým krásné chvíle plné blízkosti a lásky, otevřela se a odkryla své masky, ukázala svou zranitelnou stránku, vylezla ze svého vnitřního žaláře (viz kniha Narcismus - vnitřní žalář, Peter Röhr) a poté prošla fází strachu z odmítnutí a následnému odmítnutí (viz kniha Hysterie - strach z odmíntutí, Röhr). Opravdu to v realitě zažívám a tím se léčím vnitřně. A přišlo spousta sebedestruktivních myšlenek - jsem špatná, zase mě někdo nechce, je to moje vina, měla bych se chovat jinak... Ale to je zase jen vnitřní drama, které má původ v mém dětství a které potřebuji prožít, abych si ho uvědomila a zbavila se ho a nepřehrávala si ho do konce života. Možná to budu muset zažít s ještě více muži, nevím. Ale věřím, že s každým vztahem na něco nového přijdu, nějak se poučím a něco poznám. 

Mám často strach být opravdu sama sebou. Neumím být sama sebou s jinými lidmi. Bojím se opravdu prožívat svou silnou životní energii, protože v dětství to dopadlo špatně, když jsem to dělala. Potlačila jsem sama sebe. A teď se učím být sama sebou, i za cenu, že mě někdo nebude chtít. Pořád se hodně přizpůsobuji jiným, partnerovi, hlavně aby jemu bylo dobře, abych nedělala, co se mu nelíbí. A u toho ztrácím sama sebe. 

Jiní lidé tu nejsou, aby nás činili šťastnými. Já tu nejsem, abych činila jiné šťastnými. Není možné hledat ve vztahu s jiným člověkem bezpečí, protože takové poutání se na jiné lidi těmto lidem bere svobodu. A já, ve skrytu své duše, vím, že svoboda je pro mě to nejdůležitější. V tomto životě jsem se přišla naučit, jak žít svobodně a v lásce sama k sobě a nezneužívat a nemanipulovat jiné lidi, aby mě bylo dobře. S každým dnem jsem tomu blíž a blíž. Chci se učit vztahům k jiným lidem, ale zcela jinak, než to znám ze své rodiny a z této společnosti. Věřím, že nejsem sama, kdo takto pátrá. A budu vděčná za setkání s lidmi, kteří mi na této cestě pomohou. Tato cesta nebude snadná, ale mě pohodlný a tudíž nudný život moc neláká. Takže hurá do toho! Živote, děj se :)

Moje smrt

28. března 2022
Už od puberty mě zajímaly změněné stavy vědomí. Používali jsme lysohlávky, marihuanu a občas LSD. Před svými pocity a nepříjemným domovem jsem utíkala také k alkoholu, už od 14 let. A měla jsem opravdu důvod. Teď bych v tom prostředí rodiny nevydržela ani hodinu. 

Už v pubertě jsem cítila, že si musím psychedelik dávat menší množství, než snesli ostatní kamarádi. V 15 letech jsem po opravdu malém množství hub náhle cítila velký fyzicko-psychický útlum a říkala kamarádce: "Nech mě tady. Já tady umřu. Je to v pořádku." Za 15 minut to přešlo a zbytek "tripu" jsme si užilly v lásce k přírodě i k sobě. Na psychedelikách opravdu často cítím lásku a probuzení velké energie v těle a jakoby osobní procitnutí smyslů a vnímání. Tehdy jsem si myslela, že to byly prostě jen nějaké staré houby, a nepřikládala zážitku blízké smrti větší váhu. Moje tělo a můj život čekal, až budu starší, a budu si moci toto trauma z dětství zpracovat. A ta chvíle asi pomalu nastává. 

Ve 4 letech jsem se opravdu ocitla na prahu své smrti. Pro čtyřleté dítě je to nezpracovatelný zážitek, zvlášť když o tom nemůže s nikým mluvit. A nedejbože má zakázáno o tom mluvit. (Nebudu své trauma rozpitvávat blíž. Ale je to komplikovanější). Od chvíle, kdy mě rozchod s mužem a přítomnost dětí v lesní mateřské školce začala otevírat srdce a já začala vnímat lásku, v mém srdci se otevřelo i velká spousta bolesti a strachu. Jsou to tři roky, co se to snažím nějak zpracovat. 

Posledních pár let, když je k tomu vhodná příležitost, využívám LSD pro osobní terapeutické účely, a vždy si dávám "čtvrtku tripa", což je pro většinu lidí, co znám, opravdu "homeopatické množství". Na mě však toto působí velice intenzivně. Před pár dny jsem se odvážila k "půlce tripa". A děly se věci. Jsem moc ráda, že jsem přečetla haldu knih o působení a zpracovávání traumatické energie v těle, a tak vše, co se mi dělo, jsem dokázala za chodu pozorovat a vědět, že to je v pořádku, že se léčím. Bez této znalosti bych to asi tak lehce neustála. Nejdříve to začalo brněním v rukách, brnění se postupně rozšiřovalo na zbytek těla. Tyto stavy znám i z dechových cvičení od Wima Hofa a také z terapií kraniosakrální biodynamiky, někdy i u sexu jsem zažila podobné stavy. Ruce a tělo mi brnělo s takovou intenzitou, že jsem téměř nemohla hýbat prsty, sednout si bylo velice obtížné, napít také. Můj průvodce (fyzická osoba všemu přítomná) mě musel vysmrkat - u toho jsme se i nasmáli. Střídal se ve mě pláč se záchvaty smíchu. Stav brnění a neschopnosti chodit trval asi 2 hodiny. Nacházeli jsem v krásném lese, kde chodí málo lidí. Mohla jsem vše prožívat svobodně. Pokud jste nikdy nezažili ani slabší zážitek s LSD, těžko se dá tento stav popsat, ale mohu se o to pokusit. Ale na každou bytost látka působí jinak, takže doporučuji vyzkoušet osobně. Měla jsem pocit, že toho náhle vnímám strašně moc. Moje tělo vybíjelo trauma způsobem, který se děje u zvířat po přežití smrti (např. útok šelmy a následné přežití) - tělo se klepalo a proudila jím energie neovladatelným způsobem. Nebylo před tím kam utéct. A součástí tohoto stavu bylo velice ztížené dýchání. Ztížené dýchání prožívám denně někdy téměř od rána do večera, takže to pro mě není nic nového. Avšak tentokrát jsem vnímala i pocity za tím, a myšlenky. A náhle jsem si uvědomila, že bez dechu prostě zemřu. Když se rozhodnu, když se mé tělo rozhodne, tak odejdu z fyzického těla. A já náhle cítila, že opravdu nechci zemřít. Můj průvodce mě však neodrazoval od myšlenek na smrt. Bylo potřeba to opravdu prožít. Opravdu si přiznat a prožít onu možnost, že teď a tady v lese je mou možností tu klidně umřít, pokud budu chtít, pokud přestanu dýchat. A není to nic špatného. A právě tento zážitek, kdy jsem s pláčem bojovala o život, a opravdu cítila, že chci žít dál, a že nechci ještě využít té možnosti a odejít, byl velice silný. Moje tělo i má duše chce žít dál. 

Tento extrémní zážitek provázel i silný pocit napojení na něco vyššího, můžeme tomu říkat Bůh. Ale byl to fyzický pocit opravdové blízkosti, ne jen nějaké myšlenkové přesvědčení. Lidé v extrémních situacích, při setkání se smrtí, jsou opravdu blízko Bohu. Lidí s touto zkušeností bude mnoho, ale ne každý o tom chce jen tak mluvit. Ani já moc ne, proto to píšu sem. Úplně pro sebe si to nechat přeci jen nechci. 

Po dvou hodinách se mé tělo začalo uklidňovat a dovolilo mi odpotácet se na záchod za strom. Dalších přibližně pět hodin ještě trval stav, kdy jsem se cítila jako nahá, kdy spadly všechny mé představy o mě a o mém životě, závoj ega se rozpouštěl. Bylo to nepříjemné i v tom, že jsem silně vnímala i své temné stránky, a bylo mi ze mě úplně blbě. Jestli toto bylo mé dno, to nevím. Nejspíš ne. 

Potom přišla bolest břicha a bolest na hrudi. Tělo reagovalo na silné vybíjení traumatu bolestí orgánů. Ale i to bylo v pořádku. 

A já vím, že za měsíc či tak nějak do toho půjdu znovu. V mém těle dlí něco temného, čehož se chci zbavit a nevláčet to s sebou dál životem. 
Velmi pomáhají i meditace (nyní objevuji kundalini jogu a meditace), a také či-kung (ten mi pomáhá už tři roky, stejně jako meditace). Vydala jsem se na cestu, ze které není návratu. A já chci poznávat a vědět víc o životě i o smrti. Moje tělo je silný organismus, který toho zvládne hodně, to už vím. A na konci této cesty je opravdové poznání Lásky ve svém srdci k sobě a přestat lásku hledat v jiných lidech a věcech okolo mě. Já se nevzdám...

Knihy o působení a způsobech zpracovávání traumatu, které jsem četla: 
- Probouzení tygra
- Trauma očima dítěte
- Trauma a paměť

Procitání do bytí a lásky, srdce

24. března 2022
Když se zamyslím nad mým životem, a vším, co jsem prožila, a jaké lidi potkávám, a s čím se mi svěřují (když já se svěřím jim), tak mám pocit, že dokážu za tím vším vidět jeden jediný aspekt - hledání smyslu života, hledání lásky. 
Jsme jako bloudící, ztracené duše v tomto materiálním prostoru, které se zoufale snaží přijmout ten celospolečensky převládající mainstreamový přístup k bytí, a to ten bezemoční, praktický, realistický. Ale ve skrytu duše jsme všichni zraněné děti, které se tak bojí být samy, bojí se samoty a pocitu osamění, bojí se života bez lásky. Ale pak často, náznak lásky od někoho nebo z nějaké situace, z písně či básně, z filmu, nás dokáže otevřít tomu pocitu, ale strach obalující naše srdce nás od těchto krásných jemných pocitů odrazuje, protože otevření se citlivosti s sebou nese tolik bolesti za ty roky nastřádané, že je bezpečnější zůstat v  beztvaré prázdnotě obklopený věcmi a dále si hrajíc na život. Ale to je divadlo, není to skutečný život. Cesta ke skutečnému vnímání bytí a k lásce je tak bolestivá a náročná, že ji mnoho lidí vzdá, protože je to bolest silně existenciální. A když mluvím o "lásce", myslím tím hřejivý pocit na hrudi, v srdci, kdy se cítíte v bezpečí a krásně a nic vás netrápí. Zní to banálně, ale jak často se takto krásně, klidně a bezpečně cítíte vy? Já moc často ne. Určitě ne v současné společenské atmosféře vyvolávající jen strach, pocity nedostatečnosti, tlaku na výkon aj. V šalině, ve městě (Brně) potkávám spoustu lidí zachmuřených, hledících do mobilu, ale i lidi smějící se a šťastné. A já chci patřit mezi ty, kteří si zbytek svého života užijí krásně, ve skutečné radosti a lásce v srdci, a pak prostě kdykoliv umřu. Nechci se už bát smrti. Čtení TIbetské knihy mrtvých mě jen utvrdilo v mém pocitu, který cítím uvnitř sebe, že strach ze smrti je jen společenský způsob manipulace s lidmi, aby život žili ve strachu, v závislosti na zdravotnickém systému, který skutečné lidství a bytí vůbec nevnímá, v závislosti na školním a vzdělávacím systému, který z nás často dělá jen pracovní roboty sloužící systému. A další systémy, které nás oddalují od skutečného bytí, lásky a radosti ze života a tvoří v nás často pocity, co všechno musíme, co všechno nesmíme, a jak by měl vypadat náš život. Ale cesta dobrého lidství je úplně jiná, než mi celý život předkládala společnost. A já se v míru a poklidu vydávám jiným směrem. Nechci nikoho přesvědčovat ani do ničeho nutit. Je to moje životní cesta a každý ať si jde, jak to cítí. Ale já už nedokážu žít v přetvářce a lži - především kvůli svému srdci...

A můj hudební objev - píseň, u které teď brečím - Někdy se bojím

Duchovní principy a běžný život

18. března 2022
Čím více čtu a hledám duchovní naplnění mého života, a pokouším se žít podle pravidel "Lásky", ve smyslu jak ji úplně původně hlásal a hlavně i cítil ve svém srdci Ježíš a mnoho dalších, narážím na různé překážky a problematické situace. Např. v žádné z moudrých meditačních knih nepíše nic o tom, že musím dělat, co chce moje rodina. Tuto fázi osvobozování už mám, myslím, docela za sebou. 
Vždyť důležitý princip při seberozvoji je, vnímat sebe a své tělo, své srdce a svou cestu životem. Při naplňování tohoto principu jsem začala těžce narážet na to, co po mě chce moje rodina. Ale můj život je důležitější, než naplňování představ jiných lidí. 
Narazila jsem také na téma smrti. Kniha Milost v umírání a Tibetská kniha mrtvých mi ukázaly úžasnou léčivou sílu fenoménu, který názýváme "smrt". A narazila jsem taky na zajímavý pořad Brána smrti (online ČT) . A v těchto materiálech, a jistě i v mnohých dalších, se o smrti mluví úplně jinak, než jak mi bylo předkládáno od dětství. Smrt je přechod do další úrovně bytí, a kvalita další úrovně se odvíjí od toho, jakým způsobem jsme prožili tento život. Ve čtyřech letech jsem zažila něco, čemu se říká "prožitek blízké smrti" (NDE, near-death experience), a pamatuji si, že to bylo něco, co jsem absolutně nechápala a nedokázala zpracovat. Zároveň se z toho stalo i trauma. Tento zážitek ve mě čekal, až přijde příhodná chvíle si ho patřičně zpracovat. A to se stalo, když jsem si před pár lety začala otevírat srdce, začala cítit emoce (do té doby jsem nic necítila, och, jak to bylo všechno snadné, ale já se chovala k sobě a někdy i k jiným lidem dost nepatřičně). Smrt sama o sobě je velká úleva. Horší než smrt je život ve strachu, a zároveň takovým životem si člověk zadělává na problémy v rámci smrtného a posmrtného procesu. Karma je zdarma :) Všechno se nám to vrátí... Před pár dny mi jeden moudrý člověk pomohl uvědomit, že když se mi dějí nepříjemné věci, mohu za to být vděčná, protože se právě čistí karmická nálož. 
Představte si, že bychom pojímali smrt jako něco krásného, na co se celý život těšíme, a budujeme svůj život podle pravidel dobrého života - péče o své srdce a tělo, bezpodmínečná láska a pomoc, radost z jednoduchých věcí, nezneužívání jiných lidí k čemukoliv, atd. Jsou to takovéty buddhisticko-taoistické principy, Čtyři dohody, aj. Když vás něco bolí, snažíte se zpomalit a vnímat své tělo, co vám bolestí chce naznačit. Lékaři by nebyli potřeba, leda tak na zlomenou nohu. Já sama cítím různé bolesti v mém těle, zle se mi dýchá např., ale vím, že to je strach a úzkost, které stále sídlí v mém těle, a zvyšováním "lásky" v mém životě pracuji na léčbě těchto temných usazenin v plicích. Nepotřebuju prášky ani jiná vyšetření. Chci sama své tělo znát a umět ho léčit. 
Dalším zajímavým tématem je sex a orgasmus. V původní podobě je to něco zcela jiného, než v naší společnosti je zvykem. Když se otevřou srdce obou jedinců, a mezi fyzickými těly proudí energie a vibrace lásky (kdo to nezažil, tak netuší, jak nádherné to je. Je možné to zažít skrze Solfeggio frekvence např.), je to stokrát lepší než to, co mnoho lidí považuje za sex. Knihu Vědomé milování jsem četla již dříve. A teď jsem otevřela knihu od stejné autorky, Diany Richardson, Tantrický orgasmus pro ženy, a na straně 31 je zajímavá informace: "...odkud se vzalo slovo orgasmus a co vlastně znamená. Orgasmus pochází z lat. slova orgia, kterým se popisovaly pohanské náboženské obřady (Osho, The Tantra Experience), při nichž lidé dosahovali takového stupně extáze, že jim těla přetékala božskou energií a oni se dokázali ztratit v rozkoši mimo čas. Ve slově orgasmusmůžeme spatřit svůj původ vyjádřený jazykem, jenž nám připomíná, že kdysi dávno se lidé scházeli a hromadně prováděli rituály, jejichž cílem bylo dosáhnout stavu extázef. Byl to způsob modlitby a vyjádření vděku matce Zemi, velebení jejího stvoření. Prostřednictvím jednoduchých tanečních kroků, zpěvu do rytmu bubnů a několikadenních oslav se lidé nakonec doslova opili božstvím a ocitli se v rajských, povznesených stavech smyslnosti a vnímavosti. Účastníci se z těchto obřadů vraceli osvěženi a přetékali láskou a radostí ze života."
Mimochodem, to mi připomíná lesní psytrancové festivaly, na které moc ráda jezdím, protože jsou tam samí krásní mírumilovní lidé. Někdo by řekl "sluníčkáři", ale vždyť všichni hledáme lásku a krásu v životě. Jsem "sluníčkář" a jsem na to hrdá. Díky Slunci žijeme a existujeme na této planetě, takže je to asi důležité...

Mluvení, sauna a dech

16. března 2022
Poslední dobou zjišťuji, jak ráda mlčím. Samozřejmě, že i já si ráda někdy povídám, ale ne už tolik jako dřív. A také si začínám uvědomovat, že ne každému chci vykládat svoje myšlenky a pocity. U nás v rodině panuje heslo: "Všechno co řekneš, bude použito proti tobě nebo na manipulaci s tebou." Učím se být sama se sebou, učím se utišit i své myšlenky (strachy, pocity viny, výčitky). Učím se mlčet sama ve své hlavě. A učím se také mlčet za přítomnosti jiných lidí. 

Uvědomila jsem si, že když se s někým setkám, mám nutkavou potřebu mluvit, ale není mi to příjemné. Když potkám známou osobu na ulici, člověka, kterého jsem neviděla pár měsíců nebo let, a on se mě většinou hned ptá: Jak se máš?! A já nevím, co říct. Děti nemám, dům nestavím, knihu jsem ještě nenapsala, o intimních vztazích se mi takto mluvit nechce, a o svých psychických procesech taky mluvit nechci, např. o úzkostech. Tak zkouším říkat: Dobře. Žiju :) 

Zároveň, nevím, zda je to probouzením mindfullness v mém mozku nebo přehlceností mými procesy a emocemi, ale někdy mám problém vzpomenout si, co jsem dělala dopoledne, včera, před týdnem. Bytí tady a teď (mindfullness) má tu nevýhodu, že se tak trochu začnete ztrácet v přítomném okamžiku, a je tak příjemné užívat si svými smysly jen to, co mám okolo sebe, že se mi vůbec nechce vzpomínat a přemýšlet. Je pro mě zajímavé a příjemné mluvit o určitých pocitově zajímavých okamžicích, které jsem zažila, takže vlastně mluvit o pocitech. Ale fakt mě nebaví takovéto vyjmenovávání mých činností v čase. 

Chodím pravidelně do sauny a většinou sama. Ráda si užívám saunování v tichu, ale bohužel málokdy se mi to daří. Začala jsem si všímat, jak je pro některé lidi náročné ba až nemožné být 15 minut v tichu, když mají vedle sebe osobu, kterou znají. A rozhodně to nejsou jen ženy, ale i muži, asi ve stejné míře. Já mám ten problém, že když někdo vedle mě mluví, nedokážu ho nevnímat. A tak do mé hlavy proudí cizí slova, mozek je musí zpracovávat ať chce či nechce, a já když myslím hlavou, nevnímám své tělo, a tělo se pak třeba ani vůbec nepotí, když se na něj nesoustředím. Chvíli to vydržím, ale pak většinou lidem řeknu, ať mlčí. Většinou je upozornění na mlčení i přímo na dveřích do sauny a mají to přímo před očima. Ale asi jim to přijde, že dokud se někdo neozve, tak mohou mluvit dál. Tak se učím ozývat se. 
Ale do budoucna bych chtěla své tělo a mysl zpracovat tak, aby se dokázalo soustředit jen na sebe a nevnímat okolní slova. Jsou lidé, co chodí meditovat vedle dálnice, pro trénink. Přijde mi to podobné. 
A musím se přiznat, že když jsem byla nedávno s někým v sauně, tak jsme si taky povídali. Ale taky jsme pak mlčeli, abychom mohli oba vnímat lépe své tělo. 

Hledám své právo na ticho a mlčení. Potřebuji asi jen sama sebe přesvědčit, že je to v pořádku mlčet. Navíc, když mluvím nebo poslouchám slova někoho jiného, skoro nedýchám. Moje tělo se prostě nedokáže soustředit na něco hlavou a zároveň dýchat. Dokážu se soustředit buď na jedno nebo na druhé. Je to zvláštní, já vím. A špatně se to lidem vysvětluje. Snad ty své plíce brzy už nějak rozdýchám... Asi až rozdýchám své dětské trauma...

Pohled do očí

9. března 2022
Zažila jsem něco velmi nového a zvláštního, silného a léčivého. Navrhla jsem onomu muži (viz 1. 3. 22), abychom zkusili spolu dělat něco jiného, než co dvě těla spolu běžně dělají. Napadlo mě to jednou, když jsem byla sama, že bych to chtěla vyzkoušet, možná jsem to i někde četla jako druh párové meditace (možná v Kosmické hře). A možná už je naše budoucnost dána a my se na ni jen rozpomínáme a snažíme se ji prožít znovu.
Dvě osoby si sednou naproti sobě a nedotýkají se jeden druhého. 
Sedli jsme si tedy. A začali koukat. A najednou moje oči začaly komunikovat, chtěly toho tolik říct. Bylo to opravdu, jako kdyby naše oči začaly spolu mluvit. Náhle jsem ucítila, že moje oči vyjadřují obrovský strach, až šok. Rozevřely se strachem. Druhé oči, ty jeho, byly klidné, pevné. A já se jich držela. Moje oči cítily a vyjádřily tolik emocí, kolik má slova by nikdy nedokázala. A asi to, co je opravdu ve mě se ani slovy vyjádřit nedá. Když člověk zažije opravdu silné trauma, dostane se na pokraj života a smrti, je to zážitek, který se těžko popisuje slovy lidem, kteří to nezažili. A moje oči (a já a mé srdce a má duše) to tam prožívaly. 
Musím zmínit, že onen muž je zkušený naslouchač, citlivý muž, a dokončuje výcvik jógového kundalini terapeuta (zde více), takže to se mnou prošel v klidu. 
Pro mě samotnou byl tento oční zážitek komunikace opravdu překvapivý a velmi silný, až objevný. Opravdu silné emoční otřesy vzniklé v dětství se lidem těžko vyjadřují slovy, zvlášť když jste v tom věku ještě třeba ani neuměli mluvit. Zážitky jste prostě jako malé děti nemohli ani pojmenovat, jen jste je prožívali, cítili. Mnoho lidí má silná traumata už v období novorozeňat (samota v porodnici, strach matky apod.), a s těmito otřesy se nedá moc pracovat slovně, hlavou, racionálním myšlením. Mnoho lidí má tato traumata, ale umožňují jim fungovat a tak nějak "normálně" žít. Ale někteří mají traumata, která jim prostě nic z tohoto nedovolují, a ti často končí sebevraždou, jako bezdomovci, lidé beroucí drogy, lidé na okraji společnosti, kteří nesplňují obecná pravidla "správného života". Ale já už vím, že nic jako "správný život" neexistuje. Setkávám se se spoustou lidí, kteří žijí "normálně", ale jsou jako stroje, nic necítí, necítí radost ze života. Studují, protože musí (měli by), hledají si partnera, protože musí (měli by), rodí děti, protože by měli, a pak říkají svým dětem, co všechno by měli, jak by se měli chovat, aby to bylo správné. Protože popřít správnost celého svého dosavadního života je velmi nepříjemné. A tak se opakují cykly silného potlačení sama sebe po období generací. A děti se často proti těmto společenským normám právem protiví (ve 4 letech v období vzdoru, pak v pubertě...). Mnoho traumat a vnitřních zranění vzniká v uzavřeném prostředí domovů, uzavřeném prostředí rodin. A mnoho lidí a dospělých a rodičů má pocit, že si ke svým dětem mohou dovolit cokoliv, chovat se k nim hůře jak k jakémukoliv dospělému, a dítě ve své bezbrannosti nemůže vyhledat pomoc, nemůže se bránit, a nikdo mu nebude věřit. A rodič mu pak kupuje věci nebo mu podlézá jinými způsoby, aby své pocity viny ze škaredého chování ve svém nitru napravil. Ale v dětech to už zůstává navždy. Já se svou rodinou už svá raná traumata neřeším, nebudu svého otce konfrontovat se situací sexuálního zneužívání. Protože léčba traumatu, léčba porušených energetických drah v mém těle, léčba mé mysli a duše je už jen moje práce. A vím, že pro něj hovořit o tomto, aniž by šel do obvyklých útoků výčitek a vzbuzování mé viny, by vyžadovalo tak silnou práci sám se sebou, je tak hluboce sám zraněn ze svého dětství a tak silně žije ve strachu, že rozbití jeho vystavěného obranného hradu a uznání, že třeba něco v životě neudělal dobře (je to člověk, který se vždy choval k lidem manipulativně a zle, a NIKDY se nikomu za nic neomluvil a vždy všichni byli jen ti špatní - je to opravdu silně psychicky nemocný člověk) by prostě psychicky a fyzicky nezvládl. Možná by dostal infarkt, nebo rakovinu, nebo jinou nemoc, na kterou by zemřel. A mě by ho nebylo líto, protože to jsou jeho fyzicko-psychické procesy. Moji rodinu taky nezajímá, že já se necítím dobře, nechtějí to slyšet. A já vlastně už ani nechci, aby to oni řešili, protože vyřešit si to musím primárně já ve svém těle a hlavě a duši. 
Projevování lítosti od druhých bere člověku energii a staví ho do "identity oběti" (pojem vyhledatelný na internetu, např. tady).
Můj život je opravdu silný zážitek, a já začínám prostřednictvím svých prožitků a zkušeností, vnímat sílu a moudrost, které mi to celé přináší.  Najít v sobě sílu a lásku sama k sobě, abych už nenechala jiné lidi dělat, co je mi nepříjemné a postavit se sama za sebe, to opravdu není jednoduchý proces. 
Oči jsou tedy možná opravdu okna do duše, a skrze ně se dá na bolestech srdce pracovat. Jakoby moje srdce mluvilo skrze moje oči a moje racionální mysl mluvila pusou. A já už potřebuji nechat promlouvat mé srdce... Mé srdce se těší na další povídání... očima...

Intimní vztah s druhým člověkem

1. března 2022
Měla jsem ve svém životě mnoho vztahů, a se sexem jsem začala opravdu brzy - asi týden, co mi odbilo patnáct let. Byla jsem zvědavá, a zároveň na mě asi vnitřně tlačilo trauma sexuálního zneužívání v dětství - traumata takto fungují - chtějí být znovuprožita (viz knihy - Probouzení tygra, Trauma očima dítěte aj. - můj oblíbený autor je Peter A. Levine na toto téma). Ale dnes vím, že všechny mé vztahy byly založené jen na mém chtění, abych se necítila sama, tedy ze strachu. Neměla jsem ráda sama sebe, jak bych mohla milovat někoho jiného? 
Teď jsem měla možnost čtyři roky přemýšlet a pozorovat sebe a ostatní a číst knihy a hledat poznání všude možně, abych svou představu o vztazích poupravila. A došla jsem k základním pravidlům, která by měl obsahovat "Boží vztah", tedy vycházející z bezpodmínečné nemanipulativní lásky: 
- oba jedinci mají rádi sebe sama, a nepotřebují toho druhého, aby jim tuto lásku dával
- z lásky k sobě a také k druhému člověku jsem ochotná toho člověka nechat jít, i když jsem velice smutná
- svobodný vztah, kdy oba jedinci si řeší svoje psychické záležitosti (vnitřní dítě aj.) v podstatě sami, nepřenáší svoje emoce na druhého. Mohu s partnerem mluvit o svých pocitech, ale partner není odpovědný za to, jak já se cítím. Ideálně docházet k terapeutovi, se kterým sebe řeším. Můj partner není můj terapeut.
- oba jedinci respektují volný čas druhého člověka, a nepotřebují trávit veškerý čas s tím druhým
- nechci muže, aby se o mě staral - ať materiálně nebo psychicky. To už zase vytváří závislosti na sobě navzájem
- a nechci ho ani kvůli sexu
- chci mít pocit, že mohu tomuto člověku říct cokoliv, plakat před ním, vztekat se, a on také, ale zároveň respektovat soukromí a tajemství svá i jeho
- základem je prostě komunikovat upřímně a otevřeně, i když to může přinést nepříjemné pocity moje nebo jeho

Snažím se dospět a rozvíjet se emočně a pocitově a to stejné očekávám od svého partnera. 

Potkala jsem nyní muže, se kterým chci zkusit tyto pravidla v praxi. Vím, že jediné, co mohu já dělat, je učit se milovat sama sebe, a z pozice této mé vnitřní lásky potom komunikovat s touto osobou. Moje láska ze mě bude vyzařovat, a možná i naplňovat jeho příjemnými pocity (nebo nepříjemnými). A já chci cítit stejnou záři z něho. Budu ráda, když mu pomůžu otevírat v něm silnou energii lásky, ale netvořit mezi námi závislost. Nic nechtít a nic neočekávat... Nic nemít pod kontrolou a nemanipulovat... Na tom chci pracovat. Uvědomuji si, že v minulosti jsem toto vše dělala ale už nechci. Budu informovat o dalším průběhu :) 

Cítit se špatně - proč je to špatně?

24. února 2022
Nejsme zvyklí cítit se špatně - tj. cítit strach, vztek, ale i jiné emoce - neumíme s nimi pracovat. Proč? Protože se tyto emoce u dětí zcela potlačovaly, a proto to neumíme. (Já jsem ročník 1984). Naučit se vnímat svůj strach a vztek a nenechat je, aby nás ovládali, to věru není jednoduchá věc. A čím je člověk starší, učí se taková věc hůře a hůře. Jsou to tři roky, kdy mě jedna osoba opačného pohlaví probudila srdce a emoce, a já začala cítit a vnímat své pocity a emoce. A opravdu jsem měla pocit, a stále občas mám, že se z toho dočista zblázním. Když se tato emoční Pandořina skříňka znenadání otevře, a u mě to bylo kdy jindy než v "ježíšových" 33 letech, může to být takové zahlcení vnímání, že vše, na co byl člověk dřív zvyklý že dělal, najednou prostě nejde. Emoce (zvláště ty silné) a racionální myšlení nejdou dohromady. Vím to i z praxe, z práce s dětmi - když jsou děti v emocích (vztek, smutek, ale i radost), můžete jim říkat co chcete, ale vnímat vás příliš nebudou a pamatovat si to už vůbec ne. Ale možná to znáte i ze svého života, kdy zakoušíte silné emoce sami a nebo lidé okolo vás - v tu chvíli se prostě nedomluvíte. Je potřeba vychladnout a v klidu, po odchodu emocí, si nad tím popřemýšlet a s druhým člověkem popovídat. I děti to takto potřebují, a možná ještě více než dospělí. Dospělí už měli řádku let na to, aby se naučili se sebou a svými emocemi pracovat, avšak děti tu jsou jen pár let, a mají tu své rodiče a jiné dospělé osoby v okolí, aby jim s tímto pomohli - a děti se to učí jak jinak, než opět nápodobou. Děti opravdu vidí až do našeho nitra, a ty citlivější děti mohou vnímat i toto vnitřní umění zpracovávání emocí. 
Sami možná znáte, že s někým se prostě cítíte dobře a s někým ne - to je jeho vnitřní energie, v kombinaci s vaší energií. Ale obecně, s klidnými lidmi, kteří umí ovládat své emoce, nemusíte od nich čekat nečekané výbuchy vzteku či jiné nečekané reakce - s těmi se asi lidé cítí příjemně. A děti také. Děti jsou totiž budoucí lidé. Neexistují nějaká "čára", která najednou udělá z dítěte dospělého. Celé je to plynulý proces. A někteří dospělí bohužel zůstávají do smrti dětmi, a částečně i proto, že se nestanou pány nad svými emocemi a nad sebou samými. Kompenzovat smutek a vztek jídlem, kupováním věcí a zneužíváním jiných osob (manipulací, emočním vydíráním, nebo i doteky a objímáním, či sexem) pro uklidnění svých emocí opravdu nikam nevede. Pár let to někomu může vycházet, ale dříve nebo později to každého dožene... 

Vlčí a rysí hlídky

19. února 2022
Je tomu již pár let, co se věnuji víkendové zábavě - stopování šelem v českých a občas slovenských horách a podhůřích. Činnost spadá pod Hnutí Duha Olomouc. Každý rok v září a říjnu se konají školení pro nové stopaře / hlídkaře. 

Víkendové stopovací akce spočívají v tom, že se sjedete s lidmi známými či neznámými na určitém místě, často je to nějaká chata zašitá někde v lesích, kam se dostanete jen na sněžnicích (ne, teď přeháním, je to tak jen někdy :). Večer dáte či nedáte nějaké to pivko, čaj se pije taky, ale v Beskydech se do něho lije ovocná vypálená šťáva :) Ráno, dle rčení "Večer šuhaj, ráno šuhaj." vyskočíte radostně ze spacáku do znovu promrzlé chaty, protože večerní žár v kamnech už samozřejmě vyhasl, a vydáte se do okolních lesů na trasu délky 10-20 km hledat pobytové znaky vlků, rysů, medvědů, jeřábků, koček divokých a jiného zvěrstva. My, hlídkaři, poznáme vlčí hovínko od psího či liščího, stopujeme jako indiáni i podle zlomených větviček :) Ne, zase přeháním.

Rozeznat stopy a trus jednotlivých zvířat od sebe zvládne každý po malém obeznámení. A teď mi dochází, jak je to zajímavá seberozvojová záležitost - často se ocitnete na neznámém místě, s neznámými lidmi, a vaším úkolem je s nimi v klidu vyjít, popovídat si, strávit s nimi čas. Ideální prostor na učení se respektu a otevřenosti k různým lidem a zároveň učení se udržet si své hranice a respektovat hranice lidí ostatních, domluvit se na praktických věcech denní potřeby atd. 

Autem nejezdím, využívám vlaky a autobusy. Je mi třicet sedm a vůbec nemám auto a ani ho nechci. No dobře, důvodem také je, že na mě jde úzkost, jenom pomyslím na pohyb v provozu, a co teprve v neznámých městech a místech. Ale na kole po Brně po silnicích jezdím a docela si to užívám, tak nevím, jestli to dává smysl :)
Prostě cestovat vlakobusem, to je ideální způsob, jak si utvrzovat vzorec: Nemám nic pod kontrolou. :) Občas si to jezdí jak chce, občas to nejede vůbec, nebo úplně jinudy. Ale vždy se nakonec na místo, po pár hodinách, dostanu. A vždy je to dost dobrodružné. Já už totiž nechci mít nic pod kontrolou - ani lidi okolo mě, ani sebe, ani vlakobusy, ani Nebe a Zemi, ani Boha... Když se totiž snažím mít vše a sebe pod kontrolou, najíždí mi úzkosti, protože pořád přemýšlím, kdy a kde by se co mohlo posr..., pokazit, a neudát podle mých představ. 
Ale život mě opakovaně utvrzuje v tom, že vždy je nakonec vše úplně jinak, než jsem si to ve své hlavě představila, a když nasednu na divokou a neovladatelnou vlnu života, a nechám se tím vést, přestanu klást odpor a vypnu všechny představy a domněnky, život je náhle úplně jiný než dřív - krásný a divoký a plný energie. A že občas nasednu na vlak, který jede na opačnou stranu (což se mi stalo dnes), Bůh se tomu jen zasměje, vytvoří zpoždění správného vlaku, a já na něj mohu nasednout o pár zastávek dál. Nakonec to pobavilo i mě. (pokud jste to nepochopili, nelamte si hlavu, blbě se to popisuje).

Mějte se krásně, čtěte a skládejte básně, a poslouchejte krásnou hudbu - třeba Hradišťan...

Mít děti

15. února 2022 (text z 9. února jsem smazala, nepřišel mi dobrý)
Ráda přemýšlím i nad obyčejnými věcmi, a tak teď podruhé přemýšlím, proč si lidé pořizují děti. Nedávno jsem sem napsala ohledně tohoto tématu text, který mi teď ale zpětně přišel trošku moc neohrabaný a radikální. Potřebovala jsem asi vypsat vztek na hloupost celého našeho společenského systému. 
Mě si pořídili, aby splnili ještě komunistickou povinnost, aby si na ně neukazovali prstem: Ona nemá děti a je jí třicet. A taky aby si na někom mohli kompenzovat šikanu a manipulativní chování, které jejich rodiče páchali na nich. 
Mnoho žen chce děti, aby byly "normální", aby stále splnily svou "povinnost". Moudré knihy praví, že když přijde na ženu či muže takovéto silné chtění dětí, někdy tomu říkáme "pudy", tak to se jen naše vnitřní dítě hlásí o pozornost, abychom si ho zpracovali. S narozením dětí se dá vlastní vnitřní dítě zpracovávat, ale může to být velice náročné spolu s péčí o narozené dítě, a mohou vylézt traumata tak silná, že je potřeba vyhledat psychického odborníka (najednou nám prostě není dobře). To se děje mnoha ženám, ale raději o tom nemluví. Mužům se to děje také, ale ti o tom mluví možná ještě neraději. 
Děti nejsou jen radost a potěšení, ale je to velmi psychicky náročná činnost pro rodiče, v naší společnosti stále víc pro ženy, u kterých se předpokládá (nebo to samy ženy předpokládají), že výchova by měla být víc na nich. Děti jsou naším velkým zrcadlem - pozorují nás od rána do večera a přebírají od nás vzorce chování a myšlení, a pak se tak sami chovají. V naší společnosti nás nikdo neučí pracovat na sobě, a pracovat s těmito zrcadly, kterými jsou tedy nejen naše děti, ale obecně všichni lidé okolo nás. A tak mnozí rodiče začnou toto zrcadlo, v podstatě své dítě, popírat, i když se chovají stejně jako on. Je to zajímavá motanice. 
Chtěla bych podpořit všechny rodiče a matky, kteří do mateřství šli, jak jsou odvážní a silní, protože je to obrovsky náročný krok v životě. Já sama děti nemám, ale už pár let s nimi pracuji - lesní mateřská školka tři roky, hlídání, kroužky aj. A možná ani nikdy mít nebudu, a je to tak v pořádku, pokud to je můj osud. 
Rozhodla jsem se, že hledání pravdy a lásky v životě je pro mě důležitější, než najít si partnera, s kterým nebudu cítit svobodu a zároveň lásku ve svém srdci. V tomto životě zažívám právě to, co potřebuji zažít pro vývoj mé nesmrtelné duše. 
Ale sama vím, po zkušenostech s prací s dětmi, že sama chci mít maximálně dítě jedno, pokud někdy. Učím se soustředit na sebe a své tělo, a s více dětmi je pozornost a energie tak roztříštěná, že člověk je rád, že si ráno vyčistí zuby. Moudré knihy praví, že aby bylo vše a všichni v klidu, na jedno dítě by mělo být 2,5 dospělého. 
Děti NEpřichází na svět, aby se starali o své rodiče. Rodiče jsou lidé, kteří mají to štěstí, že k nim přišla určitá duše poznávat sebe a svět, a cesta každého člověka je jedinečná a nelze ji určovat společenskými pravidly a zvyklostmi. Děti tu nejsou pro radost svých rodičů. Děti mají právo prožívat všechny emoce, stejně jako rodiče, ale rodiče by měli být ti "dospělí", uvědomělí, zvládající pracovat se svou energií, vztekem, smutkem. Děti byly rodičům "dány" na určitou dobu, ale je potřebné vést děti k samostatnosti, a v určitý okamžik je nechat svobodně vylétnout z hnízda. Znám přísloví: "Nech ptáčka letět, a pokud bude chtít, sám se vrátí." Poutání jiných osob či dětí k sobě, ze strachu, aby vás neopustili, po čase povede k opaku - opravdu utečou. Strach o své děti není láska - je to stále jen strach, a to je velmi temná energie. A citlivé děti, např. jako já, se strachem prostě žít nedokáží, a s lidmi kteří budují vztahy jen na strachu a manipulaci. 
Přeji vám, ať máte dostatek času a prostoru na vnímání krásy kolem nás, na nádech a výdech, a vnímání lásky v sobě i okolo sebe a s tím seznamujete i své děti. Buďte odvážní a zkoumejte sebe a život. Opravdu se to z dlouhodobého hlediska vyplatí. Minimálně na smrtelné posteli budete spokojení, že jste jen tupě nešli s proudem a žili v pravdě a možná i skutečné vesmírné lásce. 

Mateřství a rodičovství

9. února 2022
Já sama děti nemám. Nemám ani partnera. To, čím posledních pár let procházím, by se mnou asi nikdo nezvládl. A teď zpětně zjišťuji, že i když je pro mě samota a život bez sdílení a lásky a doteků stále bolestné téma, je to velmi důležité pro můj osobní rozvoj - projít vším sama a seznámit se se samotou a se sebou v samotě. 
Ale od puberty se pohybuji mezi lidmi, pracuji s dětmi, a setkávám se i s jejich rodiči. Tři roky jsem pracovala v lesní mateřské školce, a stále s dětmi pracuji. I když je to někdy velmi náročné, cítím v tomto seberozvoji můj směr. Dělám i "au-pair", kde se pohybuji v prostředí dost odlišném než je lesní školství, takže znám i jiné lidi a nepohybuji se v "bublině". Zde je to pro mě někdy velice náročné, pozorovat přístupy a chování, se kterým nesouhlasím, ale učí mě to být respektující, a nechávat jiným lidem, co je jejich, a trénovat si být sama sebou za každých okolností.
Co mě však velice překvapilo, když jsem se začala pohybovat mezi rodiči okolo dětí mateřského věku, jak jsou všichni unavení, plní strachů, nejistot, někteří dokonce silně vyhořelí. A přitom se o tomto vůbec nikde nemluví ani nepíše. Jakoby mámy a tátové byli nějaká zvláštní skupina lidí, a mateřství obecně, o kterém se v mainstreamu nemluví. V médiích, na reklamách apod. se ukazují jen šťastní mladí lidé, šťastní rodiče a děti, šťastní senioři, všichni se usmívají a vše vypadá v pořádku. Ale ve skutečnosti tomu tak vůbec není. V realitě se stále většina rodičů chová k dětem silně despoticky, pořád řeší jen zda mají všechno čisté, jestli se chovají jako "slušné děti", ale kolik rodičů opravdu cítí lásku ke svým dětem? Lásku ze srdce? A klid a spokojenost ve výchově? 
Na rodiče je vytvářen silný tlak, jak to mají dělat, aby to bylo správně. Ale správně to není. Všechny ty věci, které rodiče pořád musí řešit, je plní obavami, že něco udělají špatně, a strach není láska. A děti ten strach z rodičů cítí, a od raného dětství přijmou tento strach i do svého těla a myšlení, což je obrovský stres pro dětský organismus, stejně jako pro dospělý. A z toho jsme pak nemocní. A toho využívá zdravotnický systém. A lidé jsou tak ovladatelní a manipulovatelní, protože nevnímají své tělo a nedůvěřují mu, a nechávají si radit od lidí (lékařů), kteří se řídí jen tím, co si někde přečetli, a své tělo a duši a životní energii také nevnímají. 
Žijeme ve velmi náročném přechodovém období, kdy se lidé začínají sebezkoumat, vnímají že běžné lékařství neposkytuje opravdovou cestu ke zdravému životu. Kolik lékařů vám poradilo, abyste se věnovali dýchání například? Dýchání v přírodě? Relaxaci? Méně pracovali a více vnímali, co potřebuje vaše tělo? Stravovali se zdravě? Atd.
Setkávám se s rodiči, kteří na první pohled podle vnějšího vzhledu vypadají normálně, ale když se s nimi bavíte hlouběji, svěří se, že jsou silně psychicky vyhořelí, unavení, trpí úzkostmi, nespavostí. V takovém stavu není možné, aby se jejich děti cítili v klidu a bezpečí.
Přeji všem rodičům, aby se jim dařilo rozvíjet lásku a klid k sobě, ve svém nitru, a poté je možné lásku a klid a radost ze života předávat i dětem. 

Setkání s chladem podle Wima Hofa

8. února 2022
Dnes je to 31 dní, co jsem svědomitě započala metodu Wima Hofa - dech a chlad. Tři roky se topím v úzkostech, depresích, panických atakách a různých hormonálně nevyrovnaných stavech (ale asi byste to na mě nepoznali :). Btw, skoro na nikom nepoznáte, že se necítí psychicky dobře, dokud nepadá na opravdu nejtemnější dno a nehroutí se mu celý život nebo neskáče z mostu. Za hezkou tváří, vypracovaným tělem a hezkým oblečením se často skrývá velmi utrápená duše. 
Wim Hof sice metodu propaguje, ale jeho návod vychází z přibližně 40-letého praktikování meditace, práce s tělem, inspirace různými tradičními duchovními přístupy. Wim Hof nic nevymyslel, je jen výjimečný svou vytrvalostí, schopností jít si za svým, překonáváním obecně předpokládaných hranic lidského těla a duše. Nenechal se v životě odradit žádnými dogmaty, kterými je tato společnost přeplněná. Je to prostě pankáč, a jde za svým srdcem. 
Metoda spočívá v dechových cvičeních a vystavování se ledové vodě. Tělo se při setkání s ledovou vodou dostává do určitého šoku, který se učíte rozdýchat, prodýchat. A tím se posiluje i psychika. Působení tohoto ledového procesu má  potom vliv na různé hormony - serotonin, dopamin aj. Jak jsem to pochopila, prodýchávání ledové vody působí stejně jako různé prášky od psychiatrů, které se také snažit upravovat hormony a různé látky v těle. 
Zatím jsem žádný pilule na psychiku nikdy nevzala a doufám, že ani nebudu muset. Jsem přesvědčená, že úzkosti i deprese tělo umí vyléčit samo, jen je potřeba mu podat pomocnou ruku. 
Dnes již jsem schopná vydržet pod ledovou sprchou minutu a deset vteřin. Stejně tak i v sauně v ledovém bazénku. Opravdu na sobě pozoruji vývoj. 
Když jste schopni rozdýchat tento ledový příval vody, tak se tělo naučí rozdýchat i cokoliv v životě - to je co si z toho snažím odnést do praxe, do běžného života. 
Trpím jakýmsi odpojením těla a mysli. Když myslím, tak nedýchám. Když se bojím, nedýchám. Když mám radost, nedýchám. A když tělo nedýchá, tak je mu hůř a hůř a už jste na skluzavce do opravdu silné úzkosti. Tyto stavy jsem zažila mnohokrát, kdy se to opravdu nehodilo, a vždy jsem je nějak ustála. Máte pocit, že ztrácíte zdravý rozum, že nerozumíte realitě, lidem, ničemu. Často cítím strach z lidí. Uvědomila jsem si, že cestou z tohoto šílenství je prostě začít se věnovat dýchání - dýchat plně a klidně za každé okolnosti. K tomu mi dopomáhej Wim Hof :)



"Rodina" neexistuje

12. prosince 2021
V mých myšlenkách a mém duchovním rozvoji se často nechám inspirovat seriály. Nedávno to byl seriál Euforie z produkce HBO, a mimochodem tam hraje "fremenská dívka Chani" z Duny. O dívce, která hledá smysl života a lásku, a bojuje se svými vnitřními démony. Konečně vznikají i díla, kde děti, které berou drogy, jsou ukázány i s jejich motivacemi a psychickými problémy, a že často drogami řeší nepochopení a nepřijetí v rodině. Všichni se chceme cítit příjemně, ale co dělat, když jste dítě / dospívající, a doma se prostě dobře necítíte, i když máte materiálně všechno, ale duše úpí. A alkohol a drogy tu jsou a přináší úlevu, co naplat. Je lepší spáchat sebevraždu z duševního žalu nebo brát drogy? Těžká otázka. Dítě nemá možnost chodit za kvalitním psychoterapeutem, protože to by na sebe museli pohlédnout i rodiče a uznat, že s nimi asi není něco v pořádku. Rodič si pořídí dítě, aby se sám cítil dobře, přijímaný společností, aby splnil svou "společenskou povinnost". Ale co má dělat to dítě, když mu s jeho rodičem dobře není? Musí počkat, až je dospělé, a pak odejít. Děti tu nejsou, aby se rodiče cítili dobře. 
A teď, seriál Pozůstalí (Leftovers, opět HBO), který boří všechny dlouho uznávané "hodnoty". Zde zaznělo něco, co už dlouho hledám, a podpořilo mě v mém osvobozování se - "rodina neexistuje". V seriálu jsou ukázány i rodiny zevnitř, z domovů, jak se "rodiny" a lidé v nich k sobě chovají - manipulativně, majetnicky, despoticky a autoritářsky. 
Pokud jsem to dobře pochopila, tak rodina je seskupení osob, z nichž někteří jsou rodiče a jiné děti, kteří o sebe pečují, vnímají se, dávají si podporu i za náročných situací, a rozhodně se navzájem do ničeho nenutí. To společnost a konvence nás nutí do spousty hloupostí. Děti tu nejsou pro radost svých rodičů, protože to je zneužívání jiných osob pro své potěšení (psychické, sexuální, citové...). Seriál ukazuje, jak se z pojmu "rodina" stal předmět vydírání a nucení jiných dělat, co ti starší v rodině chtějí. A děti se přetvařují, ale jakmile dostanou vlastní rozum, začnou se protivit pokřivenému systému v rodině (tomu se říká "puberta") a pak, pokud mají dost odvahy postavit se systému, tak odejdou od rodiny co nejdál, aby mohli svobodně a klidně žít. 
A neuznávám tento argument: Už je moc starý, aby se měnil. Oni to jinak neuměli apod. Ne. Je to jen lenost a rozmazlenost a strach žít svůj život. A postavit se třeba svým rodičům, prarodičům. 
Co chci říct, a co sama prožívám: Moje "rodina" teď prochází zkouškami. "Buď mě budete respektovat, vnímat moje pocity a potřeby, a pokud budete pokračovat v manipulaci a potřebě ovládat mě, tak už mě nikdy neuvidíte." Celý život jsem jejich potřeby a pocity vnímala jen já, a nedošlo mi, že jsem zcela potlačila svoje vlastní. A když jsem se začala nakonec taky otevřeně vyjadřovat, setkala jsem se s odmítnutím. Tohle pro mě není "rodina". Lidé, za jejichž přítomnosti mám chuť něco rozbít nebo skočit z okna. A zjistila jsem, že můj život je pro mě důležitější, než se zalíbit lidem, kterým jsem vlastně úplně ukradená. Už nepotřebuju, aby mě tito lidé měli rádi, nechci s nimi mít nic společného, a tak mi přestává vadit, že jsem je asi naštvala, že s nimi nekomunikuji.
Část rodiny zkoušku nedala a přestala jsem s nimi komunikovat. A část rodiny ještě má šanci :)

Už mám prostě plný zuby této společenské přetvářky, kdy se všichni tváří, že je všechno v pořádku, a přitom se všichni cítí blbě, ale říkají si, že "děti jim dělají radost". Ale co když už děti rodičům radost nebudou dělat? 
Jsme svobodné bytosti, přicházející na Zemi žít své životy, a rozvíjet svou duši směrem k vnitřní vyrovnané a příjemné tělesné energii, které tu na Zemi říkáme "láska". A čím dál víc lidí si začíná uvědomovat, že nechce žít v otrokářském "rodinném" systému, a nechtějí opakovat ty stejné chyby jako jejich rodiče. Pracovat na sobě, chránit si své hranice, poučit se chybami svými i jiných ale nepokračovat v nich. Rodina nemá být autoritářský systém, a pokud ano, tak je v pořádku ji opustit. "Rodina" je jen slovo, a je potřeba vidět i za slova, a uvědomit si pravý význam slov. Už nerozumím větě: "Rodina je nejvíc, rodina je nejdůležitější." Nikdy a nikde se ke mě nikdo nechoval tak špatně, jako lidé v mojí rodině. Nikdy a nikde si nikdo ke mě nedovolil tak nehorázné věci, jako v mojí rodině. Slovo "rodina" mi nedává smysl a tak ho ve své hlavě ruším... A zůstávají mi lidé, se kterými se vídat chci, a se kterými ne. A je mi zcela jedno, co si o tom kdo bude myslet. "Rodina" nestojí za to, aby člověk kvůli ní zabíjel svou duši, ne-li i své tělo. 

Mé životní poslání

6. října 2021
Každý člověk se rodí do současného těla a na Zemi s nějakým posláním, aby posunul lidstvo v jeho vývoji. Každý člověk má určité výjimečné vlastnosti, které když začne rozvíjet, a nechá svůj život a osud plynout, dojde svého naplnění a šťastného života. Cesta k poznání svého poslání může být velice náročná až trnitá, protože žijeme hodně rozumem a hlavou a málo vnímáme srdce a duši, a málo hledáme krásu a štěstí okolo sebe, tady a teď. 

A já už vím, co je moje poslání - je to láska. Je původcem mých traumat z raného dětství. Tak moc jsem toužila po lásce, a chtěla ji za každou cenu, že jsem ji nejdříve nacházela prostřednictvím opouštění svého těla v porodnici a v nemocnici první dva měsíce mého života, kdy jsem byla skoro stále sama, s matkou jen na kojení. Zde jsem dostávala jen jídlo, láska tam chyběla. Moje máma je dosud silně emočně plochá, a když už, tak cítí jen strach. Ona sama pravou bezpodmínečnou lásku v dětství taky nezažila, a proto neví, co jí chybí. Hledá naplnění duše v materiálním světě. A tak to má veliké procento lidí žijících na Zemi. Zpět k tématu. 
A pak jsem se nechala svým otcem zneužívat, protože jsem si myslela, že to je láska. Ve 4 letech jsem se proti tomu postavila, za cenu ztráty sama sebe. Ale teď už se nacházím, tak je to dobrý, a už dokážu mít nadhled. 
Všechny příběhy v mém životě mají na pozadí lásku a obrovský soucit k jiným lidem. A donedávna jsem si myslela, že musím mít všechny ráda a všem pomáhat a dělat to, co po mě ostatní chtějí, protože to je přece správné. A hlavně jsem si myslela, že ostatní lidé myslí přesně stejně jako já. Až když jsem si začala dovolovat říkat "ne" a vymezovat své hranice, začala jsem se setkávat s pravými povahami mnoha lidí. A já jsem se samozřejmě také chovala manipulativně, protože jsem si myslela, že to je normální. 

Láska. Je to nádherná energie, vnikající do těla při dýchání, při zklidnění. Nejsnáze ji lze vnímat v přírodě. Z městského betonu moc lásky nenasajete, v betonu není láskyplná energie. Ale stromy, tráva, ale i Země jsou lásky plné. A Vesmír samozřejmě také. Jsme obklopeni úžasnou energií, kterou nazývám láska, protože z mých zkušeností je to stejné, jako to, co nazýváme "láska", když se zamilujeme do jiné osoby a ta osoba miluje nás. Ale toto není láska, to je jen dosycování vnitřního dítěte a duše pozorností, která nám v nitru chybí. A pak vytváříme vztahy založené na symbiozách typu: matka-syn, otec-dcera, sestra-bratr... A očekáváme od partnera, že dosytí naše "díry" z dětství, dosytí naši lásku, pozornost, blízkost, pochopení, uznání... Ale ono to po čase přestane fungovat. 

Vztah z pravé bezpodmínečné lásky, ten ideál, na který tolik lidí nevěří, možný je, ale chce to hodně práce na sobě, vymanění se ze společenských zvyklostí, nalézání lásky ve svém srdci sám k sobě. Jsou na Zemi lidé, kterým se této lásky dosáhnout podařilo. Nejznámějším příkladem je asi Ježíš - jeho největší poselství je láska a přijetí svého osudu. To až církev z toho udělala, co z toho udělala. 
Já už občas tuto lásku (energii) v sobě cítím. Nedaří se mi to pořád. Ale díky velkým úzkostem a jiným nepříjemným fyzickým a psychickým stavům jsem byla donucena pátrat, v sobě i v knihách, jak si pomoci (protože běžné zdravotnictví a psychologie mi fakt nepomůžou). A vím a věřím, že pro mě bude možné vytvořit láskyplný vztah až ve chvíli, kdy najdu tuto skutečnou energetickou lásku sama v sobě a k sobě. Něco ve mě prostě nedokáže být s někým, jen abych se necítila sama, jen abych s někým byla. V životě jsem to x-krát zkusila a po nějaké době jsem začala cítit nesmyslnost toho celého, a hlavně obrovskou prázdnotu v sobě. A hlavně, já potřebuji v životě svobodu, a té se nevzdám ani kvůli penězům, pohodlí, péči jiné osoby atd. To radši zemřu, než žít v osobní nesvobodě a bez lásky. 

Rozmazlenost a hranice

16. září 2021
Kniha Hysterie - strach z odmítnutí mě blíže seznámila s tématem "rozmazlenosti". Rozmazlený člověk to má v životě velice těžké, a měl i v dětství, jen si to většinou neuvědomuje a spoustu si toho nepamatuje (dítě zapomíná, aby mohlo žít dál). Hodně rodičů minulých i současných má v sobě spoustu nezpracovaného psychického materiálu, velice zraněné "vnitřní dítě" v sobě. Je docela častým jevem, že se emoční disharmonie už od dětství řeší kupováním různých věcí, jídlem. Doma může být psychicky úplný blázinec, ale děti mají všechno (hračky, jídlo, oblečení), a tak se zdá, že je vše v pořádku. A venku před lidmi se člověk vždy chová trochu jinak než doma, kde nikdo jiný není. Většinou i tento rodič zažil v dětství podobné podmínky, které vedly k rozmazlení, a tak v tom pokračuje i v dospělosti a předává to opět na své děti. Já jsem byla od dětství také rozmazlována. Měla jsem z rodičů velký strach a zároveň se ve mě uskladňoval velký vztek, ale nic jsem nemohla dávat najevo, tak jsem si to v sobě pěkně dusila. (Před třemi lety, v 33 letech, mi tento papiňák vybouchl). Aby rodiče měli dobré svědomí, pořád mi něco kupovali, měli jsme plnou lednici jídla, a v létě jsme jezdili na dovolenou. V naší rodině je peněz dost, to bylo ostatně vždy to nejdůležitější - hlavně mít peníze! Když jsem něco chtěla, stačilo jít žadonit o peníze, a vždy jsem dostala, co jsem chtěla. Zároveň mě však nikdo neučil s financemi pracovat, takže dosud jsem skoro furt na mizině a šetřit peníze se opravdu učím až teď. Už totiž nechci být závislá na rodině, která mě skrze peníze manipuluje. To radši půjdu spát pod most :)
Součástí rozmazlenosti je, že člověk chce, aby se vše dělo, podle jeho představ, a nejlépe co nejrychleji. A zároveň mají tito lidé hodně potlačovaného vzteku, který při různých příležitostech vybuchuje neočekávaně ven (a nebo dovnitř v případě sebedestruktivních tendencí). Člověk nad tím nemá kontrolu. Je to velice silná energie. Já jsem sebedestruktivní typ, protože se bojím vymezovat své hranice a ozvat se (už se to učím:). A abych tyto silné energie přežila, musím se hýbat, sportovat, energii vybíjet. 

Vidím hodně rozmazlených lidí (a budu je potkávat, dokud si to v sobě sama nezpracuju), kteří jsou zvyklí, že by vše mělo být podle jejich, protože tak to přece zažili i u svých rodičů, a tak je to tedy správně. Není... Léčba rozmazlenosti vede skrz prožívání spousty nepříjemných pocitů, na což rozmazlení lidé reagují dost negativně, logicky :) Když jim v dětství bylo blbě, hned jim někdo dal něco sladkého, nebo jim koupil cokoliv, aby už neřvali. Těchto lidí je celá společnost, potkávat se s nimi tedy je velice snadné. Naše společnost je tedy skvělý tréninkový prostor na učení se vymezování a ochranu svých osobních hranic, své energie, svých potřeb a říkání "ne". Velice prakticky nápomocná je v tomto například Nenásilná komunikace (nenásilnakomunikace.org). Tak hurá do toho :) 

Hranice a trochu vzteku na tuto společnost

16. září 2021
Uběhl přibližně měsíc, a daří se mi odmítat, nebo vůbec neodpovídat, když se mi prostě nechce, např. na mail nebo sms. Není to tak dávno, kdy mobilní  telefony a internet neexistoval, a lidé se domlouvali telefonickou pevnou linkou a psali si dopisy. To musela být úžasná doba. Člověk šel ven, a byl prostě jen sám se sebou, a nikdo mu nemohl nečekaně volat, psát, a chtít po něm okamžitou komunikaci či textovou odpověď. Lidé mohli více žít realitou, tady a teď. Otázka je, samozřejmě, jestli to dělali - i tehdy byli lidé hodně v hlavě a v myšlenkách a různých obavách a taky nebyli přítomni v okamžiku. 

A zároveň ke mě začaly přicházet úžasné ne-náhodné náhodné možnosti a setkání, které mě vedou přesně tím směrem, kterým vedou má přání k mé představě dokonalého života - to je práce která mě baví a naplňuje, a zároveň mi přináší i peníze (to se hodí :), svoboda, klid u sebe doma (svůj prostor), možnost setkávat se s různými lidmi a trénovat si na nich vymezování svých hranic, komunikaci, naslouchání, přijímání nových myšlenek a opatrné předávání těch mých (vím, že na některé lidi už jsem "moc" :-D ). 

Zjišťuji, že mohu říkat "ne", vyjadřovat své potřeby a hranice, a nikdo mě nezabije, nikdo na mě neřve, neháže na mě výčitky a pocity viny, že myslím jen na sebe (to jsem zažívala celé dětství a vlastně dosud to zažívám od části rodiny). Nemají představu, jak velice náročné je pro mě žít samostatně svůj život s touto náloží "výchovy". Děkuji, tuto rodinu už nechci. 

Což mě přivádí k tématu "rodina". Asi už jsem o tom psala, ale opakování matka moudrosti. Když tu něco píšu, ujasňuju si to i sama pro sebe. Rodina by měl být prostor, kde se člověk cítí bezpečně, může být poklidně sám sebou, dělat co ho baví, jeho hranice by tu ideálně měli hlídat rodiče (hahahaha), a když vidí, že hranice dítěti někdo překračuje, upozornit jej, aby si je pohlídal. 
Rodina není místo, kde jste někomu pro radost a potěšení, kde se máte chovat jen určitým způsobem a když se chováte jinak, je to špatně. Rodina tu je, aby vám pomohla, když je vám nejhůř, když se cítíte špatně. Ale nepomáhá zištně - já tě teď utěším a ty mi pak musíš vždy zvedat telefon např. 
Jak to tak pozoruji, jsme opravdu úplně zcela nemocná společnost (tak to vidí i indiáni a různí šamani a přírodní národy), kde vládne manipulace, potřeba ovládat a mít vše pod kontrolou, být hodná holčička / hodný chlapeček, aby se na nás náhodou někdo nezlobil, když chceme žít svůj život jinak a po svém. Socializace je vychovávání strojů z lidských bytostí, které mají ideálně jen chodit do práce, pak domů, a nedělat nic nepředvídatelného, aby ten mechanismus státu dobře fungoval. 
Takže, z toho já tedy "beru do zaječích" a začínám žít svůj život podle sebe, s láskou a klidem a trpělivostí, s vnímáním svého dechu, těla a všech orgánů. 

A abyste si nemysleli, že jsem nějaká cáklá anarchistka, která je úplně šílená, tak zodpovědně pravidelně pečuji o různé děti od 2 do 6 let, rodiči jsem oceňována za respektující přístup, a s lidmi, kteří respektují moje hranice, mám i já hezké respektující vztahy. A můj život je čím dál krásnější...

Hranice a život bez hranic

12. srpna 2021
Moc nesleduji žádná média poslední dobou, ale skrz jiné lidi se ke mě dostává, že o "hraniční poruše osobnosti" (HPO) se mluví více a přestává to být takové tabu. Na DVTV teď prý byl nějaký rozhovor o tomto tématu. Už jsem tu o HPO psala, a že díky knize Hraniční porucha osobnosti od Petera Röhra jsem na sobě identifikovala příznaky. Jsou to velmi bolestná a zmatená uvědomění. Ale základem úspěchu je přiznat si to. To už jsem z toho "skoro" venku :) 
A až před pár dny, díky rozhovoru s kamarádkou, mi došlo, že HPO je o "hranicích" - osobních hranicích člověka, umět se vymezit, říct "ne", odmítnout obejmout člověka (i když jiného člověka vedle obejmete), říct svůj názor, nejít někam s někým jen proto, že chce on, mohu dokonce neodpovědět na mail nebo sms-ku, když se mi nebude chtít... ("ne" znamená "ne" a nemusí se obhajovat). Samozřejmě, ideálně jednat s respektem k jiným lidem, aby zase člověk nepřišel o všechny kamarády. 
Silně si uvědomuji, že mám problém se svými hranicemi. Tento problém se táhne celou naší rodinou. Osoba, která nevnímá a nechrání své vlastní hranice, nechává ostatní, aby je narušovali, pak zcela přirozeně narušuje i hranice ostatním, protože se prostě chová tak, jak nechává ostatní chovat se k sobě. Tak toužím po lásce a blízkosti, které se mi v dětství zcela vůbec nedostalo, že nechám ostatní překračovat mé hranice, a jsem za to ještě vděčná. Ale ne každý to tak má, a když já se pak do někoho zamiluji a ten má své hranice zdravé, tak přijde samozřejmě odmítnutí, protože zdravě uvažující člověk vycítí překračování hranic a jde do pozice obrany. Narušitel často nechápe, v čem je jeho chování "špatné", a znovu a znovu upadá do pocitů smutku a opuštění, výčitek a pocitů viny. 
Hledám cestu z toho ven. Začátek je v lásce a míru vůči sobě, abych už nehledala lásku a přijetí u jiných lidí, ale měla ji sama se sebou stále a pořád sebou, dokázala sama sebe vnitřně utěšit a cítila se dobře i ve svém srdci. Potom nebudu potřebovat jiné lidi, aby mě naplňovali, a zároveň já nebudu narušovat osobní prostor a hranice lidem jiným. V sobě se zklidním. A když přijde jiný narušitel, už celý proces narušování hranic znám, a různé manipulační projevy provázející narušování hranic také, ubráním se tomu. Tito narušitelé totiž velice často používají emoční manipulaci - vyvolávání v druhém pocity viny, lítost, stárání se ("mám o tebe strach"), také snaha o druhém zjišťovat různé osobní věci, aby to mohlo být použito k další manipulaci. 
Léčba ochrany hranic je velice komplexní proces, a vím, že musím ještě spoustu zažít a procítit, abych se "vyléčila". Vymezování svých hranic u mě doprovází obrovský strach (úzkost), stažený krk, klepající se dlaně, hučení v hlavě... A to i u dost běžných záležitostí. Např. vrátit jídlo v restauraci by byl pro mě zcela nepředstavitelný proces, zvlášť kdybych tam byla sama. A do restaurací nechodím... HPO mě v mnoha směrech omezuje. A já si to začínám uvědomovat. 

Diamantový přístup

27. července 2021
Tato kniha (přístup) krásně zapadla do mojí skládanky zkoumání psychiky, bytí, úzkostí a obecné existence mojí a vesmírné. Je to úžasné, jak knihy a informace přichází přesně jak mají. Před rokem bych neměla šanci tuto knihu pochopit a vnímat. Musela jsem něco přečíst a prožít, aby kniha přišla. 
Jen stručně chci předložit, o co v knize a přístupu jde. Vnitřní psychický rozvoj bytosti zvané "člověk" má mnoho rovin. Když se člověk začne v sobě rýpat, většinou to činí, protože mu nějak není dobře, a chce aby mu bylo líp. Emoce, myšlenky, vzorce chování a myšlení vychází z dlouhodobého navyklého způsobu přemýšlení a chování, což se ustavuje v dětství. Toto nazýváme "ego". 
Ali Almaase začíná prací s egem (pocity, emoce, myšlenky), ale zároveň s tím jde i hlouběji, aby během "rozpouštění ega" bylo vnitřně čeho se chytat - vnitřní kotvy v srdci, v těle, ve vnitřních energiích. 
Když se narodíme, jako miminka, jsme hodně jako zvířata, a tudíž jsme napojeni na tělo, energie, toužíme po lásce, bezpečí, emoce vyjadřujeme dost přímo a všechny kanály dovnitř i ven jsou velice otevřené. Máme hlad, řveme. Mámu milujeme (chceme milovat a lásku i přijímat). Bojíme se, tak pláčeme atd. Emoce vyjadřujeme a je to tak správně. Avšak u většiny lidí přichází už v raném dětství (okolo 4 let) k potlačování emocí, a k nenaplňování duševních a emočních potřeb. V malé bytosti začnou vznikat emoční deficity (něco nám chybí). A tak se začne vnímání lásky, radosti, vnitřní síly, vůle atd. uzavírat. Začnou vznikat "díry". A tyto díry, kde chybí radost, láska ... se začnou plnit "egem" - myšlenkami, chtěním, ... Toužíme po lásce, a tak začneme manipulovat lidi okolo, aby nás měli rádi (děti jsou mistři v manipulaci, ale učíme je to my, dospělí). Toužíme po radosti a naplnění, a tak začneme hromadit hračky, cpeme se jídlem, sladkostmi... Vznikají náhražky za skutečné "esence" duše a těla. Cukr místo lásky je velice běžný na celé Zemi. A tyto náhražky ("ego") nám vydrží až do dospělosti. Dítě to nechápe, co se to děje. Dítě se snaží přežít. Bolest a smutek z nelásky, z nepochopení, z nedostatku blízkosti a bezpečí je tak obrovská, že dítě musí přestat cítit, aby mohlo dál žít. Emoce se projevují jako silné tlaky ve fyzickém těle. Ale toto emoční a energetické uzavření těla a duše se samozřejmě projeví dříve či později ve fyzických nebo psychických "nemocích". I když tlaky potlačíme a vlastně nevnímáme, v těle stále působí.
Almaasův přístup rozvoje a léčby je tedy následovný: pozorování sebe sama V PŘÍTOMNOSTI (TADY A TEĎ - krásně mi to navazuje na knihu Moc přítomného okamžiku a vlastně i na knihy od Rohra), a postupné rušení náhražek (částí ega), a znovuotevírání prvotních esencí, se kterými jsme se narodili. Těchto esencí je osm: pravda, láska, soucítění, objektivní vědomí, hodnota, vůle, síla, radost. Každá z esencí se v rámci ega projevuje specifickým pokřiveným způsobem. Ego je vlastně napodobování původních esencí. 
Při rušení prvků ega a navracení se k esencím, při znovuprožívání "děr", přichází úzkosti, strach. Je to logické. Při vypnutí vnímání původní esence vznikne díra a člověk vnímá strach. A protože dítě nezvládá se strachem pracovat, jako je schopen dospělý, aby se dítě strachu vyhnulo, do "díry" nacpe náhražky (věci, jídlo, manipulaci, ... různé obranné mechanismy).  Dospělý člověk však už má kapacitu, informace, sílu, samostatnost atd., aby se s "dírou" (strachem) popral. Pokud chceme opravdu probudit původní esenci, je potřeba projít dírou, projít strachem, a ze strachu postupně začne vylézat esence. Úžasné, není-liž pravda? Najednou všechno chápu. A už začínám vnímat, že ty úzkosti, které rok a půl prožívám, jsou úžasnou cestou zpět k pravému vnímání života.... 

Tma 2.0

24. července 2021
Pobyt ve tmě u každého člověka probudí něco jiného, každý odchází se zcela jinými zážitky. Důležité je, nevstupovat tam s očekáváními, ale nechat tmu a své tělo a duši a podvědomí a kdoví co ještě, ať koná. A pokusit se jen pozorovat a zpracovávat. Ale to se lehko říká :)
Moje tma mě propojuje se strachy v mém podvědomí. A docela se jí to daří. V zimě ve tmě jsem zjistila, že se bojím prostoru pod postelí ("díry"). Ale nebyla jsem schopna s tím více pracovat, a musela tmu ukončit dřív, když strach z podvědomí přerostl do silného stavu, kdy už jsem ve tmě být nemohla (nevolnost, moták, rozostřené vidění...). Se svým strachem jsem se setkala a poznala ho. (do podrobností nepůjdu)
V této letní tmě jsem se odhodlala se se svým strachem blíže seznámit. Pravidelně jsem si lehala na zem k posteli a strkala ruku pod postel, i se strachem, že mě za ni něco drapne a stáhne někam do hlubin a zabije. Nestalo se tak, pořád tu jsem, ale mnoho z mých strachů se vytratilo. :) 
Já vím, že já mohu být ve tmě maximálně 4 dny, víc ne. Pak už by mi bylo hlavně fyzicky zle, ale souvisí to s psychikou. Takže nejde o to, vydržet ve tmě co nejdéle, ale vnímat sebe a hlavně se vnitřně uvolnit a nechat přijít co přijít má. 
Pobyt byl nepříjemný zážitek, ale cesta k "osvícení" je dlážděna krizemi a nepříjemnostmi. Jinak by si člověk nic neuvědomil. Na Zemi nejsme, abysme si tu žili pohodlný život a rochnili se v bahně s mojitem v jedné ruce a doutníkem v druhé. Lidstvo by se nikam neposunulo. Ve chvíli, kdy myslíte "seberozvoj" opravdu vážně, ukazatelé jsou části života, které jsou nepříjemné - tam jde cesta - s láskou samozřejmě. Je to komplikovaný, ale nic opravdu hlubokého není snadné. Realita má mnoho rovin, které se prolínají, a vyznat se v tom je někdy fakt hádanka... Ale začíná mě bavit...

Slova od "Shumavan" (na FB)

20. června 2021
Často toto nedělám, ale tyto odstavce mě opravdu zasáhly. Je to od ženy Shumavan

Tak dlouho JSEM s tím, co mě vytáhlo z prostoru lásky (středu, vědomí, světla...), dokud nenajdu ten nejsouladnější pocit.

Je jedno, zda s nějakou situací v životě, nebo s nějakým člověkem. Pokud je to s nějakou konkrétní osobou, většinou dojdu do souladu až v okamžiku, kdy dojdu k odpuštění sobě (například, že jsem tolerovala, chápala, nenastavila hranice a ustupovala, či lpěla a byla odpojena od sebe...) a následně se úplně ponořím do lásky a úcty ke svému lidskému procesu a růstu, kdy se uctím za to, čím jsem si v životě už prošla, co jsem prožila a proměnila v sobě do úrovně lásky a vědomí.

Velmi brzy tak vědomě projdu celou touto lidskou emoční úrovní, kterou zcela upřímně procítím, bez jakéhokoli potlačení. Nic není odmítnuto, ani když nic necítím, ani můj odpor, ani má zranitelnost a bolest. Vše je přijato, tedy i mé nepřijetí a vzdor. Nic nesoudím, ani neměním. Nic nementoruji a nepřidávám nic navíc, než JE. 

Jestliže se mi neustále zrcadlově ukazuje v životě určité chování, podívám se vědomě na bolest, která je za tímto chováním ve mě. Emoce jsou sice jen na povrchu všeho, ale jsou výborným ukazatelem podstaty, která je pod nimi. Je to spojnice všemi mými tématy, proto je užívám v léčení druhých lidí, jako zásadní z otázek, která mě dovede až k jádru. To samé léčení provádím i u sebe. Lidská úroveň je podstatná k ukotvení všech hmotných prožitků v této realitě a dualitě. Je nádherná k učení, proto jsme i zde, na Zemi. Máme tělo, což je další úžasný nástroj vedoucí k poznání vědomí a toho, kým ve skutečnosti jsme a též je to učitel přítomného okamžiku. 

Jestliže si projdu upřímně a procítěně lidskou částí svého poznávání, vím jistě, že tato úroveň lidství v každém z nás, je tu pro nastavení hranic. A to i s vědomím, že vidím v každém prvotním pohledem jeho božský potenciál a jeho světlo. S lidskou stránkou ovšem už počítám také, což nebylo v mém procesu zrovna pravidlem. Nyní už vím, kdo jsem a kdo jsou i další bytosti a současně vidím všechny vrstvy lidského, do kterého je tento potenciál zahalen. Už pro ten potenciál nezachraňuji své partnery, ani přátele, od jejich lidských stránek a netáhnu je na své energii směrem ke světlu. Počítám s tím, že nechtějí poznání, jen energii a je to jejich volba, kterou ctím a stejně tak ctím svůj vzácný čas, dar a schopnosti k poznání sebe a žití sebe. 

Za procítěním lidství pak docházím do nejsouladnějšího prostoru, dokud nevnímám, jak se opět rozvibroval vibrační prostor lásky, který se dá přirovnat k soucitu, který prožíváte, když se díváte na filmovou scénu, která ve vás rozvibruje lásku a soucitné dojetí. V tomto prostoru jsem zase DOMA. Z tohoto prostoru tvořím. Z tohoto prostoru vidím prvotní situaci, nebo člověka s láskou, která si je vědoma i jeho dalších stránek. Vidím to jasně, ač to co je venku, přestane současně být důležitější než to, jak se rozplývám ve vibračním prostoru lásky a soucitu se vším, co je projevem existence. 

K tomuto stavu nelze dojít. K tomuto stavu se musíte obrátit. Je celou dobu ve vás, jen máte v původním energetickém poli pozornost zaměřenou směrem ven. Čím víc svou pozornost obrátím směrem dovnitř, tím více prožitkově padají i mentální programy v mém energetickém poli. Podstatné je zůstat a neutíkat, ničemu se nevyhýbat a nehodnotit. 

Strach i odpor jsou přirozenými součástmi našich obranných mechanismů, které nás sice chrání před bolestí, ale současně nás udržují v odpojení od vibračního pole lásky. To nám způsobuje na úrovni duše velký neklid a depresi, neboť duše ukazuje vytrvale na cestu k jednotě a vnitřnímu světlu. Vysílá na pomoc emoce i opakující se situace, ve kterých se mění jen kulisy ale nikoliv pocit. Vše je tedy darem a ničemu nepomáhá úhel pohledu, který to popírá, či odmítá.

Když jsme doma, pak záříme. Přitahujeme ostatní bytosti. Máme soucit, ale zůstáváme opodál, nikoli utopeni v energetickém poli druhých bytostí, které chceme vytáhnout z jejich nastavení. Každý musí sám. To je podstata celé této úžasné hry.Miluj proces, miluj sebe v procesu.

Veronika Shumavan-ka

www.shumavan.cz

Moc přítomného okamžiku čili zastavení neustálých myšlenek

19. června 2021
To, co teď zažívám, se těžko dává do slov. Zažívám velké změny ve vnímání reality. Uvědomila jsem si, jak jsem byla od dětství (zhruba od 4 let) vtahována do různých vztahových manipulačních her, a abych v tom nějak přežila, musela jsem okolní lidi a situace neustále pozorovat analyzovat. A přestala jsem žít, přestala jsem mít radost ze života, přestala jsem cítit své srdce, a začala jsem v těch 4 letech žít ve strachu a uspokojovala své rodiče, aby jim bylo dobře, a tím pádem já mohla nějak existovat. 
Nyní se navracím do tohoto původního nastavení vnímání, kterému se také říká mindfulness, čili žití tady a teď bez přemýšlení do minulosti a do budoucnosti, bez analyzování lidí okolo, bez analyzování sebe, situací. 
Čtu zrovna knihu Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolleho, a ten o tom píše moc dobře. Ale těchto témat jsou teď plná knihkupectví. Stačí si najít toho svého autora. 
Díky této knize jsem si uvědomila zatím pro mě pár velice důležitých věcí: 

- moje mysl a moje myšlenky nejsem já - jsou to vzorce z minulosti, z dětství, jaká bych měla být, aby to bylo "v pořádku". To nejsem já. Socializace a výchova nás často nutí být něčím jiným než jsme, a my to přijmeme. Dá se to zrušit.

- moje negativní emoce / moje emoční tělo nejsem já - každý člověk se skládá z více úrovní těl (aurické, energetické...). Moje strachy a destruktivní energie nejsem já. Jsou to nánosy z dětství, z minulosti, které se v podobě silných negativních energií usazují v těle a drtí nás. Emoce reagují na myšlenky. Když myslím na něco nepříjemného, začne mi být fyzicky zle. Když vypnu myšlenky a mysl, a vnímám krásu kolem sebe, je mi dobře, krásně. 

- smrt neexistuje - "smrt" je jen myšlenkový konstrukt, který jsme si vytvořili pro pojmenování situace, kdy nesmrtelná duše vychází z fyzického těla. Je mnoho civilizací z minulosti a současnosti a lidí na světě, kteří vnímají , že smrt není nic špatného. Je to přechod do dalšího rozměru bytí. Asi to bude znít divně, ale já to vnímám, vnímám svou nesmrtelnost, vnímám obrovskou plochu bytí v sobě a kolem sebe, a ještě pořád jsem z toho zmatená, ale čím víc knih čtu, vím že nejsem sama, kdo to vnímá taky. 

Ve chvílích silných úzkostí se v mém nitru děje to, že se nechám zahltit a pohltit svými vzorci destruktivními myšlenkami a vzorci myšlení, pocity viny (které do mě byly od dětství vkládány), neláskou sama k sobě atd. Cesta z toho ven je skrze zastavování těchto myšlenek, a soustředění se na okolní realitu, na předměty, na své ruce, nohy, na své srdce. 
Jak píše Tolle, mysl se nechce vzdát nadvlády nad člověkem, a tak nás začne drtit (znám z vlastní zkušenosti). A to jsou úzkosti. Ale vydržet, trénovat pozornost na předměty ve svém okolí pohledem a pozorností mysli, a tím už nebýt pod nadvládou drtících manipulativních myšlenek - na tom teď pracuju. Je to fuška, ale už jsem zažila stavy "osvícení", v hlavě bez myšlenek vnímajíc Božskou přirozenost světa, a to je tak úžasné, že vím, že má smysl pokračovat v odvykačce na své mysli dál, i přes nepříjemné stavy, které mi moje mysl a moje emoční tělo vrací. Vím, že to zvládnu.

Narcismus - vnitřní žalář (též kniha: Röhr)

2. června 2021
Spousta slov se v našem jazyce a ve společnosti používají tak často, až se zapomene na jejich pravý význam, a zlehčí se jejich závažnost. Např. deprese - když jsem byla v pubertě, já a kamarádi kolem mě říkali, že mají deprese, a pak média nebo dospělí to shazovali, že to je normální, a že by pak deprese měli všichni. Aha? A teď, s tím co vím, o sobě, o psychice, ano - opravdu jsem měla v pubertě deprese, a opravdu je měli i všichni okolo mě. A teď, v rámci kovidu, to vylezlo na povrch ještě víc. Ale to, že něco mají všichni, neznamená, že je to v pořádku. To je právě odvaha, začít něco dělat, i když ti všichni říkají: Ale to je normální, to má tak hodně lidí. Ne! Vzhledem k lásce, svobodě duše, těla a rozvoji života to absolutně vůbec není normální. Není normální žít jen pro peníze a věci, není normální chovat se hnusně ke svým dětem, protože to tak dělali i vaši rodiče. A to, že někdo něco nezná, neumí to jinak - tak ať pátrá, a pohlédne na sebe, a zkusí sám sebe změnit a vidět chyby na sobě - to je totiž ta nejobtížnější část. Ale mnozí z nás to znají - už z pohádky Nekonečný příběh, kde Atrej musí pohlédnout do svého nitra skrze zrcadlo. 

Omlouvám se, nechala jsem se trochu unést. K věci - mám rozečtenou knihu Narcismus - vnitřní žalář. Narcista je člověk, jehož dětské nevinné srdce bylo v raném dětství natolik zraněno, že se uzavřelo dovnitř (vytvoří vnitřní žalář srdce), z důvodu ochrany před rodiči či jinými osobami v okolí, a v tomto žaláři žije. Autor píše a pracuje skrze pohádky, což je neuvěřitelně léčivý prostředek (viz jeho další knihy, nebo Ženy které běhaly s vlky - Clarissa Pinkola Estés). V pohádce je princ zavřený v železných kamnech, a zachránit jej může jen pravá láska. Tito lidé žijí ve vězení, neuvěřitelně moc touží po lásce a blízkosti, ale zároveň jsou extrémně citliví a zranitelní, takže se otevírání lásce zároveň bojí. A z toho vznikají problémy vztahové i niterné. 

Ano, jsem narcistka jako vyšitá. A jen skrze uznání svých nedostatků, pozorování svého chování a pokoušení se projít svými strachy ohledně lásky, blízkosti, zranění - až poté dojdu očištění. Uznání na sobě nějaké "poruchy", to z nikoho nedělá blázna. Po všech těch knihách, rozmluvách s lidmi, terapiích, skupinových terapiích, zjišťuji že my všichni velice trpíme nedostatkem lásky. Lásce se hodně lidí vysmívá, protože nevěří, že by ji skutečně mohla mít. A teď mluvím ale o skutečné lásce, která vychází přímo z našeho srdce, z mého srdce. Moje láska která proudí ke mě. Nemluvím o tom, že někdo jiný se ke mě chová hezky, říká, že mě má rád, a zároveň očekává ode mě určité chování, očekává např. i sex apod. To není láska. To je pakt, na který oba přistoupí. Mluvím o bezpodmínečné lásce, která vychází z Tvého srdce, čtenáři. A až ve chvíli, kdy cítíš tuto lásku ze svého srdce, a nebojíš se s ní být i mezi lidmi a nechávat ji proudit (to já ještě neumím, mé srdce se s lidmi uzavírá), pak potkáš i osobu jiného či stejného pohlaví, ze které ucítíš stejné proudění, a vznikne vyšší forma vztahu, kde se oba lidé milují sami ze své podstaty, a neočekávají od druhého, že mu tu lásku dá. 

Na své cestě otevírání srdce (a s otevřeným srdcem se vyvalí spousta emocí - strach, hněv, smutek, ale také radost, a láska) jsem poznala mnoho lidí, kteří mé city různě zranily, kvůli kterým jsem hodně plakala. Ale to je léčba narcistky při vycházení z vnitřního žaláře, a zkoumání světa. Jsou to moje prastaré smutky, které jen promítám a projektuji do jiných lidí a situací. Ale dovolit si to prožít, projít těmi emocemi (emoce = energie v těle = pošramocené energie v těle = nemoce), vyčistí se emoční energetické dráhy a člověk bude opravdu šťastně žít na této Zemi, bez ohledu na jakékoliv vnější okolnosti. Je to náročná cesta, opravdu těžká a nepříjemná, ale z hlediska nesmrtelné vesmírné duše opravdu stojí za to :) A už za tohoto života to jistě začnete zažívat, že žijeme v Ráji, jen jsme si toho zapomněli všímat. Když se podíváte na malé děti, které si hrají, v parku, houpají se na houpačkách - tyto osoby žijí v Ráji, a my jim ho postupně bereme, kvůli našim praktickým blbostem. Spíš bychom se měli od nich učit, jak si hrát, jak být šťastní, a přestat se honit jen za penězi, uznáním slávy a nevím čím vším. 

Poslední otázka, která ve mě samotné začala hloubat před pár lety: Nemáte strach z lásky? Já měla a mám, ale už nechci. To je klíč - čeho se bojíte, do toho jděte a zkoumejte to. Odměna je sladká, velice sladká :)

Dost bylo dnešních emocí do éteru :) 

Vymezování svých hranic a potřeb

13. května 2021
Moudré knihy praví: z čeho máš strach, to je správný směr. Strach pomáhá a radí, kudy se vydat k vnitřnímu osvícení a klidu. Ale jak je patrné, procházet vlastními strachy asi moc příjemné nebude. Proto se do toho mnoha lidem nechce, nebo mají tendenci to obcházet skrze různé metody. Můj strach je paralyzující, dusí mě, nemohu se na nic soustředit... A navíc mám strach ze strachu, že u jeho prožívání ublížím jiným lidem, zachovám se nevhodně, divně... Ve chvíli silného strachu jsem zároveň sama zranitelná, a moje hranice jsou nejasný a nehlídaný prostor - hlavně aby to už bylo nějak za mnou, a trocha ústupku z mé strany tomu pomůže... Ale to je právě problém a dělat už to nechci. Ustupuji a nehlídám své hranice, jen abych už byla ze situace pryč, a komunikace s problematickou osobou skončila. 
Tomu jsem se rozhodla učinit konec. Uvědomila jsem si v poslední době, že mám kolem sebe lidi, kteří mi říkají, že mě mají rádi, a myslí to se mnou dobře, ale zároveň nerespektují moje hranice a potřeby, ani je slyšet nechtějí. Dokud já dělám, co oni chtějí, je to v pořádku. Jakmile vystoupím z těchto JIMI vymezených prostor, začnou se dít věci. Přichází výčitky, různé obviňování... V rodině mám lidi, kteří jsou jen tací, takže jsem za svůj život nepoznala nic jiného a myslela jsem si, že je to v pořádku a normální. Teď, když se snažím se sebou pracovat, začala jsem si uvědomovat, že na mých rodinných vzorcích opravdu není něco v pořádku. Jsem v neustálé podřízené pozici, kdy moje pocity a potřeby a hranice nikoho vůbec nezajímají. To, že já mám úzkosti a deprese, je na obtíž. Já jsem tu jen od toho, abych byla veselá, usměvavá a hezká holčička, aby moje rodina měla pocit, že svou rodičovskou práci odvedla správně, a mohli v klidu žít své životy a v klidu umřít s pocitem, že neudělali nic špatně. Ale tuhle hru končím. 
A přichází různé vydírací mechanismy: Už jsem stará a brzy umřu... Tak musíš dělat co já chci. Já se za tebe modlím, tak musíš dělat, co já chci a být taková, jakou já tě chci. Já ti dávám peníze... Já se o tebe bojím... Já to s tebou myslím dobře... Pláč... Emoční manipulace.... Uvidíš, až sama budeš mít děti... Ufff. 
Celý život, od dětství, jsem se přizpůsobovala těmto lidem, kteří se sami v sobě necítili dobře, a používali mě, abych jim dávala radost ze života, a dělala, co oni chtějí, aby jim bylo dobře. Když jsem odmítla, vybočila, bylo zle. A to, že mě opravdu dobře nebylo, nikdo neviděl, od dětství. Od 4 let žiju v posttraumatickém stresovém syndromu, s těžkýma úzkostma, nespavostí, poruchy příjmu potravy, strach z lidí, strach ze života... Nikdo si ničeho nevšiml. Ani když jsem ve 14 letech zhubla 20 kilo za 2 měsíce - doma ani ve škole to nikomu nepřipadalo divné. Ani když jsem od 15 let chodila domů opilá. Nikdo si mě nevšímal, nezeptal se mě: Jak se cítíš? Není ti špatně? Nikdo. A teď chtějí, abych se tvářila, že je vše v pořádku, a oni mohli v klidu dožít ty svoje blbý životy. A co můj život? Chci ho začít konečně žít, a už se neohlížet na lidi, kteří mě mají jen jako  hračku a panenku pro radost a pro potěšení. Láska a rodina by měla být o tom, že se lidé milují bezpodmínečně, vnímají své pocity, respektují své hranice a komunikují rovnocenně a ne manipulativně. 

Seriál měsíce: švédský Quicksand

Já nejsem moje myšlenky

20. dubna 2021
Začala jsem si uvědomovat způsob svého myšlení a chování. Jako bych najednou dokázala sama na sebe pohlížet z nezaujaté objektivní stránky. A je to strašné!:) Tyto posuny ve vnímání mám vždy po terapii kraniosakrální biodynamiky, kterou mám vždy jednou za měsíc. Něco ve mě, v mojí fyzické a duševní energii se vždy něco změní, posune, poopraví, a já najednou vidím něco, na sobě nebo na okolí (ale okolí je jen moje zrcadlo), co jsem dřív neviděla. 
Věnuji se teď meditacím, které se zaměřují především na dech, na vnímání okamžiku tady a teď. Pomáhá mi kniha Život samá pohroma, jak čelit stresu, nemoci a bolesti pomocí moudrosti těla a mysli (Jon Kabat-Zinn). Je to náročné. Myšlenky se pořád vtírají. Ale občas už se mi podaří soustředit se jen na nádech-výdech, aspoň pár vteřin. A v mé hlavě to dělá velké proměny. Začínám pak i venku, v běžném životě, vnímat realitu jakoby intenzivněji, víc. Vnímání reality bez myšlenek má tendenci u mě plodit úzkost, protože co kdyby se zrovna v tu chvíli "nepozornosti" stalo něco nečekaného, nebezpečného, život ohrožujícího? Ale vlastně, no a co? Tak umřu :-D Smrt je návrat ke Světlu a do Lásky, takže nezbývá než se na ni těšit, ale neurychlovat, protože čas vyměřený tady má u každého nějaký smysl, máme poslání a úkol. Takže odcházet předčasně se fakt nechystám. Zvědavost mi nedá :)
A začala jsem si uvědomovat, že i když něco dělám, a jsem v přítomnosti převážně mužů, tak je neustále sleduji, hodnotím, zkoumám zda je přitahuji nebo ne, zda oni koukají na mě. A vlastně se nevěnuji tomu, co moje tělo dělá. A rozhodla jsem se to změnit. Pustit tento vzorec. Mám s tímto pozorováním spojeno spoustu různých emocí - většinou úzkosti, tendence ovládat tuto osobu, manipulovat - a to vše ze strachu, že mě opustí a budu sama. Strach ze samoty je můj velký strašák. 
Takže - soustředit se jen na sebe, na svá slova a chování, na své tělo, na skutečnou lásku k sobě bez hodnocení a takto milovat i ostatní lidi, všechny bez rozdílu (k tomu mám ještě daleko, ale záměr je silný pomocník), čistota, nevinnost, odvaha vyjadřovat a bránit své osobní hranice s upřímností a pokorou k jiným lidem. Jdu na to :)

Probuzení srdce a lásky

4. dubna 2021
Dávám si 3-denní půst, bez jídla, s ječmenem a ovocnými šťávami. A velmi mě to zesiluje citlivost na energie v těle a na energie z okolních předmětů a lidí. Troufám si tvrdit, že se už umím nabíjet energií (pránou, čchi) a nepotřebuju k tomu jídlo. Ale k přechodu na pránu se nechystám, zatím. Ale je dobré vědět, že to umím. A budu si tedy dělat pravidelné půsty a pracovat s tím. 
Jdu lesem. Snažím se vypnout, ztišit mysl. Vnímat jen tělo a můj krásný tajný les. Skoro nikoho tu opět nepotkávám, i když je neděle a jinam než do lesa se chodit nedá :-D Jdu pomalu. Soustředím se na dech a na tělo. Myšlenky se pořád vtírají. Pouštím si do uší "vážný" klavír. Uvědomila jsem si to včera, že mi vážná hudba dělá opravdu dobře. (To jsou objevy, co? :-D) Mysl se s hudbou ztišuje mnohem snáz. A soustředila jsem se na poslech hudby srdcem. Představuji si, že moje hruď je moje hlava a hudba ze sluchátek jde do hrudi a nezůstává jen v hlavě. To dělá mému srdci moc dobře. Posouvá mě to do příjemného citlivějšího vnímání (rozšířené vnímání reality). Zesílení poznám nejen podle silnějších aur kolem všeho, ale také víc vidím létající kousky energie oproti modrému nebi (takové hemžící se malé atůmky). Cítím radost, když je pozoruji. 
Jdu dál, s hudbou v uších. Vše je krásné. Jsem jen příroda a já. A náhle si vzpomenu na muže, který mě výjimečně přitahuje, cítím se s ním krásně, a naráz se přihlásí moje srdce - a já cítím lásku k němu, takový proud energie, jakoby tlak z mé hrudi. Je to emoce a pocit lásky? Nevím. Ale připomíná mi to pocit, který jsem zažila kdysi v dětství a na tu chvíli dosud vzpomínám. Srdce jsem pak v dětství ze strachu zavřela. Ale tu vzpomínku na záblesk lásky opravdu mám. A teď jsem něco podobného zažila znovu. A já si uvědomila, že to je ono. Láska je nemajetnická, neovládající, nemanipulující. Láska dává svobodu mě i člověku, kterého miluji. Láska vychází především z opravdové lásky k sobě, a pak ten stejný krásný pocit můžete cítit i k někomu jinému, nebo ke všem lidem (viz Ježíš :). To je láska! Pocit lásky však nesmí být propojen s pocitem strachu - z odmítnutí, z opuštění... Pak láska mizí a nastupuje manipulace, tendence vlastnit a ovládat - zde láska už nemůže přežít. 
Byl to úžasný okamžik, kdy jsem si uvědomila, že jsem schopna této bezpodmínečné lásky k onomu muži. Vím, že na tomto pocitu budu muset ještě pracovat, zvlášť když budu v jeho blízkosti, protože se určitě zase objeví různé strachy a tendence vlastnit atd. Ale moje srdce už to zná a spolu s mým vědomím budou pracovat na očištění lásky a srdce od nečistých myšlenek a pocitů. 

Děkuji Ti, má průvodkyně. Dnes jsi mi hodně pomohla. 

Život a myšlenky

2. dubna 2021
Nezáleží na tom, co se nám v životě děje, ale jak nad tím přemýšlíme, jaké myšlenky s tím spojujeme.
Už mi to dochází. Každý si tvoříme svět takový, podle toho jak přemýšlíme. Lidé, které potkáte na ulici a vypadají šťastně, tak jejich šťastný život je tvořen právě jejich šťastným myšlením, radostí ze života, a ne proto že mají štěstí a jim se nedějí špatné věci, a vy jste v životě nešťastní, protože se vám dějí špatné věci. Oni jsou ve svém nitru šťastní, radují se ze života, a tím si i podle zákona přitažlivosti i svým působením na své okolí tvoří krásný život, přitahují do svého života krásné věci.
Opravdu jsem si toho začala všímat, že jsou lidé, kteří se mají objektivně a prakticky dobře, mají všeho dostatek, peníze, partnera, děti, a stejně jsou pořád nespokojení, a hledají, co ještě by se mohlo pokazit a vymýšlejí pořád různé myšlenkové konstrukce, čeho by se mohli bát. A tak i když se jim nic zlého vlastně neděje, oni v tom zlu už žijí ve své hlavě, takže se jim to vlastně už děje.
Na světě jsou lidé velice chudí, ale v porovnání s naší evropskou civilizací jsou mnohem šťastnější, protože v hlavě nemají takový myšlenkový marast, tolik strachů, tolik blbin z médií a čeho všeho, a prostě jen žijí a svůj život si užijí v lásce a radosti. A hlavně nemají v hlavně naordinovaný strach ze smrti a z nemocí - to přináší až "civilizovaná společnost". Smrti se bát nemusíme, pokud přijmeme život bez tendence mít vše pod kontrolou. 
Je jen na každém, co si vybere. Ale přechod z tradičního racionálního světa, kde máme potřebu mít stále vše pod kontrolou a kde radování se ze života a z drobností se považuje za dětinskost, tento přechod do světa radosti a naděje a snů není snadný. Může se na této cestě objevit spousta nepříjemných stavů fyzických i psychických, ale věřte mi, stojí to za to. Už to začínám cítit. Ale jsem stále na cestě...

Lidé a emoce

27. března 2021
Co jsou lidé? Co je člověk? Každý fyzik ví, že jsme jen energie, nahuštěná tak, že se na ni dá sáhnout. Energii nevidíme, tedy většina lidí ji nevidí. Já vidím jemné barevné obrysy kolem všeho. Je to krásné. 
Každý člověk má svůj úkol tady na Zemi, co si má v sobě vyřešit, aby ve svém životě dospěl k vnitřnímu štěstí a lásce. Každý člověk je na své cestě na různém místě. Pozorovat jiné lidi umí každý, ale vnímat svou vlastní cestu a kde se nacházím, to umí málokdo. Říká se tomu "sesbereflexe" - pozorování sebe sama. 
Všímám si, jak lidé rádi mluví o ostatních, o všem vnějším, o lidech a událostech - každý ví, jak to vnější změnit, aby mu to vyhovovalo. Ale málokdo mluví o tom, jak měnit sebe, aby on byl lepším člověkem. Mám pocit, že většina lidí si myslí, že sebe měnit nejde. To je omyl. Dá to práci, ale na konci čeká ráj v duši.
Mluvím s lidmi a pozoruji, a přišla jsem na to, že v současnosti má skoro každý člověk nějaké strachy a obavy, ale skoro každý člověk jiné. Je to tedy individuální, čeho se bojíme. A to má původ v dětství, v našem životě, v minulosti. A taky jsem přišla na to, že je dobré docenit a ocenit pocity, strachy, emoce lidí, a nezlehčovat jejich příčiny strachů, protože pro každého jsou ty jeho příčiny velice důležité - jsou to nápovědy k rozvoji duše v tomto životě. Strach ukazuje, kudy se vydat při řešení úkolu v tomto zrození. 
Já furt řeším peníze a vztahy s muži - to jsou moje témata. Někdo jiný má peněz dost a vztahy má, ale řeší, že nemůže jezdit do zahraničí, jak byl zvyklý - to je zase jeho téma. Já řeším existenciální problémy a mohla bych problémy jiných zlehčit, protože na dovolenou do zahraničí jsem nejezdila nikdy (já mám jen bágl a nohy a vlak) a mohla bych onu osobu považovat za rozmazlenou, ale vlastně tyto osoby to teď mají mnohem těžší. Nejsou zvyklí na takové omezení životních podmínek. A pro ně je to psychicky velice náročné. 
Je úplně jedno, co nám spouští psychickou nepohodu, úzkosti, panické ataky, ale důležité je ty pocity a emoce vnímat a naučit se s nimi pracovat. Vnější okolnosti jsou jen kulisa, jen hra, do které jsme v tomto životě vsazeni, důležité jsou pocity a emoce. Emoce jsou energie v těle, které nás ovládají, aniž si to uvědomujeme. Puzení, které se dá těžko ovládnout. A proto je potřeba s emocemi pracovat, abychom nebyli ovládáni úzkostnými emocemi, a abychom neubližovali lidem okolo sebe, když nás zrovna emoce ovládají.

Zákon přitažlivosti

20. března 2021
Konečně. Konečně jsem tu knihu otevřela. A tam to všechno je, vše co jsem tušila. Jakékoliv myšlenky, které vpouštíme do své hlavy, ať už pozitivní nebo negativní, tvoří náš život. Na co myslíme, to se nám děje. A děje se nám i to, na co myslíme, že nechceme. 
Konečně jsem objevila pro mě důležitý důvod, proč se stále ladit na radost, lásku v těle, vyšší vibrace. Znám to už z minulosti. Celý život se mi dějí "náhody", lidé mi říkají, že mám štěstí, že se mi něco děje. Zatímco oni mi často vypráví jen o tom, co se jim děje špatného. A já opravdu přišla na to, že je to tím, že já nemyslím na ty špatné věci, a proto se mi prostě nedějí :)

Ale musí to být myšlenky a přání a emoce bezpodmínečné, nemířící k zneužívání lidí. Musí to být přání ze srdce a z lásky. A k tomu je potřeba mít rád sám sebe, aby ta přání nesměřovala k uspokojování svých smutků a smyslu života skrze jiné lidi a situace. 

A také zjišťuji, že najednou nevím, na co myslet a co si přát, s radostí. Co opravdu chci? Ale naštěstí se dá vysílat i myšlenka: Co si přeji? A ono to přijde. 

Ale nestačí jen myšlenky, ale je potřeba je propojit s emocemi, s pozitivními emocemi! Se skutečnou radostí, láskou a štěstím, takovými, které krásně vibrují v těle. A to není tak snadné, aspoň pro mě ne. Ještě nedávno bych řekla skoro nemožné. Ale teď už to jde, už to cítím. A tak to zkouším.

A po přemýšlení, co si vlastně přát, jsem dospěla k těmto přáním:
- blízkost pozitivních, radostných lidí, kteří si umí užívat život, žijí a pořád jen nepřemýšlí a neřeší, jak se mají špatně a co je všechno v jejich životě naprd (a kteří nevnímají jiné lidi jako zdroj své radosti, ale tvoří radost sami skrze svůj vlastní život a své vnímání)
- práce co mě baví - hlídání dětí v přírodě
- mít ráda sebe, užívat si sama sebe a vše co dělám - jako děti nezatížené vším tím myšlenkovým marasmem

A uvědomila jsem si, že už ten krásný život, co si přeji, vlastně už mám. Žádný den se mi neděje nic nepříjemného a zlého. To jen vnější svět se v nás snaží pořád budit pocit, že je to všechno v háji. Nenechat se tím smést. Dá se radovat a užívat si život za každé situace. Jediné, čeho se můžeme "bát" je smrt, a pozor! - ani té se nemusíme bát :-D Takže co tu řešíme? :-D Jen to pustit a nesnažit se mít všechno pořád pod kontrolou. Nechat život, ať se děje a plynout v něm a nepřemýšlet pořád a užívat si ho...

Rituál Magická brána

20. února 2021
Pronikám do podstaty bytí. Byt a čtyři stěny mě dusí.  Unikám. Trolejbus a autobus mě unáší na moje utajené místo, nejkrásnější les a je jenom můj. A neřeknu vám kde je :-D 
Vstupuji do lesa a mohu zahodit své lidství, svůj rozum a logiku, všechny své strachy a vzorce chování a myšlení, které jsem zvyklá aplikovat s lidmi, a na lidi (ach, už to nechci dělat). 
Jsem zvíře, které má zrovna podobu člověka. Blížím se k Bráně. Už dopředu se na průchod jí připravuji. Očišťuji svou mysl. Jsem bílá laň. Čas a prostor ztrácí svou běžnou váhu. Vzrušení v těle roste. Prošla jsem Bránou do prostoru. Moje Brána je ohnutý strom, který dlí svou korunou na jiných stromech a v tom je jeho síla, proto jsem si ho jako Bránu vybrala - protože připomíná Bránu, a pak mi došlo, že poselstvím mé Brány je, že se mám oddat pomoci jiným lidem, přijmout útěchu, radu, pomoc. V tom je Síla - projevit svou slabost, křehkost, a dát se do rukou dobrých lidí. 
Jako dárek své Bráně odevzdávám trochu své nekonečné životní Síly z hrudi, kde sídlí má divokost a energie - ta se teprve probouzí, ale už začínám cítit její sílu. Donedávna mě tato Síla jen dusila, způsobovala úzkosti, ale to proto, že na sebe chtěla upozornit. 
Jdu dál. Zjistila jsem, že mi dobře funguje říkat své myšlenky do diktafonu na mobilu. Když už nějaké přijdou, v těchto místech, je důležité je nezahnat. Zjistila jsem, že má slova občas říkají i to, čemu se pak sama divím. Má slova ke mě přichází odjinud, pomáhají mi a pomáhají někdy i lidem okolo mě. Někdy působím moudře, ale to jen skrze mě promlouvá něco vyššího, fakt :) Nevím, kde bych na ty věci přišla. 
Jdu dál. Pláču. A mluvím. A pak svůj pláč a smutek poslouchám znovu a znovu pláču. Je tu muž, je mi s ním krásně, ale nechci ho vlastnit, ani manipulovat. Bojím se, že zmizí navždy a už se nevrátí. Vím, že jsou to dětské opakující se nezpracované emoce, ale je to tak silné. 
Jdu kolem říčky. Chvílemi plyne klidně a pomalu, potom zase přes kameny a malé splavy. Plyne rychleji a tvoří se na ní vlnky. A vše je krásné. Všechny její způsoby plynutí jsou krásné a všechno je to stále ta stejná voda. Tak mi to připomnělo i mě, mou duši a moje procesy, to je prostě život. Někdy je klid a nic se neděje, a potom přijdou zase zrychlení a rozvíření, překážky, které se dají krásně obeplout jako ta voda. Jak ta voda ty kameny svrchu obeplouvá, tak to je jak životní překážky, které zvládá úplně jemně a krásně. Sice se dole pak trošku vytvoří ty vlnky a takové ty zpětné pohyby vody, ale po chvíli se zase ty vlnky zklidní a za chvilu ta voda plyne zase krásně, jemně, pomalu, klidně. A všechno to zvládá. A překážky, které nemůže zvládnout přes, obepluje okolo a nechá je trčet do vzduchu. 
Ale v lese je potřeba se pověnovat i pohlavním orgánům. K tomu mi pomohly Karty Bohyně (Maitrea) - nahrávám (namlouvám) si postupně všechny texty ke kartám na mobil, abych to mohla poslouchat, když je potřeba. Spojila jsem se tedy s bohyní Vílou (Proměna), kdy postupně do světových stran dýchám do vagíny vzduch (východ), oheň (jih), voda (západ), zem (sever). A pak jsem si ještě odběhla za strom, a oblažila se dvěma úžasnými energetickými výbuchy, v lese je to fakt nejlepší, a sama. Jen já a příroda. :)

Rozšířené vědomí - jako zvíře

20. února 2021
Pronikám do podstaty bytí. Vše je zostřené a jakoby nezvykle reálné. Bojím se toho. Jedna moudrá žena mi poradila, ať to nenazývám "změna vědomí" ale "rozšířené vědomí". Za tuto zimu se to hodně změnilo. Velký přelom byl pobyt ve tmě. A zelený ječmen se mnou dělá divy. A asi 14 dní testuju MSM, na očištění šišinky, a cítím silné posuny v rozšiřování vědomí. Tyto stavy znám z psychedelik, převážně MDMA a LSD, ale teď nic takového v sobě nemám a stejně se tak cítím. Jak to tedy s těmi psychedeliky je? Nevrací nás vlastně blíž k pravému otevřenému vnímání, k mindfullness, k tomu, jak realitu a svět vnímají zvířata? Ta také cítí energie, vidí aury, vnímají na dálku i do budoucnosti (ví jaká bude zima, intuitivně cítí, kdy co udělat...). Jen my jsme se, díky pohodlí civilizace, tomuto instinktu a intuici vzdálili. Ale nyní, s příchodem období Vodnáře, se mění energie na Zemi, i kolem Země (víc o tom nevím) a jakoby nás tlačí k přechodu do rozšířeného vědomí. A kdo se brání, ten onemocní. Já to tak na sobě vnímám. 
Pokoušel se o mě kovid (corona = svatozář), ale utekla jsem mu skrz solfeggio meditace do vyšších vibrací, kam už na mě nemohl. A ve vyšších vibracích, ve vibracích Lásky, v Rozšířeném Vědomí (tak tuto krásnou energii na Zemi nazýváme) vnímám realitu jinak, jako zvíře. Jen se toho nebát a poddat se osudu, Lásce, Vesmíru, Zdroji, Bohu... Pustit to, nemít vše pod kontrolou, nebát se skočit do života a pořád nepřemýšlet, co a jak, nad všemi nástrahami. Prostě žít a pak umřít, v Lásce a radosti :)
Btw, čtu teď knihu Musela jsem zemřít, od Veroniky Hurdové, Krkavčí matky (blog). Je úžasná!

O manipulaci znovu po roce a půl

7. února 2021
Pokud máme pocit, že nás někdo manipuluje, má nám to naznačit, že toto téma ještě nemáme vyřešené. Život, díky Bohu, nám opět přichází pomoci a přináší nám do života lidi, kteří nám mají prozradit něco o nás samých, co ještě nemáme vyřešené. Protože pokud bychom toto téma sami v sobě už vyřešené měli, a uměli si vytyčit své hranice, vyjádřit svůj názor beze strachu, tak bychom to jako manipulaci nevnímali. Možná, že žádná manipulace neexistuje, ani žádní manipulátoři. Možná je jen naše neschopnost vnímat sami sebe a své hranice a strach postavit se sám za sebe a za své pocity. Zvlášť, když se manipulace schovává za hezká slova, nabídky pomoci... Je možné říkat "Ne." na cokoliv a to bez vysvětlování a ospravedlňování. 
V mojí rodině mám asi samé manipulátory, vyrůstala jsem s nimi od narození. A velmi hluboce to poškodilo mé vnímání sama sebe. Léčím se teď z toho. A zároveň vnímám na sobě prvky manipulace a snažím se sama měnit. Kdo vyrůstal s rodiči / prarodiči manipulátory, vždy i sám obsahuje prvky manipulace a chová se manipulativně, to je čistá logika. Dítě se učí nápodobou. Ale prokouknout vlastní manipulaci je mnohem těžší, než odhalit manipulaci na jiných lidech. 
Cestou rozvoje je tedy jedině budování lásky sám k sobě, nehledání a nevyžadování lásky po jiných lidech. Kdyby každý z nás miloval sám sebe, cítil skutečnou lásku v sobě, nepotřeboval by, aby mu ji dávali jiní lidé a nemusel by manipulovat. Vnitřní nevyživenost láskou vždy tvoří pocity strachu, a ze strachu člověk dělá věci, které by z hluboké vnitřní lásky nedělal. Chceme pak vlastnit a ovládat lidi, mít je nablízku, aby nás milovali, dávali nám najevo přijetí... Ale to jsme na úrovni malého dítěte a po partnerovi či přátelích vyžadujeme roli rodiče, který nám musí dávat lásku a přijetí. A to už je tlak a manipulace jiných do určitých rolí.

Takže milujme sami sebe a nebojme se smrti a užívejme si každičký moment tady na Zemi, protože bytí je zázrak! To je cesta do Ráje už tady na Zemi...

Smrt

22. ledna 2021
Představte si, že byste neměli fyzické tělo ale jen seskupení energie, a mohli si lítat a vzduchem kudy chtěli? A že by ta energie byla stejné vibrace jako se cítíte, když jste zamilovaní, láska? Takto se cítí mnozí lidé po své smrti. 
Téma smrti mě zajímá již delší dobu. Moody, Život po životě jsem četla už v 10-12 letech. Myslím, že jsem do 4 let uměla opouštět své tělo a dělat různé transcendentální opičárny, což se mi pak nějak zaseklo. Ale teď se to všechno zase krásně probouzí a můj život je krásný a dobrodružný ať dělám i obyčejné věci (nebo spíš k tomu spěji, pořád je na čem pracovat). 
A zrovna teď se mi dostala do ruky kniha Milost v umírání (nakladatelství Maitrea - moje nejnejoblíbenější). A o podobném tématu mluví kniha Musela jsem zemřít a mnohé další.
Představ si, milý čtenáři, že by ses zbavil strachu ze smrti. A že by se ho zbavili úplně všichni lidi. Podle mojí fantazie by se ze života stal ráj. Smrt bychom pojímali jako něco krásného, přechod do dalšího rozměru, jako když se líhne motýl. My lidi jsme teď zakuklení v těle, a podle toho, jak žijeme a jak se duchovně rozvíjíme na Zemi, tak takový motýl se z nás potom stane. Z někoho je můra, z jiného smrtihlav, a z někoho je modrásek, babočka atd. Ostatně, takto o smrti přemýšleli všechny vyspělé civilizace minulosti, od Egypťanům, Mayů, Aztéků, asijské starobylé civilizace, atd. To až naše "vyspělá" (hahahaha) civilizace vytvořila ze smrti strašáka. Člověk se dobře ovládá a manipuluje, když se něčeho bojí. 
Takže, podle mého, po smrti se vracíme do bytí, které lze vnímat jako nekonečnou lásku. Já se už teď na svou smrt těším! Ale čím více rozvinu své energie, dobro, lásku, blaho v sobě nyní za života na Zemi, tím úžasnější bude moje bytí po odchodu z tohoto mého fyzického těla. Život je krásný! :)

Já ve tmě

9. ledna (19:11 h:) 2021
Dneska jsem vyšla ze tmy. Zvládla jsem tam být tři a půl dne, víc ne. A co jsem tam zažila?

Musím říct, že jsem se fakt těšila. Jsem zvědavá na každou novou zkušenost, zážitek, dobrodružství. Pozitivní nastavení je určitě důležité. Jinak člověk nepodnikne nic. 

První nepříjemná věc přišla, když jsem si uvědomila, že se bojím díry pod postelí. Vím, že tam je, a je v ní temno. A z temna může vylézt cokoliv. A u mě se to zhmotnilo jako ruka, která mě drapne za nohu, případně mi vleze až do postele a dotkne se mého těla. Měla jsem tendenci to zlehčovat, ale výborný průvodce temnotou (každý den si se mnou půl hodiny povídal) se toho hned chytil: "Co se za tou rukou skrývá? To nebude jen tak." A doporučil mi zkusit meditaci v alfa stavu, kde se setkám s onou rukou a zkusím si s ní promluvit - proč přišla a co mi chce říct, co by potřebovala, aby mě přestala strašit. 

Ponor do alfa stavu spočívá v tom, že si lehnete, a s každým nádechem a výdechem jdete sestupně od 50 dolů (můžete i od 100, ale když zapomenete, musíte jít znovu od začátku, takže...). Ale vyšší číslo určitě zaručí hlubší ponor. Ale já vím, že mě stačí i 50. 
Tento stav bych popsala následovně: vypne se hlava a zapne se tělo, srdce, emoce. Jste jakoby trochu ztuhlí fyzicky, máte pocit lehce změněného stavu vědomí, a mnohem lépe mi tu funguje imaginace, že jsem někde jinde a dělám určité věci. Je to takové jakoby snové vědomí. 
Vystoupit z něj nejlépe počítáním od 1 do 50 (100), ale nic se nestane, když se vynoříte naráz (není to nebezpečné), ale to jen v nejkrajnějších případech, když vás někdo vyruší. Takže fakt postupně. 

A moje strašidelná ruka mi sdělila, že se bojí samoty. Neřeknu vám už přesně myšlenkové pochody, rozhovor mě a ruky, ale to z toho vyplynulo. A hned máme něco konkrétnějšího s čím pracovat, než "strašidelnou ruku". Ano, je to můj strach od nejranějšího dětství. Vždy jsem potřebovala peřinu podhrnutou pod nohy, aby mi tam na ně náhodou něco nesáhlo.

A takhle jsem pracovala i se strachem z pavouků - v alfa stavu, za přítomnosti důvěryhodného kamaráda, jsem nechala po sobě lézt tarantuli, a zkoumala své pocity - totální strnutí, úzkost, děs. Tarantuli zamotanou do vlasů mi vysvobodil kamarád a zachránil mě - proto tam byl :)

Po těchto meditacích jsem cítila vybíjení energie z nohou, z lýtek - v pravidelných intervalech se opakující lehký třas nohou, někdy by byl i zrakem nepostřehnutelný. (toto vybíjení znám z kraniosakrální biodynamiky)

Dále ve tmě přišly vizuální efekty, protože ve tmě fakt není tma. Někdy ani usnout se nedá, jak to tam zoncnuje, rumpluje (pro nebrňáky: svítí, září). Nejraději jsem měla září, jako malé slunce, které jsem náhle měla před obličejem - přicházelo nejčastěji ve chvílích, kdy jsem měla dobrou náladu, zpívala si, jedla, kupodivu čůrala (to jsem moc nepochopila :). A přicházelo čím dál častěji. Věřím tomu, že to byla světelná bytost, která je se mnou stále, a já ji konečně mohla i vidět. A vím, že září, když zářím i já. Takže: Let´s shine!

Pak přišly i další obrazy - např. fotografie hor a různé jiné - bylo to jako promítání na plátně. 

Další den jsem se v alfa stavech nořila ještě do vzpomínek z dětství a prožívala náročné okamžiky s dítětem tehdy bezmocným a ztraceným. To jsou silné auto-terapeutické momenty.

Třetí den, jak jsem se kdysi někde dočetla, se teprve v mozku začnou dít věci. Proto se do tmy má jít maximálně na 3 dny a více. A ty věci se tedy děly. Silný nával asi endorfinů a různých jiných energií a hormonů do hlavy. Udělalo se mi blivno a točivo (nevolno a mdlo). Ale první vlnu jsem zvládla a nerožla jsem (pro nebrňáky: nerozsvítila). Dokonce jsem po chvíli cítila jakýsi proud energie, který procházel mým tělem od hlavy k nohám a z noh se opět vybíjela silná energie (jako na kraniu). U toho jsem viděla září u nohou - něco tam hlídalo proces a pomáhalo mu. 
Další vlnu energií do hlavy jsem už ale neustála a rozsvítila. Ještě pár hodin se všechno dost vlnilo a motala se mi hlava. Ale postupně to ustupovalo. 

Tím ale nechci nikoho odradit. Já jsem velice citlivý člověk na jakékoliv látky způsobující změny vědomí, a tak nejsem průměrný příklad. Většina lidí projde touto "proměnou mozkové aktivity" celkem v pohodě. 

Rozhodně nezapomenutelný zážitek. To, co jsem tu napsala, jsem jen útržky všech zážitků. Rozhodně doporučuju aspoň zkusit každému. A kdo má napoprvé obavy, klidně si dejte nejdřív 3 nebo 4 dny a kdyžtak skončíte dřív. 
Když jsem to nějak zvládla i já, co se bojím díry pod postelí, tak to zvládne každej :-D

Novoroční přání

3. ledna 2021

Milý čtenáři,

přeji Ti v nadcházejícím roce 2021 mnoho moudrých uvědomění, duševní síly, trpělivosti, sílu pracovat se svým stínem a temnotou. Přeji Tvému srdci mnoho odvahy vnímat i strach a zbavovat se jej a tím prožívat lásku více a čistěji.

Věk Vodnáře začíná. Bude to úžasné období pro lidstvo, avšak vyžaduje to uklidit si ve svém nitru a prozkoumat i zapomenutá zákoutí.

Ať tě obklopují lidé moudří a láskyplní přinášející ti inspiraci pro každý den, porozumění a přijímající náruč.

Vesmírná Zaječice :)

Vývoj duše a srdce + Chápání lidských vztahů (Steve Pavlina)

27. prosince 2020
Je to pár let, kdy má duše a srdce byly absolutně uzavřené všemu krásnému a o "práci na sobě" jsem neměla ani potuchy. Nyní už potuchy mám a začínám chápat i proces proměny člověka a jeho vymezování se a vytyčování svých hranic. Dnes mám pocit, že jsem zcela na začátku, ale jak se říká: Čím víc vím, tím víc nevím. Takže asi dobrý.

Nejdřív jsem začala, díky dětem v mojí lesní mateřské školce, vnímat bezpodmínečnou lásku od dětí, spolu s jejich hravostí a opravdovostí, upřímností emocí atd. Tělo, energie a emoce (pocity) se začaly probouzet. To byl začátek. 

Pak jsem si začala uvědomovat, jak můj povšechný život je zcela strašný. Přišlo období změn v mém bezprostředním okolí. Některé změny přicházely samy, bez mého souhlasu, takže fakt nepříjemný.

Dále jsem si začala uvědomovat, že já se měním, ale má rodina je stále stejná. A náhle to, co mi dosud přišlo od nich normální, protože jsem v tom vyrůstala, už mi fakt příjemné nebylo. Z části mé rodiny se postupně začali stávat satanové, zlí lidé, kterým je lépe se vyhnout, protože mojí obnažené duši a probouzející se emoční zranitelnosti opravdu dobře nedělali.
A přišel strach, přišlo mnoho strachů. Přišly úzkosti. Přišlo spousta různých tělesných zcela nestravitelných vjemů, návalů myšlenek neslučitelných s normální existencí mezi lidmi. Ale jako tvrdohlavý býk jsem jela dál. Za pomoci různých meditací a terapií jsem to vždy nějak přežila. 
Jedna věc tedy je vymezení se vůči okolí, vymezení svých hranic, odvaha říkat pravdu, říkat "ne", odhalit emoční vydírání a manipulaci a nenechat se jí ovlivnit.

A poslední krok, po tom co se smíříte s tím, že máte v rodině osoby nezměnitelné a zlé, a naučíte se jim říkat "ne", postavit se jim, vyjádřit svůj názor i přes ohromný strach, tak nakonec čeká ještě práce na sobě. 
Protože, ať už jsme byli oběti v životě, v dětství, tak zárodky "nevhodných vzorců" chování a myšlení jsou v nás také. Tak to prostě při výchově dětí probíhá. Děti se učí od rodičů - vše, i jejich chování a myšlení. 
A mě došlo, že začíná v mém životě období, kdy musím vystoupit ze své pozice "oběti", jaké jsem měla strašné rodiče a ti mohou za můj nefungující život, a začít vnímat jen sebe a pracovat na sobě. 
A dobrý návod mi na to dal blogger Steve Pavlina ve článku Understanding Human Relationships. Ke konci článku popisuje mechanismus, který asi mnozí z nás znají: Co vás štve na ostatních, to je oblast, kterou sami na sobě potřebujete změnit. Doporučuje utvořit seznam věcí, které vás štvou na ostatních, a pak si seznam přečtěte, jako by se to týkalo vás... Dobrý, co? Jak jednoduché. 
Hodně štěstí! Na konci čeká ráj, je to tak.

Růst srdce (blog: Steve Pavlina)

27. prosince 2020
"Náhodou" jsem objevila blog tohoto muže. Ale samozřejmě, náhody neexistují. Ztráta práce v létě mě dovedla opět k hlídání dětí, díky němuž jsem se seznámila se ženou, která mě seznámila s tímto bloggerem. Začínám vytvářet svůj krásný sen, ale bez nutných nečekaných událostí bych na něj asi nenaskočila :-D

Tento muž na svém blogu popisuje dva stavy bytí: růst a rozvoj srdce a stagnující / zaseklé srdce.

Žití se srdcem rostoucím:

  • vnímám své největší strachy / obavy jako možnost růstu a očekávám že postupně ovládnu zdroje mých strachů (např. mluvení na veřejnosti)
  • očekávám, že postupně přerostu své strachy, a vím, že jednoho dne už v daných situacích nebudu cítit strach
  • cítím potěšení a radost při setkání se svým strachem
  • vplétám radost, hravost a jiné pozitivní emoce do svých životních cílů
  • opouštění cílů rozumových, které mě emočně nenaplňují
  • očekávám, že nejvíc smělé a odvážné roky mám stále před sebou
  • dělám některé věci jen pro radost, zcela bez viny
  • očekávám, že s přibývajícími roky budu šťastnější a radostnější
  • hledím na svou budoucnost s pozitivním očekáváním, tím jsou myšleny i roky stáří - 70 a více
  • rostu směle a odvážně
  • očekávám, že budu emočně silnější a více sebejistá v následujících letech
  • očekávám, že s přibývajícím věkem si budu zadávat a dosahovat více ambiciózní cíle
  • beru současné problémy v životě vážně, protože mě mají zlepšit život. Udělám cokoliv k jejich vyřešení
  • být schopná nechat odejít lidi, kteří nesouzní s mou cestou a se způsobem života, který chci mít
  • více a hluboce se zamilovávám do svého života, s každým přibývajícím rokem
  • očekávám, že mé vztahy se stanou vyrovnanějšími a harmoničtějšími
  • očekávám, že si budu cenit  a užívat svých vztahů více a více, spolu s mým stárnutím
  • cítím se ve svém středu, uzemněná a doma (v prostoru či ve svém těle), i když jsem sama / sám
  • mluvím pravdu a nechávám svůj sociální okruh uspořádat se, jak je potřeba
  • cítím se inspirována a posílena a víc odvážná díky lidem, kteří jsou dále na této cestě (vnímám je jako spojence, ne konkurenty)
  • cítím se trpělivá, vytrvalá, plná naděje a odhodlaná (omlouvám se mužům, je to samozřejmě i pro ně :)
  • jsem odhodlaná plně se oddat novým činům, chování, zážitkům, i když nevím jak dopadnou
  • investuji do vztahu s realitou, s hlubokou a stálou důvěrou
  • očekávám, že budu s přibývajícím věkem věřit životu více a více
  • oceňuji zranitelnou upřímnost u sebe i u jiných
  • vítám riskování (s rozumem :)
  • přijímat vedení od jiných a umět si říct o pomoc, radu či o vedení
  • chci a očekávám, že budu pečovat více a více s přibývajícími lety - o lidi, zvířata, život, sociální problémy ve společnosti...
  • hluboce si užívám a oceňuji svůj volný čas
  • vím, že na mých pocitech ohromně záleží
  • vím, že mohu vždy do svého života pozvat plynutí (flow) a inspiraci a zvyšovat ji

Život se zaseklým / stagnujícím srdcem:

  • změnou se cítím ohrožena
  • vyhýbám se životním zážitkům, které vyžadují postavit se svému strachu
  • očekávám, že mé strachy prostě budou navždy mými strachy
  • strach a obavy ze stárnutí
  • jsem připoutaná ke svým věcem, majetku a bojím se riskovat, protože bych to mohla ztratit
  • strach, že nebudu mít peníze nebo jich budu mít míň
  • stěžování si na to, co nechci
  • žárlivost či závist k lidem, kteří mají to co chci já
  • ztráta odvahy, netrpělivost nebo frustrace, když cesta k mým cílům je delší než bych chtěla
  • neochotnost plně se oddat sama sobě
  • neochotnost emočně riskovat, dělat věci, které by mohly vést k chybování nebo odmítnutí
  • považuji své pocity za méně důležité než logické myšlení
  • vyhýbání se závazkům, které vyžadují emoční risk nebo emoční vklad
  • pocit, že musím ospravedlňovat, když dělám něco "jen pro radost" (partnerovi, kolegům...)
  • pocity viny nebo neposednosti, netrpělivosti když odpočívám
  • dávání si povrchních cílů jako: vydělat víc peněz, být zdravější (bez skutečného vnitřního závazku, bez emočního vkladu - to je vysoce neefektivní)
  • být příliš pyšná, sebejistá, nesmělá říct si o pomoc, radu, vedení
  • pocit zmatku, odpojení a samoty (a očekávání že to tak bude navždy)
  • pocit, že musím skrývat své pravé já před světem
  • vyhýbání se chování a komunikaci, která by mohla způsobit kritiku
  • zůstávám emočně odměřená nebo emočně úzkostlivá
  • čekání na důchod (snížení emočního prožívání v životě)
  • nedůvěra v tuto realitu a proto nevyužívání ochoty do čehokoliv investovat, něco dělat, žít
  • potlačuji vyjadřování svých pocitů 
  • podlehnutí a uvěření "faktu", že mi nikdy nikdo neřekne "Miluji tě" a že to tak bude opravdu myslet

Ve kterém nastavení jste? Přemýšlím nad sebou přes dva roky, a tento článek mě tak dostal, protože jsem si uvědomila, v kolika věcech trčím v zaseklosti srdce. Asi si to vytisknu na obrovský plakát a vylepím na záchod, abych to měla často na očích. 
Pro mě výzvy do nového roku. V lednu jdu na pět dní do tmy, a toto budou mé pozitivní myšlenkové zdroje, až mi bude nejhůř. Ale očekávám od toho spojení se se svým srdcem a s láskou, Láskou, Vesmírem, Energií, Bohem...

Zneužívání lidí

23. prosince 2020
Čtu a mluvím s lidmi a naslouchám svému nitru a zjišťuji o sobě a o světě strašlivé a krásné věci. Je to náročné vydat se na cestu hlubšího poznání svého těla, energie, emocí, dětství. Odkrývá se mnoho nepříjemných pravd, mnoho zapomenutých událostí, emocí a energií. Projít vlastním strachem je řešení, i když zcela brutálně nepříjemné.

Zneužívání má mnoho podob. 
Například vám není psychicky dobře, jste smutní, osamělí, máte strach - a očekáváte, že lidé okolo vás vám zlepší náladu, přinesou radost, lásku, a zapomenete na své pocitové a emoční trápení. Ale ostatní lidé tu nejsou od toho, aby vás činili šťastnými a spokojenými. Jakž takž to může fungovat, pokud "uspokojení" očekáváte od přátel. Přátelé, když už je jim vztah s vámi nepříjemný, mohou odejít a už vás navždy nevidět. Ale co když se taková očekávání projektují do dětí? Je tolik lidí, kteří si pořizují děti, protože se v životě necítí šťastni, něco jim chybí, cítí v sobě smutek a samotu. A tak si pořídí děti a očekávají, že jim děti vyplní prázdnotu a smutek v jejich srdci, v jejich duši. Ano, to je zneužívání lidí, zneužívání dětí pro své potřeby. 
Tento proces je ve společnosti tak běžný, že už si nikdo ani neuvědomuje, jak je brutálně destruktivní. Dítě nerozumí, co je na něm prováděno, přizpůsobuje se. Cítí smutek dospělého a snaží se mu pomoci, avšak za cenu ztráty vlastního vnímání sebe sama. Už nezbývá prostor pro vyjadřování smutku a samoty samotného dítěte. 
Ve chvíli, kdy se objetí, či jiný fyzický kontakt stává povinností, není možné mu uhnout, je to zneužívání. Každý člověk má právo na to, odmítnout jakýkoliv fyzický kontakt s kýmkoliv, i se svým rodičem. Nikdo nemá právo narušovat soukromí fyzického těla jiných osob, ani dětí.

Z těchto dětí vyrostou "naciťovači", kteří se neustále naciťují do ostatních, ale velmi těžce vnímají sami sebe, své tělo a emoce. A vytváří nevyrovnané vztahy, plné manipulačních a vlastnících tendencí. 

A tyto vzorce se zesilují s každou generací a jednou za čas se stane, že tyto chybné vzorce přerostou až v sexuální zneužívání. 
Doporučuji knihu: Zneužití - Heinz-Peter Röhr. 
Neříká se mi to lehce, ale sexuální zneužívání je v naší společnosti mnohem častější, než bychom si mysleli. Ale pokračování v tabuizaci tohoto tématu nepovede vůbec nikam. Pokud máte tyto zkušenosti, mluvte o tom, netajte to. Jinak to může zasáhnout i vaše vlastní děti, vnoučata, ...

A jak vypadá zdravý vztah dvou dospělých jedinců, kteří mohou zdravě vychovávat své děti a mít zdravé vztahy i s ostatními lidmi? Krásně o tom mluví Vendula Kociánová ve svém videu

A já sama vím, že jsem lidi a muže zneužívala. Nic jiného jsem neuměla. Mrzí mě to a můj osud a karma mi to nyní dává pěkně sežrat. Pokám se a pracuji na sobě... Je mi to líto, Bože, Zdroji, Vesmíre či co je.

Poselství od Zlaté dušičky (odkaz), přijaté 25.11.2020, z webu Jitřní země (odkaz) 

Vloženo na tento blog 14. 12. 20

Lidé Země, toto je čas, kdy procházíte energií, která vás dokáže osvobodit od minulosti. Do proudu energie, která vám pomáhá měnit sebe samé, formuje také fyzická těla. Učíte se bytostně chápat, že tímto významným časem se vaše duše rozhodly projít, ony ho vítají. Je to čas náročný, očistný a přesto velice osvobozující. Duše se vzdávají traumat zrychleným odžíváním a uvolněním těchto energií. Změna fyzických těl je také důležitá, neboť duše, které se rozhodly projít transformací, tato fyzická těla potřebují, projdou i se svými současnými těly. Proto zde musí dojít k přeměně. Hledáte v sobě samých to, čeho byste se mohli držet anebo to hledáte všude kolem? Je důležité obracet se do nitra. Víme, toto slyšíte neustále. Avšak rozumíte vůbec tomu, co to obnáší? Stále slepě věříte tomu, co je vám sdělováno? Pokud byste se obraceli k sobě samým, pak byste viděli, že pravda je vám předkládána v hodně omezeném množství. Je potřeba, abyste sami přišli na to, co pravda vlastně je. Jak kolektiv, tak jednotlivec. Lidé Země, proces započal a nedá se zastavit. Je však jen na vás, jak skončí. Zda si ve svých srdcích udržíte klid anebo zda podlehnete masovým vnějším vlivům. Vždy, v každou vteřinu vašeho života máte volbu. A vybírejte dobře. Každý sám v sobě nosí svůj zdroj všech možností. Každou vteřinu si vybíráte svými rozhodnutími realitu, do které posléze vstupujete. I ve chvíli největší tmy se můžete rozhodnout pro světlo. Přijímejte obě varianty, přiklánějte se však na stranu pravdy, ať již je pro vás pohodlná, či nikoli. Stále toužíte po životě, který jste žili. Avšak ten již je pryč a nikdy se nevrátí. Proto je potřeba, abyste si začali tvořit zcela nový život. A také svůj domov, takový, který jen tak něco nerozbije, domov uvnitř vás samých, místo vašich jistot. Jste však pod negativními vlivy, lidé Země. Odpoutejte se od strachů, které vám brání žít a nepřežívejte. Ptáte se jak to udělat? Návodů je všude plno, ale může to být nepohodlné. A ego se nepohodlí brání. Musíte se k tomu rozhodnout. Rozhodnout se přestat být oběť a stát se vědomými tvořiteli svých životů. Je však mezi vámi stále ještě mnoho těch, kteří slepě věří tomu, co je jim předkládáno. Těch, kteří se bojí probudit, neboť je to velmi bolestné zbavit se svých iluzí, toho, co vás ochraňuje ve své vlastní ulitě. Ale ta ochrana je pouze domnělá, skutečnost je zcela jiná. Lidé Země, víte, že stojíme při vás. Je zde však tolik rozpolcenosti, tolik strachu a tak málo naděje. Tak málo lásky. A právě láska je energie, která má největší moc. Myslete na ni v každé vaší myšlence, v každém svém činu. Věřte zázrakům a nebuďte zoufalí, neboť každému se dostává to, oč se zaslouží. Věřte v lásku. Milujeme vás a žehnáme vám na vaší cestě.

Tato poselství mohou být volně šířena v nezměněné podobě
s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové
stránky včetně této poznámky.

Život a já a lidé okolo mě

22. listopadu 2020
Celý život jsem žila uzavřená v sobě, ve svém krunýři. Uzavíral mě strach, aniž bych to věděla. Nevěděla jsem, že je to strach, protože jsem jiný životní pocit téměř neznala. Od narození jsem vyrůstala jen ve strachu a svobodnou radost jsem prostě neznala. Chvíle, kdy jsem působila radostně, byla jen snaha působit tak, aby mě lidé, se kterými jsem vyrůstala, měli rádi. 

Je mi čerstvých 36 let a začínám cítit radost, lásku, emoce v podobě tělesných energií (občas hodně nepříjemné). Ale stejně tak zažívám i krásné pocity, občas. Ale strachů je v těle ještě příliš mnoho, uložených, neovladatelných, vyplouvajících a ovlivňujících mě v očekávatelných i neočekávatelných chvílích. Ano, často si to opravdu působím sama, protože skrze svá očekávání (zkušenosti z minulosti) očekávám stále jen to nejhorší, a už dopředu se bojím, i když se nic stát nemá, ale právě moje "vystrašená energie", nervózní působení velice působí na lidi a situace poté dopadají ne příliš krásně a tím si jen potvrzuji opakovaně své strachy. Takže Hanko, vykašli se na to už a přestaň se bát! :)

Ale tak jednoduché to není. Tělo a mysl se učí zkušenostmi, zážitky. Přepsat negativní zážitky a negativní vystrašené reakce těla lze jen novými zkušenostmi, které dopadnou dobře. Ale tělo a mysl a duše a srdce (a nevím co ještě) se prostě bojí jít do těch životních zážitků v realitě, protože prostě strach, že to dopadne zase blbě a bude mi zase blbě a do  pláče a hrůza a děs. 
Ale mám teď období, kdy to prostě zkouším v realitě, i přes své strachy. Je to sice potom často masakr, pláč, úzkost, ale něco se mění, já se měním. A když se snažím i komunikovat otevřeně a upřímně, i v těch situacích kdy se bojím, tak nějak působím na realitu, a na lidi, a má to čím dál pozitivnější odpovědi. 

Učím se nyní důvěřovat lidem, mít ráda každého, koho potkám, ale zároveň pozoruji, jak na mě lidé působí, a jedno z poučení pro mě je, že nemohu vyklopit každému na potkání upřímně cokoliv, co mě napadne. Musím si udržovat sama sebe. Nemusím být otevřená kniha pro každého, kdo by si ji chtěl přečíst. 

Úkol každého člověka na světě je poznávat sám sebe, učit se žít s lidmi, se sebou, a být dobrým člověkem, kterému nezáleží jen na penězích a na věcech, ale učí se žít srdcem, cítit své emoce (dobré i špatné) a učit se celý život. Každá situace v životě, každý člověk, kterého potkáme, nás může mnoho naučit. A když s ním v něčem nesouhlasíme, no a co? On se mnou taky v mnohém nesouhlasí. Každý člověk má právo na své vnímání reality a není možné lidem nutit, jak by měli cokoliv vnímat. 
Je zapotřebí umět naslouchat, a také respektovat ostatní, uznat vlastní chybu, ale ozvat se, když někdo překračuje mé hranice. Je to celkem složitá motanice, ale určitě to půjde rozmotávat, krůček po krůčku a s trpělivostí.

Měsíční stezka a probouzení divoké ženy ve mě

15. listopadu 2020
Chci vás seznámit s kamarádkou a úžasnou uvědomělou ženou Barborou Ančincovou. Je pro mě posledního půl roku velkou inspirací jako člověk a také svojí knihovničkou, kterou se mnou ráda sdílí. Jsme obě velice vášnivé čtenářky. Její životní směřování a moudrost lze poznat i na jejích webových stránkách Měsíční stezka, kde nabízí různé rituály, ženské kruhy a jiné věci, ale to je jen vrcholek ledovce toho, co se v této bytosti skrývá. 

Měsíc a měsíční stezka je cestou do temných částí sebe, setkání se stíny a nepříjemnými věcmi, před kterými většina lidí utíká a nechce se jim věnovat.

V srpnu jsem se zúčastnila rituálu "Menarché zpětně", pod jejím vedením. A takové byly mé prožitky:

Jsem dívka nebo žena? Nejsem si zcela jistá. Usedáme do kruhu a mluvíme. Kámen putuje v kruhu a propojuje naše dlaně, slova a duše. Tančíme. Opravdu mohu být krásná a svobodná? Nechce se mi věřit. Pláču a tančím. Tančím a pláču. Něco ve mě se obrací naruby. Čas a prostor mění svou obvyklou strukturu. Vracím se do období mé první menstruace a měním svou minulost, měním svou přítomnost a možná i budoucnost. Jsem divoká. Vždy jsem byla. Cítím divokost, svobodu, sílu a energii. Něco přichází a mluví to ke mě... "Jsem prastará ženská energie, která se vrací do Hančina těla. V kruhovém labyrintu, ve středu, který dovoluje propojení s Vesmírem, já prastará ženská energie nabývám původní síly spojením s ženským tělem. Áááááách! Konečně mohu plně a svobodně dýchat. Potřebuji lidské tělo pro svou celistvost. Haničko, když mě budeš uctívat a pečovat o mě, já budu uctívat a pečovat o tebe. Konečně spolu!" 

Po tomto zážitku jsem cítila na sobě mnoho změn - poprvé v životě jsem začala používat červenou rtěnku, začala jsem vnímat svou krásu, koupila si žluté šaty, vyzkoušela jsem sama vytvořit předsvatební rituál, v místech vaječníků se mi objevily dva pupínky, které za pár dní zmizely - identifikuji to jako probouzení se ženských částí těla, čím dál víc si dovoluji být sama sebou a vyjadřovat se a vymezovat tak, že se to lidem nelíbí, ale já to teď potřebuji. Nikomu tím neubližuji, ale jsem jen upřímná a upřímně poslouchám své vnitřní hlasy, pocity a vše, co jsem celý život nevnímala a bála se to vyjadřovat.
Něco ve mě se probouzí, provází to občas silné bouře, ale je to zapotřebí, abych mohla žít dál. Hodně dobře to vyjadřuje pasáž v pohádce Ledová královna, kdy Elsa utekla do hor, aby mohla konečně být taková, jaká je a jak se cítí a nemusela pořád brát ohledy na ty, co se jí snaží říkat, jaká by měla být, jak se chovat, jak vypadat, co dělat a co nedělat... Ufff, tohle fakt už ne...

Život je krásný

4. listopadu 2020
Od doby, co jsem se začala zabývat svou myslí, duší, tělem, energiemi a hlubším pochopením života a reality, uběhly asi dva roky. Probouzení těla a zamrzlých emocí provázely opravdu nepříjemné stavy fyzické i psychické - úzkosti, stažený krk, hrudník, paranoidní strachy ze všeho možného - prostě se ve mě nahromadilo všechno to, před čím jsem od dětství utíkala (nevědomě, skrze obranné mechanismy) a najednou to začalo lézt ven a chtělo být prožito a provnímáno. (Doporučuji pohádku Ledové království 1. díl - o probouzení duše a emocí a energií. A i ostatní díly jsou krásné a moudré.)

Současná situace v materiální s různými omezeními a nejistotami je velkým pomocníkem na cestě k zpracování mnoha strachů a nepříjemných pocitů, a ne vždy je snadné s tím smysluplně pracovat. Většinou až posléze jsem schopná odhalit, co mi pocity a situace chtěly sdělit a do budoucna už poučená zkusit vše dělat jinak, vnímat své pocity a myšlenky a vidět, že se to ve mě mění. 

Velkým pomocníkem jsou pro mě malé děti. Pracuji s dětmi 3-7 let v alternativním školství. Tyto děti jsou plné života, radosti, objevování. Pohybujeme se z velké části v přírodě, kde je přirozená radost ze života, z pohybu, ze hry ničím neomezována. A já se učím od dětí a nasávám tuto radost, bezstarostnost, využívání fantazie. A dějí se věci.
Mění se celé mé vnímání reality. Mám pocit, jakoby vzduch a prostor kolem mě byl jaksi plnější, každý nádech plnil mé tělo životní energií, kterou jsem doposud neznala. Mění se mé vizuální vnímání - vše je měkčí, plnější, barevnější, kolem všeho je jemný mlžný opar v různých barvách duhy. Stále občas probleskne úzkost, různé nepříjemné pocity, ale čím dál méně.
Opustila jsem svět médií, sociálních sítí, myšlení hlavou (téměř, úplně to nejde :), plánování, mít vše pod kontrolou, užívám si života a každé chvilky, a najednou vše plyne samo, lépe než dokonale mim vše vychází, potkávám lidi, kteří mi poradí přesně to, co potřebuji zrovna slyšet, dají či doporučí mi knihu, kterou zrovna potřebuji číst a život náhle plyne sám, bez mých snah o jeho vedení. Je to úžasné a krásné pustit se do vod života střemhlavě a přestat furt vše promýšlet a plánovat. Ale chce to odvahu... Narodili jsme se, musíme jen umřít a to mezi tím se nazývá život - co to vlastně je? Až mi z toho jde hlava kolem, když se o tom snažím přemýšlet, a tak to radši nedělám :)

Vnímání života tělem a srdcem (duší)

3. října
Ležím. Dýchám. Vnímám své tělo a mé tělo vnímá mě. Zatím je to pro mě i mé tělo nové, toto nové přátelské spojení. Ale je nám spolu čím dál lépe. Mé vědomí se cíleně soustředí na přivádění kyslíku (energetické hmoty, která nás obklopuje) do různých částí těla. Vnímám příjemné pocity postupně v nohách, pánvi, břiše, hrudi a srdci, v krku a v hlavě. Oživuji své tělo a pečuji o něj už jen tím, že mé vědomí mu dává cílenou pozornost. V mém blaženém těle je mojí duši také blaženě. Tuto činnost v leže nazývám pro sebe meditací. Aby to celé fungovalo co nejlépe, je dobré zastavovat myšlenky. Když jede orgán mozek, ubírá pozornost zbytku těla. Tudíž vypínání mozku vede k lepšímu soustředění na tělo, což zvyšuje blaženost v těle, což zvyšuje blaženost v duši.

Mé tělo umí i chodit. Učím se vnímat své tělo za chůze a dýchat do něj a prožívat i při fyzickém pohybu stejně blažené pocity jako při nehybném lehu. Není to snadné. Je tolik věcí, které mi berou pozornost - listy třepetající se ve větru, zvuky kolem, kolemjdoucí lidé, změna povrchu země, předměty které míjím, vlastně celá materiální realita mě odvádí pozornost od vnímání mého těla. Ale stačí zavřít oči a nasávání blaženost skrze dech je náhle mnohem snazší. 
Kráčím pomalu, dýchám do svého těla, cítím příjemné brnění v nohách, v celém těle. Cítím blažené pocity v těle a v duši, v srdci. Miluji své tělo, sebe, a všechny lidi, které míjím. Usmívám se na ně a oni se usmívají na mě. Je to krásná, kouzelná, živá realita. Čím dál častěji se mi daří napojovat se na toto vnímání reality i při běžném životě. Často mě ruší lidé, protože v mém těle a v podvědomí je stále nevyřešená automatická úzkost z lidí a z všemožných situací. Ale různé terapie a vlastní meditace a různé metody mi pomáhají se těchto vnitřních disharmonií zbavovat. Ale je to cesta vyžadující trpělivost, se kterou mám taky často problém. Ale každý den se učím a cítím změny a zlepšení. 

Učím se soustředit na sebe a na život v každé vteřině. Nemyslet dopředu a dozadu, ale být myslí jen ve svém těle a v přítomnost, a je to neuvěřitelně krásné, když se mi to daří. 
Učím se takto komunikovat s lidmi, učím se takto jíst, učím se takto psát na notebooku právě tyto slova, učím se takto sprchovat, učím se takto číst knihy... Prostě vše. 

V této fázi života čtu knihu Odvážné snění, která ke mě přišla jako na zavolanou (náhody neexistují při vstupu do jiného vnímání reality), a pomáhá mi rozvíjet přesně to, o čem jsou slova, které jsi právě četl/a.

Hraniční porucha osobnosti (HPO)

19. září 2020
Tak, a je to tady. Mám diagnózu. Ale co to vlastně znamená? Lidí s HPO se ve společnosti pohybuje velké množství, ale většina lidí na to nikdy nepřijde a podaří se jim životem proplouvat. A rozhodně to neznamená, že můj život končí. Lidé okolo mě by nepoznali, že mám tuto vnitřní emoční poruchu, protože jsem se v dětství naučila všechny své pocity a myšlenky skrývat. A velmi se mi ulevilo, že už vím, že já nejsem špatná a divná, ale že to jak se cítím prostě vychází z nedobrých podmínek v mé rodině. A rozhodně tu nechci tím nikoho kritizovat. Přijímám vše, jak se stalo, přijímám pravdu a srovnání se se sebou už je jen moje věc.

Je to obrovský smutek duše, která vyrůstala bez lásky. Je to psychický stav, který má počátek ve velmi raném dětství a je způsoben odmítnutím matky, necitlivostí matky, neschopností matky (a otce) vnímat bezpodmínečnou lásku k sobě a k druhým. Materiální zabezpečení a kojení (potrava) není potravou duše. 

Doporučuji knihu Hraniční porucha osobnosti od Heinz-Peter Rohra

Čím se vyznačuje jedinec, který spadá do kategorie HPO? 
- problémy ve vztazích - neschopnost tvořit s partnerem vztah založený na svobodě pocitů, tendence k různým druhům manipulací (ano, i "láskou" se dá manipulovat)
- "ježčí" obranná kůže - člověk působí drsně, necitlivě. Nevnímá pocity druhých, protože musel v dětství potlačit i své silné pocity smutku a samoty a strachu
- silné pocity vzteku, agrese - mohou se projevovat navenek na okolní lidi nebo ve formě sebedestrukce (sportem, poruchy příjmu potravy, prací, pocity méněcennosti, nenávist k sobě samému, neustálé dělání něco pro druhé a nemyslení na sebe, nevnímání svých tělesných a duševních potřeb, týrání sebe sama, sebepoškozování...)
- nedůvěra k lidem - stranění se společnosti, nebo naopak přílišná důvěra a neschopnost rozpoznat kdo jsem já a kdo je někdo jiný. Neustálé se přizpůsobování okolním lidem
- silná polarizace lidí a situací a všeho okolo - vše je buď černé nebo bílé, dobré nebo špatné... Neexistuje nic mezi tím. 
- časté změny nálad, nezvladatelnost vlastních pocitů. Příliš silná radost a příliš silný smutek.
- strach ze samoty, chronický pocit prázdnoty a nudy - neustálé vyhledávání lidí za účelem zbavení se pocitu strachu ze samoty
- nedůvěra v sebe sama a ve své schopnosti, neláska k sobě - i když je jedinec opakovaně chválen, není schopen stabilně přijmout myšlenku, že je dobrý prostě jen tak, jak je. A že nemusí nikomu nic dokazovat, ani sobě. Člověk se prostě nemá rád. 
- pocit, že nevím kdo jsem. Rozpouštím se v jiných lidech a v jejich potřebách. 
- nedůvěra i v lidi, kteří se mi snaží pomoct. Paranoidní domýšlení myšlenek jiných lidí. 
- obrovské úzkosti - stažení hrudi, krku, časté bolesti v krku, ztuhlá čelist, problémy se zuby... (to jsou moje projevy úzkostí)
- nedůvěra v terapeuty - pocit, že svou práci dělá špatně a že mi nepomáhá
- neschopnost přijímat kritiku své osoby, neschopnost se měnit - ale i toto jde prolomit :)
.- vztek na lidi, kteří mi narušují dosavadní zpusob myšlení, kteří myslí jinak 
A další...

Lidé tají své pocity a případná psychická onemocnění, protože se bojí, že by byli prohlášeni za blázny, nedůvěryhodné, mohli by být vyhozeni z práce, opuštěni přáteli atd. Já díky četbě knih a terapeutickému výcviku, kterým teď sama procházím a díky terapiím, které sama prodělávám začínám vnímat, že většina lidí se cítí psychicky špatně, ale nechtějí o tom mluvit, bojí se to přiznat dokonce i sobě natož jiným. A tyto skryté, potlačované pocity se ale projevují v chování a myšlení jedince. Tito jedinci pak promítají své potlačované pocity na jiné lidi - sedí na to jedno rčení: "Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo."

Jsou samozřejmě jedinci s touto diagnózou, kteří nejsou schopni normálního života ve společnosti. Hodně těchto lidí končí ve vězení, mimo společnost... Jsou tu časté tendence k drogám a jiným únikům z reality. 
Já mám štěstí, že přese všechnu nepříjemnost mých stavů jsem schopná sebereflexe a přijímám kritiku od lidí, kteří na mě vidí různé věci a pomáhají mi se měnit. Většina lidí s HPO je velice silně zazvrzelá a neschopná přijmout kritiku svého jednání. Nejsou schopni se měnit a jsou tak hrozbou pro své okolí skrze manipulace a různé mocenské hry. 

A je cesta z toho ven, není to nevyléčitelná nemoc, ale cesta z ní je velice náročná. Nejdříve je totiž potřebné prolomení "ježčí" obranné kůže, a následně se vyvalí obrovská hromada velice nepříjemných pocitů, strachů, úzkostí... Tím je potřeba projít a tím se toho člověk zbaví. Malé miminko mělo obrovské úzkosti ve své samotě, a proto si vytvořilo "ježčí kůži", aby to přežilo. Po svléknutí této kůže tedy zpracováváme to, na co malé miminko nemělo kapacitu. Dospělý člověk ji má a je v moci každého člověka s touto "diagnózou", aby vše překonal a zvládnul.

Ona - moje fantazie nebo vnitřní realita?

18. srpna 20

Můj život je plynulé prostupování reality a fantazie. Rozhodla jsem se svetu fantazie vymezit prostor a vkladat jej na papír. Ke čtení zde.

Meditace, jak ji vnímám (nejen) já

1. srpna 2020
Medituji asi dva roky. A postupně zjišťuji, co to vlastně "meditace" je. A je to úplně něco jiného, než jsem si myslela a než to spousta lidí prezentuje. 

Meditace rozhodně nejsou o umrtvování těla a myšlenek. Meditace je cesta k probuzení svého těla a pocitů a nalezení svobody pro svou duši skrze poznání sebe sama a svých emocí. 

Meditace nemusí být vůbec nic příjemného. Může přinést pocity úzkosti a jiné nepříjemné emoce, tlaky a nepříjemné energie v těle. Pociťování a vnímání vlastního těla a práce s emocemi v naší společnosti do nedávné doby moc v kurzu nebylo. Člověk musí dělat to, co mu řeknou, nestěžovat si, vydělávat peníze, mít rodinu a děti, odvádět daně a být poslušný občan. Jak se u toho všeho každý jednotlivec cítí, to bylo (trošku pořád je) každému jedno. Za komunismu se takhle možná žít dalo, protože jinak to nešlo, ale dnes, v době "svobody" je to neudržitelný přístup k životu. Hlavně v něm chybí láska, porozumění, citlivost, klid na sebe sama a jakýsi vyšší smysl života. 

Meditace je cesta ke spokojenějšímu, šťastnějšímu a láskyplnějšímu životu, ale cesta to není snadná. Na jejím konci však čeká sladká odměna v podobě vnitřního klidu a lásky, milujících lidí ve svém okolí, práce která vás bude bavit a naplňovat, poznání vyššího smyslu života atd. 

Mezi vlastnosti, které by se vám mohly hodit, je odvaha, trpělivost a vůle. A zároveň na sebe netlačit a chovat se k sobě hezky. 

Stačí si sednout nebo lehnout - pohodlně! Rozhodně se neštelujte do lotosových sedů, pokud vám to nejde. Já medituji nejradši v leže. Tělo se celé úvolní, nemusím držet nohy, ruce. Mohu celá vypnout a soustředit se jen na své vnitřní energie. Někdo se možná bojí, že usne - tak si dejte před tím kafe. Pomocníkem může být mobilní aplikace, která vás bude pravidelně probouzet gongem, který si vyberete. Doporučuju Insight Timer - Timer je tu zdarma a velmi šikovně nastavitelný (v AJ). 

Mám hodně zkušeností i s řízenými meditacemi - např. Petr Chobot, Miroslav Zelenka - a taky Solfeggio meditace - to jsou meditace na probouzení energií v energetických centrech v těle (čakry). Můžete si tak probudit např. i srdce, a to je  moc příjemné, cítit se jen tak sám se sebou jako byste byli zamilovaní. Cítit dětskou radost ze života, z kontaktu s lidmi, mít spoustu energie i bez jídla a tak :) Samozřejmě, já jsem stále v procesu, takže mám světlejší a temnější chvíle. Úzkosti a panika stále přicházejí, ale čím dál méně často, a už taky vím, jaká meditace mi dělá dobře a co mi pomáhá. 
Na deprese a úzkosti rozhodně nebrat jakékoliv prášky, protože tím zabijete jen sami sebe a prodloužíte cestu, aby vám bylo líp. 

Každý člověk je jiný, je jinak fyzicky a emočně citlivý a proto může meditace vnímat jinak. Toto je můj soukromý pohled. Každý by měl poslouchat své tělo a duši, kam ho vede, a jak to prožívá.

Slzy do mechu a kapradí

26. čvc 20

Zapisky z 30. kvetna 2020:

Rozhodla jsem se uprostřed noci. Oči se mi náhle samy rozevřely a já věděla, co musím udelat, abych se nezblaznila. Respektive, nezblaznila ve městě mezi lidmi. V lukách a polích se mohu zbláznit, pokud je mi v tom dobře. 

Samota je jako krásná vlastní realita, do které nikdo jiný nemůže. Samotu mám ráda, ale potřebuju se zbavit pár temných démonů, kteří na mě stále  útočí ze ztemnělých končin mého vědomí i nevědomí. Sama v lesích, lukách, se zase stávám více zvířetem než člověkem. Má duše a pocity jsou náhle jasnější, promlouvají ke mě srozumitelnějším jazykem. Vše je náhle jasnější. Má duše je hlasitější na pozadí šumění stromů a zpěvu ptáků. Hlasitější a drásavější jsou však i pocity smutku, samoty a beznaděje. A těch se potřebuju už zbavit, jednou provždy. Nechám své smutky rozplynout se v mechu a spadaném listí, slzy splynou s ranní rosou a doplují do studánek. Mé vzlyky, zpěv ptáků a vítr ve větvích se stanou jedním. A na konci zůstanu jen já. 

Dodatek z 26. července:

Objevila jsem tento zapisek náhodou a uchvátil mě temností a poetičností. Červenec věnuji cestám do nejtemnějších a hrůzyplných částí mé duše a nese to ovoce. Jsem zvědavá na svou další cestu. Přestávám se pomalu bát života.

Kniha Musela jsem zemřít

(23. července 2020)
Tato kniha mě nepopsatelně hluboce zasáhla. Díky ní jsem si uvědomila, že prozření a mé vnímání reality není "divné". Vnímám svět a realitu v hlubších rovinách. Materiální rovina je jen část toho, co se odehrává. Díky autorce Anitě vím, že nejsem sama, kdo vidí hloubš. Už se svých vhledů přestávám bát a tím ke mě může začít proudit silná vesmírná energie, kterou lidstvo nazývá Láska. Většina lidí tento pocit zažívá v počáteční fázi vztahu. Probudit to v sobě a zažívat to stále, to je nepopsatelný pocit. Každé tělo může tuto energii přijímat, stačí věřit a začít vnímat své tělo a emoce a očistit se od negativních vzorců myšlení, od negativních pocitů. Je to prostě úlet :)

Stejné věci popisuje kniha Čeho před smrtí nejvíc litujeme, Celestinské proroctví, Hovory s Akášou, Petr Chobot, Probouzení zranitelnosti, Poznej svého anděla, Kundalíní, Koncept kontinua a další. Stejně tak duchovní osoby po celém světě ve všech dobách zažívali tato prozření a stavy, které zažívám já. Vím, že to zní šíleně, ale já to prostě žiju a je to úžasné pochopit smysl existence a co je to "život" na Zemi.

Osvobozování své duše je náročný proces plný strastí, ale na jeho konci čeká velice sladká odměna :) 

Smrtí naše existence nekončí...

Léčení dětských strachů - návrat do minulosti

18. července 2020
Dítě (budoucí dospělý) se od narození učí zkušenostmi. Osoby, které ho vychovávají, rodiče, určují jeho základní pohled na svět. Dítě vnímá především emoce a energie. Jakákoliv emoční událost se vrývá do duše a těla a ovlivňuje člověka na celý život. Děti se učí rychle. Ze dne na den. Kopírují chování rodičů a nejbližších a přizpůsobují se jim. Dítě udělá cokoliv, aby získalo lásku rodičů. Je schopné pro lásku popřít samo sebe, svou duši své emoce. Láska je bezpečí, blízkost, bezpodmínečné přijetí a pochopení. Mnoho rodičů neumí lásku poskytovat, protože ji sami nikdy nezažili od svých rodičů. A neumí pak ani vytvořit láskyplný vztah, protože neví, co to je. 

Pokud dítě zažívá často nepříjemné pocity, strach, smutek, tělo a mozek automaticky zareagují a "vypnou" vnímání emocí a těla, protože dítě už víc neunese. A někomu toto "vypnutí" vydrží do dospělosti. V pubertě bývají pokusy o probuzení, ale často neúspěšné, protože jsme stále v područí těch stejných rodičů, kteří způsobili původní "zásek". Že něco není v pořádku se časem projeví na nefunkčnosti vztahů, nemocech, nepříjemných životních prožitků, temném vnitřním prázdnu, nedostatku energie, poruchách spánku či příjmu potravy, neschopnosti odpočívat, neustálém puzení něco dělat atd. 

V životě většiny lidí nastanou krize, které mají schopnost donutit člověka zamyslet se nad sebou, probudit své tělo a emoce. Je to táhlý nepříjemný proces probouzení. Jsme konfrontováni s mnoha nepříjemnými stavy fyzickými a psychickými. Často je nutné postavit se opravdu svým rodičům a vymezit se, obhájit sebe a své názory, kdo opravdu jsme. Přichází spousta uvědomění.

Jsou dny, kdy se potácím v sebedestrukčním zoufalství a bezmoci ovládaná obrovskými strachy  úzkostmi, nenávidíc samu sebe za vše. Vím už, že stejné pocity jsem zažívala jako dítě. Jako dítě jsem se umrtvila a oddělila sebe, svou duši, od materiálního světa a od lidí, aby mi už dál nezpůsobovali nepříjemné věci a strach. Jenže tím jsem přestala žít. Oddělila jsem se i od svého těla. 

Před dvěma lety, ve 33 letech, se moje tělo a duše a emoce začaly hlásit o slovo a započal proces obnovy. Provází to obrovské úzkosti, nespavost, paranoidní představy o realitě. Vracím se do období v dětství, kde jsem přestala fungovat, kde se něco stalo, a potřebuji to zpracovat, aby blok přestal bránit životu. 

Někdy mám pocit, e mě mé emoce a energie zavalí, rozdrtí, je jich moc. Někdy je to strach, jindy dojetí, smutek, zlost, ale i láska a radost. Často a hodně pláču. To je dobře. Mé emoce a energie jsou od narození hodně silné a proto je to teď taková nálož. Bez meditací bych to nepřežila. Meditace zklidňuje, tvoří klidný a bezpečný vnitřní prostor naplněný láskou a přijetím a soucitem. 

Jsou dny, kdy je mi úžasně, protože vnímám sebe a svou energii. Užívám si radost ze života, své tělo a vše, co život přináší. 

Celý proces je o osvobozování duše od útlaku, který jí brání svobodně a beze strachu žít a vyjadřovat se. 

O lásce

24.6.

Z komunikace s mymi přáteli:

S tou nedůvěrou k lidem a hezkým věcem - sama jsem nad tím přemýšlela, protože to jsou i moje myšlenky časté. U mě v rodině to bylo tak, že se všichni tvářili, jak vše dělají z lásky, ale vlastně vůbec nevnímali moje pocity, a co bych chtěla já, a chtěli ze mě mít něco, co by se jim líbilo. A z toho plyne nedůvěra ve vše, co se tváří být dobré.

 Pravou čistou lásku ze ❤️ jsem poznala až v té mojí lesní mateřské školce, když jsem ji zažila od našich úžasných dětí. Pracuju tam 2 roky a dosud jsem z té čisté bezpodmínečné lásky dost nesvá. Mění mě to. Ale bylo dost těžké to uvědomění, že jsem tyto krásné pocity za celý svůj život nezažila.

Teď čím dál častěji zazivam krásné hřejivé a měkké pocity na hrudi, kdy cítím že miluji sebe a všechny lidi a celý svět a vesmír. A že vše je dobré.

Smutek a energie se derou ven

13. května 2020

Něco mnou prochází. V mém těle je skrytá, zasunutá energie, která se potřebuje dostat ven. Dere se ven prostřednictvím emocí a stažení krku, žaludku. S fyzickými nepříjemnými projevy jsou spojeny silné emoce, které poslední dobou už neodkážu ovládat a skrývat. Velmi často přichází pocit smutku, samoty. Potřebuju plakat. Pláč přináší uvolnění stažených orgánů. Dere se ven něco, co spoustu let bobtnalo uvnitř mého těla, mé duše.

Když se probouzí tato vnitřní energie, vypíná se racionální přední mozek. Nemohu přemýšlet. Nemohu si nic pamatovat. Velkým pomocníkem je mi kniha Probouzení tygra, která mě provází těmito stavy, vysvětluje mi, co se se smnou děje.

Slabost, křehkost a citlivost - jako dítě jsem si tyto vlastnosti nemohla dovolit. Šlo o přežití a uchování, ochránění sama sebe, své duše, své svobody. Zatvrď se a bojuj, a přežiješ. A jednou, až budeš velká, samostatná a v bezpečí, bez lidí, kteří se tě snaží ovládnout, zlomit, zničit a zabít tvou duši, tak budeš moci vydechnout, poplakat si. Trochu se zhroutit a odpočinout si.

To malé, čtyřleté dítě bude moci konečně plakat a nikdo mu už v jeho křehkosti a bezbrannosti neublíží.

Pláč vytahuje ven pocity úzkosti a strachu. Vytahuje ven nahromaděnou energii, která zevnitř ničí tělo, stahuje ho, odebírá mu životní energii.

Občas se objeví někdo, komu mohu plakat v náručí. A moji rodiče to nejsou. To oni byli zdrojem mého strachu, a proto u nich útěchu, bezpečí hledat nemohu. Od narození jsem sama. Nemilovaná, zneužívaná pro potěchu někoho jiného.

Občas se objeví někdo, komu se rozpláču v náručí, ale odezvou mi je nesmělé přijetí, poplácání po hlavě, po zádech, a slova, že to asi moc hrotím, ty emoce. Ale já už nemohu v osbě dusit slzy a smutek.

Moje srdce roky stažené strachem se otevírá, uvolňuje, přestává se  bát. Moje srdce se potebuje zbavit balvanů smutku a nevyplakaných slz. Moje srdce má v sobě lásku, kterou muselo ukrýt hluboko, hluboko, aby tuto láskyplnou energii nemohli jiní lidé zneužívat, využívat, brát  mi ji. Brát mi mou životní energii.

Jsou to dva roky, kdy se probořily moje obranné zdi proti pocitům těla a emocí. Trvalo dva roky, než jsem se proplakala a prokopala k těmto hluboko pohřbeným slzám. Dva roky trvalo otevírání mého srdce a emocí. Teď už konečně vyplakávám své dětské smutky a emoce. Už nepláču nad svým současným životem. Už jsem to pochopila a i mé tělo to pochopilo. A vyplavuje ven vše tíživé a staré.

Aby se mohla probudit moje pravá životní energie, moje radost ze života, láska, nejdřív se musí odplavit nepříjemné emoce, které mě tížily a ubíjely, ničily.

Moje první setkávání s malou Haničkou

31. března 2020
Byla půlka března 2020 a čas začal zpomalovat. Čím blíže je současnosti, tím je pomalejší. Každý den je delší a delší. Okamžiky se stávají nekonečností. Plynu prostorem v bezčasí. Dny míjí a světlo se střídá se tmou. Vše je jinak a přesto stejné. Jsme to stále my, ale svět kolem nás se zastavil. Máme ideální příležitost zahledět se do svého nitra a pozorovat své pocity, myšlenky. 

Pokoj se čtyřmi zdmi, stropem a podlahou. Jsem tu v bezpečí, ale jen pár hodin. Po určité době se začnou zdi přibližovat. Zlověstně mlčí. Jsou mrtvé. Musím ven. Jinak se zblázním. Každý den odcházím do lesů, abych tu léčila svou duši.

V neděli nastala chvíle otevřít dlouho odkládanou knihu Obejměte své vnitřní dítě (Dvořák). Setkání se sebou je bolestné, smutné, dojemné s náznakem štěstí. Pláču každý den lehčeji a lehčeji. Smutek už nemá nádech smrti. Chodíme spolu po lesích za ruku a povídáme si. Povídáme si, co ji tíží, z čeho má strach. Jsem tu, abych ji uklidnila, ochránila, vysvětlila svět okolo... Povídám si s ní o mém životě a ona mi vypráví o svém. Už je se mnou. Už je jí dobře. Už jí nikdo neublíží. Nikoho nenechám. Už nejsem sama. Nejsme samy.

V lese je nám nejlíp. Les nesoudí, nehodnotí, nemluví... Jen je. V lese se cítíme celé, správné. Mám oblíbená místa, kde bych dokázala zemřít. Jen si lehnout a už nevstat. Vpít se do trávy, do hlíny. Stát se součástí lesa. Ale vím, že se do něj, do lesa, zase vrátím. Neopouštím ho navždy. 

Konečně nacházím chybějící část mne - mou malou Haničku, která tolik let plakala někde uvnitř mě. Už ji dokážu cítit, obejmout, plakat s ní, omluvit se jí za svou necitelnost. Zavřu oči, párkrát se nadechnu, a cítím ji ve svém náručí. Jak se tiskne a je jí dobře. A pláče štěstím, že je konečně se mnou a už je jí dobře.

Léčebné vnitřní blaho

25. března 2020
Kniha Koncept kontinua mi dala velmi mnoho myšlenek a inspirací. Řekla mi mnohé o tom, co se mi děje, o procesech v mém těle a v mojí mysli.
Autorka knihy, Jean Liedloffová, jezdila opakovaně do pralesů Jižní Ameriky, aby pozorovala život lidí žijících stále podle nejzazší lidské přirozenosti, podle instinktů a intuice. Tito lidé jsou šťastni a nic je netrápí, protože naslouchají svým vnitřním procesům a žijí podle nich.

Když se jim narodí dítě, přibližně rok jej nosí neustále při sobě, pracují s ním, spí, dělají s ním vše. Dítě je přivyklé nečekaným pohybům ale v náručí matky. Ví, že ať se děje cokoliv, je v bezpečí a bezpodmínečně milováno. V těle takového dítěte se ustavuje pocit vnitřního blaha (láska k sobě a ke všemu) a "správnosti".

Většina z nás "civilizovaných", vyrůstalo bez těchto vjemů. Já jsem ročník narození 1984 a mluvím především za sebe, ale skrze rozhovory s lidmi ze svého okolí a pozorování společnosti si troufám tvrdit, že deprivací tu trpíme všichni. Někdo pije, jiný sportuje, další je workoholik, ten zase závislý na nakupování, ale vnitřně šťastný není nikdo. Ani naši rodiče nebyli, ani prarodiče. Už ani neznáme nikoho, kdo by zažil toto prapůvodní přijetí od své matky, její blízkost a bezpodmínečnou lásku. A tak si myslíme, že je vše v pořádku. V současnosti se už věci mění. Matky vyžadují dítě hned po porodu přiložit na kůži, nosí jej v šátku na těle, a na těchto dětech je vidět, jak je jim dobře a jsou šťastné a tyto matky také.

Zjistila jsem, že toto chybějící vnitřní blaho a bezpodmínečná láska (k sobě, ke všem lidem, ke světu) a pocit bezpečí se dají v těle doživit a doplnit i v dospělosti. Pomáhají tomu různé metody práce s vnitřní energií. Já osobně využívám čchi-kung (Falun gong) a meditace Petra Chobota. Zažívám úžasné vnitřně blažené stavy, ve kterých bych nejraději zůstala navždy. Jsou to stavy, které se dají přirovnat k pocitům dítěte v břiše matky a těsně po narození, kdy dítě nevnímá nic jiného než láskyplné energie, pocity blaženosti (pokud jde vše správně jak má). Meditacemi a cvičením se ustavuje v těle ideální stav duše a těla a přichází pocity štěstí a radosti ze života a lásky ke všemu.

Koncept kontinua - poznámky z knihy

Březen 2020
Evoluce vytváří stabilitu, změna přináší zranitelnost.
Novorozenci ve stavu touhy se zdá čas nepřijatelně dlouhý.
Současnost (současný prožitek) má pro dítě kvalitu absolutna (nemyslí do minulosti / budoucnosti).
Když nedojde k reakci, kterou má pláč vyvolat, nastává pro miminko totální pustina bez času a bez naděje. Prázdno.
Život mnoha lidí uplyne hledáním důkazů, že člověk vůbec žije. Ale pud sebezáchovy může jen matně a krátkodobě simulovat ten pevný, teplý proud vědomí vlastního Já.
Období těsně po porodu je nejpůsobivější částí mimoděložního života. To, s čím se dítě setká, je to, co bude celý život považovat za normální.
Co cítí, než je schopen myslet, rozhoduje o tom, co si bude myslet, až bude myšlení schopen.
Člověk má tendenci ovlivňovat všechny odlišné zážitky (životní události, okolní lidi...) tak, aby se podobaly těm původním, které jej formovaly (po narození, v dětství), ať k horšímu či k lepšímu.

Despotický rodič či příbuzný

24. února 2020
Při rozkrývání příčin mých psychických a fyzických stavů jsem se dostala i k zamýšlení se nad tím, jak se chovaly a jak přemýšleli moji rodiče a jak se to všechno podepsalo na mne.

Principy hlubinné přestrukturace (viz kniha) a postupy vyvinuté Maruškou Hlávkovou mi pomáhají zorientovat se v sobě samém a co se to kolem mě dělo a najít sama sebe, najít své hranice, svou duši, své Já.

Představte si osobu, která neuznává jiný názor než její, vše musí být podle něj. Zásadně se nikdy nikomu neomluví. Nemá sebereflexi. Dítě takového rodiče nemůže mít vlastní názor, protože po jeho projevení přichází odmítnutí, zpochybnění, trest, výčitky viny. Osoba hledá chyby výhradně v ostatních osobách a svaluje na ně vinu za cokoliv. Dítě je vnitřně ochromeno strachem, ztrácí samo sebe, kontakt se sebou, se svými emocemi a se svým tělem.

Reakce dětí mohou být buď odboj nebo kolaborace. Při odboji vznikají v člověku do budoucna silné úzkosti a strachy, které se snaží přebíjet např. alkoholem nebo sportem. Při kolaboraci se dítě dostává do "role oběti", absolutně se podřizuje, ztrácí samo sebe. V obou případech je pravděpodobné, že pokud se sebou osoba v dospělosti nějak nepracuje a nepřemýšlí nad sebou, stane se z ní týrající rodič.

Tyto osobnostní charakteristiky se dají popsat slovem DESPOTA (psychotik), despotická osoba. (Hlubinná přestrukturace, Marie Hlávková, str. 42-44).

Druhý rodič, který žije s despotou, je v roli oběti často už od svého dětství. Nevnímá sám sebe, své emoce, své tělo (aby potlačil strachy a úzkosti), a potom je necitlivý i ke svému dítěti. Z pohledu dítěte je to další částečný despota, i když vlastně oběť.

V dospělosti tito lidé (vyrůstající s despotou) trpí úzkostmi, které se nejčastěji projevují staženým žaludkem (bránicí), staženým krkem, problémy s dýcháním. V populaci se to běžně ukazuje v podobě chřipek, angín, zažívacími problémy, vysokým či nízkým tlakem.

Je dobré se zamyslet, jestli nemáte despotickou osobu ve svém okolí, a také jestli sami na sobě nevidíte znaky despotismu. S takovým člověkem není možné mít příjemné vztahy. Nelze s ním být v klidu sám sebou. Bude vás neustále tlačit do role svého nepřítele (budete zažívat útoky) nebo do role oběti (ztráta sama sebe). Od despoty lze jedině utéct.

Komunistický režim byl také despotický... A následky jsou strašlivé... Vytvořil spoustu despotů, nezávisle na tom, zda byly osoby s režimem kolaborující nebo v odboji.

O domněnkách a strachu

19. února
Když vidím, jak se mění moje myšlení a vnímání sebe a ostatních, vyvozuji a uvědomuji si, že je úplně scestné a zbytečné snažit se předpokládat myšlenky, činy a slova jiných lidí. Jediné důležité je být ukotven sám v sobě, ve svém těle. A nevytvářet si domněnky!

Představa, že by se někdo snažil předpokládat MOJE myšlenky, slova a činy ve mě vyvolává pocity narušeného soukromí.

Tendence vytvářet si domněnky o jiných lidech, jejich pocitech a potřebách, mají především lidé,  kteří v dětství nezažili "bezpodmínečnou lásku" (ničím nepodmíněnou). Museli být hodní apod., aby je měl někdo rád, museli se snažit, být takoví, jaké je rodiče / prarodiče chtěli. Nemohli být v klidu sami sebou, ale pořád se museli ohlížet na nálady, pocity a stavy rodičů či blízké rodiny.

Tvorba domněnek a neustálé přemýšlení se dá vypnout, odnaučit se to. Během dětství a života se učíme mnohé chybné mechanismy myšlení a jednání. Za komunismu a ještě dodnes mnozí lidé nejsou zvyklí nad sebou přemýšlet, měnit se, být kritičtí sami k sobě. Protože změny provází často nepříjemné fyzické stavy, úzkosti, deprese... 

Jsme sice už řádku let po revoluci, ale zaběhlé způsoby myšlení se mění pomalu. Většina z nás má kolem své duše vybudovánu pevnou krustu, kam ukrylo do bezpečí svou křehkou dětskou duši. Mnoho Čechů (nevím jak to mají jiné národy) potřebuje alkohol, aby mohlo v klidu komunikovat dokonce i s nejlepšími přáteli. Alkohol tlumí bolest v těle (i na duši), ale je to jen dočasné. Tlumí i stažené krky a žaludky (úzkosti a strachy). Mnoho lidí se odváže a jsou jiní, beze strachů, po alkoholu. Strachy a úzkosti si neseme i v dalších generacích po našich rodičích, pokud si je rodiče sami nevyřešili. Nevyřešené věci se přenáší na děti. Chřipky, angíny, nachlazení krku jsou jen důkazy potlačených úzkostí, strachů z dětství. Orgán krk je oslaben a proto podléhá útokům z vnějšku. 

O lese, dechu, energii a chtění

3. února 2020
Já a mé tělo, jdeme do země, kde žijí stromy. Je to kraj bez lidí. Koberce zežloutlého listí mi šustí podrážkami. Nebe je temné a vodní kapky urazí dlouhou cestu, než dopadnou na moji kapuci. Nebe je temné, a na jeho pozadí vidím dobře míhající se životodárnou energii.

Slova a lidský svět již existují jen v mojí hlavě. Chci se jich zbavit. Přijmout lesní realitu. Realitu přírody. S každým krokem a nádechem učím své tělo nasávat tuto energii. Každý pór na mé kůži cítí opojný pocit, když energií dobíjím své tělo. Již bez této energie (čchi, prána) nemohu žít.

Cítím, že krk mi teď stahují hlavně moje vlastní staré vzorce, které mě dusí. Chci se jich zbavit. Když dýchám do těla a žiju jen tělem a současným okamžikem, krk se uvolní.

Nic nechtít! To je ten klíč k mému uvolnění. Chtít znamená strach a napětí, že to nezískám, strach ze zklamání. Nastal čas se tohoto zbavit....

Potlačené tělo a emoce a probuzení

14. ledna 2020
Děti se velmi rychle učí. Pokud dítě zažívá nepříjemné pocity, psychické či fyzické, je schopné potlačit (umrtvit) své pocity, vnímání svého těla, a s tím uzamkne hluboko do sebe i svou duši. Schová se do sebe a čeká, až nastanou v jeho okolí bezpečné podmínky, aby mohl opět vylézt a být sám sebou. 
Tento proces osvobozování duše, vylézání z vnitřní ulity, se většinou projevuje dost nepříjemně. Člověk většinou pokračuje v přerušeném procesu z dětství, kdy cítil strach, úzkost, smutek a proto se celý potlačil. Proto probouzení své duše je často provázeno právě úzkostmi, depresemi, staženým krkem, orgány, bolestmi hlavy. Vše co malé dítě nedokázalo zvládnout, vyřešit, potlačilo a nechalo na později, až na to bude připravené. A to nastává v dospělosti.
Mnoho lidí se těchto nepříjemných stavů lekne. I já se lekla. Ale věděla jsem, že kdybych šla za lékařem, dá mi prášky na potlačení projevů. V běžné lékařství nevěřím, takže nic. Pomohla mi v pochopení co se děje kniha Čeho nejvíc litujeme před smrtí (Bronnie Ware), kde autorka zažívá deprese a úzkosti, které ji doženou téměř k sebevraždě. Ale nakonec to ustojí, přemůže staré vzorce myšlení, které ji tak dusily a týraly, a její duše se osvobodí. To se teď děje mě. Jsou to pocity beznaděje, úzkosti, samoty, nepochopení, sebedestrukce, sebeponižování... Duše svádí boj s těmito starými vzorci myšlení a tento proces nazýváme "deprese". Je to velmi únavný proces, člověk nemůže myslet, vylézt z postele, mluvit s lidmi, žít... Ale když to vydrží a nechá ve svém mozku odehrát tento boj, jeho duše zvítězí. Mohou se přidat i úzkosti, stažený krk... Člověk může týden nebo i dva měsíce ležet doma neschopen normálního života. Ale tento proces přejde a pak přijde ráj, láska, štěstí :) Není dobré tyto stavy potlačovat medikamenty, pokud to není absolutně nutné. Mohou přijít i myšlenky na sebevraždu. Nechte tyto myšlenky přijít a zase odejít, nebraňte se jim. Všechny pocity se musí prožít.
Velice doporučuji začít meditovat, učit se pracovat se svou myslí a se svým tělem a s jeho energiemi. Když pak přijdou tyto stavy, které se mohou nadále vracet, tyto ztřeštěné a nepříjemné energie v těle, člověk už umí usměrnit své myšlenky a energie v těle tak, že se vše zklidní. Z vlastního těla vlastně učiníte místo bezpečí a klidu, domov, na který se můžete kdykoliv spolehnout. Mě se přes zimu podařilo naučit se takto pracovat se svým tělem. Byla jsem k tomu v podstatě donucena svým tělem, protože moje stavy byly velice nepříjemné. Chápu, že se chce někdo zabít.
Doporučuji čchi-kung, já osobně teď frčím na Falun gongu, které pracuje úžasně silně. Moje duše a energie se rozvíjí takovým způsobem, že se mi mění pohled na celou realitu, na můj život, na lidi, vidím energie kolem lidí a předmětů (aury), cítím v těle lásku a štěstí (krásné silné zdravé příjemné energie). Je mi poprvé v životě v mém těle opravdu dobře. 
Naučit své tělo pracovat s energiemi není hned. Chce to vůli a vytrvalost. Meditace (vypínání mozku) se učím asi dva a půl roku, čchi-kung dělám devět měsíců. Nic nebylo hned a zpočátku jsem v tom neviděla smysl. Ale věřila jsem lidem, kteří mi to doporučovali. 
Naučila jsem se "dýchat do těla". Při nádechu se plní mé tělo příjemnými energiemi a pocity, při výdechu se energie jakoby rozpíná v těle. Jako bych dýchala celým svým tělem. Svoje stavy mohu přirovnat k zážitkům s psychedeliky, se kterými mám docela zkušenosti.

Krutá zima a návrat k sobě

13. ledna 2020
Zima byla opravdu krutá. S přibývající citlivostí ke své duši se zcitlivuje i moje tělo, začínám cítit emoce - nepříjemné, ale čím dál častěji i ty příjemné. Stalo se toho tolik od toho 7. prosince!
Prožila jsem silné úzkosti, stavy deprese, beznaděje, smutku, samoty. Cítila jsem, že musím najít něco, co mi pomůže. Od května 2019 provozuju čchi-kung (viz Knihy a jiné materiály výše). 19. prosince jsem se seznámila s odnoží čchi-kungu: Falun gong (FG) a to byl převrat. Od prvního cvičení jsem cítila silné energie v celém těle, velmi příjemné stavy, zesílené vidění energie kolem lidí a předmětů. Falun gong mi pomáhal vůbec vstát z postele a dojít do kuchyně. Byla jsem absolutně bez životní energie. FG urychlil proces, ve kterém se moje tělo učí pracovat s vlastní vnitřní energií a s přijímáním životní energie z okolí (čchi, prána). Dnes jsou to tři týdny s FG. Moje tělo je jako proměněné, mám spoustu energie, vidím aury čím dál silněji a už se nemusím skoro ani soustředit. Připadá mi, jako bych postoupila do jiné reality, do jiného levelu bytí. Připadám si, jako bych byla hlavní postavou ve sci-fi knize. Je to úžasné.
Samozřejmě mám stále nepříjemné fyzické a psychické stavy, nedořešená témata z dětství, náběhy na úzkosti atd., ale mé tělo už umí s těmito energiemi pracovat. Stačí, když přiblížím své dlaně před tělem např. na vzdálenost 10 cm, a úzkosti mizí, energie v těle proudí do správného stavu. Každý den provádím FG. 
V tomto zimním období jsem dočítala knihu Čeho nejvíc litujeme před smrtí, která mi velmi pomohla toto období překonat. Autorka knihy tam prožívá něco dost podobného, co tu popisuji já. Díky tomu jsem se v tom necítila tak sama a měla víru, že to skončí a že to má smysl. Že mi bude zase dobře, až to prožiju a vypluju z toho. Hlavně se nevzdávat...
Teď mám rozečtenou knihu od Henriho Monforta - Pránická výživa, která mi pomáhá chápat moje nové vnímání reality. Nechystám se přestat jíst. Ale fyzicky chápu, že je možné přestat přijímat energii jídlem a naučit své tělo přijímat energii čistě z okolí, přes kůži. Cítím to. Umím to. A je to velmi příjemné. Tento muž je šaman žijící ve Francii, který se meditacím a čchi-kungu a práci s energií věnuje dnes již asi 30 let, a dnes už tak 17 let žije bez příjmu jídla. Ale musel se naučit pracovat se svým tělem a duší, se svými energiemi. Není to snadná cesta.
Kniha Celestinské proroctví má ve všem pravdu. Děje se to. Jsem na cestě...

Dětství a jeho dopad na současný život

7. prosince 2019
Když jsem se před rokem začala víc zabývat svým nefunkčním životem a projevila vážnější snahy o jeho nápravu, cesta mě pomalu vedla zpět časem, do mého dětství. Začala jsem hledat opakující se nefunkční vzorce svého chování a myšlení, kterých je tak těžké se vzdávat! I teď po roce do nich padám a vím o tom, ale nemůžu si pomoct. Přeměna životních vzorců chování a myšlení je opravdu náročný proces provázený opravdu nepříjemnými tělesnými projevy. Roky vystavěné "ego" (falešná osobnost vystavěná na obranných mechanismech a nevhodným chováním rodičů atd.)  se brání, nechce změny. A často nejde rozklíčovat, proč je můj krk nebo žaludek zrovna teď stažený, proč mi buší hlava nebo srdce, proč mám chuť utéct a utíkat navždy...

Před svým dětstvím jsem utíkala už od dětství. Pamatuju se, že už jako dítě jsem se těšila, až budu velká. Až se zbavím těch lidí okolo mě (rodiny) a toho psychického útlaku a "vězení" a nepříjemných situací. Postupně jsem se stala trpícím vězněm ve svém vlastním těle. Neustálý strach a napětí už od dětství způsobil, že mi v mém vlastním těle nebylo dobře. Ve čtrnácti letech jsem to začala řešit nejdřív léky na útlum bolesti (ibuprofen, valetol, kodein), a pak jsem objevila alkohol a sport. A ve stejném roce jsem se skrze anorexii naučila potlačit své vlastní tělo a jeho projevy, např. hlad. A myslela jsem si, že je problém vyřešen. Mohla jsem určitým způsobem fungovat. Ale neznala jsem, co je to bezpodmínečná láska, pochopení, důvěra... Vše jsem si vždy musela vyřešit sama a navíc v boji proti okolí při zachování aspoň kousku mojí duše, mě. Většina mojí křehké duše se však musela schovat hodně hluboko, aby přežila a ve správný okamžik, až budu v bezpečí, mohla vylézt a začít se uzdravovat. A tak přišel čas mých proměn, o čemž je tento blog. Od ledna 2019 se moje tělo začalo stávat jaksi nefunkčním, můj mozek odmítal spolupracovat, emoce a hluboký smutek a pláč přicházely bez varování. Všechno prostě bouchlo.

A já šla zpět časem. Začala jsem zpětně zkoumat své dětství, své pocity a proč to tak všechno bylo. Asi je nutné předestřít, že jsem štír. A to ne jen tak ledajaký, ale čtyřnásobný! A štíři jsou velmi emočně citliví. Pro mě je materiální realita v podstatě nedůležitá. Žiju hlavně emocemi a energiemi svými a jiných lidí a stromů... Někdo jiný, narozený v jiný den, v mém dětství na mém místě by vše prožíval úplně jinak a byl by "psychicky v pořádku". Ale pro mě to bylo nesnesitelné.

Pokud máte pocit, že se vám v současnosti nežije dobře, že trpíte nemocemi, máte napětí v těle, nepříjemné psychické stavy, nečekané a nelogické emoční výkyvy, začněte se zabývat zpětně svým dětstvím. Prozkoumejte svou historii, protože tam se skrývá klíč ke všemu. A na konci vaší obrodné cesty čeká úleva a klid a nalezení sebe sama...

Kniha Celestinské proroctví

9. října 19
Autor knihy zažil hluboké vhledy za pomoci šamanů v Peru. Chtěl ostatním lidem předat, co se zde dozvěděl a co prožil. Avšak cítil, že společnost v na přelomu 90. let nebyla připravena na poznání tohoto typu a tak vytvořil román s jednoduchým dějem, ve kterém postupně hlavní hrdina odhaluje deset vhledů. Od příběhu tedy nečekejte žádné zázraky. James Redfield není žádný světoborný romanopisec. Spíše přijímejte knihu jako praktický návod na práci se sebou, se svými energiemi a na změnu pohledu na vše (sebe, život, realitu...).
Praktické shrnutí vhledů je na internetu i v češtině, např. ZDE.

Meditace a Bronnie Ware (autorka knihy Čeho před smrtí nejvíce litujeme)

7. října 2019
Už delší dobu si všímám, že knihy si nevybírám já, ale knihy si vybírají a hledají mě. A takto se ke mě dostala i kniha Čeho před smrtí nejvíce litujeme. Půjčila mi ji známá, která čte můj blog, a prý jí připomínám hlavní hrdinku. Kruh se uzavřel ve chvíli, kdy kniha přistála v mých rukou. Nyní tato kniha velmi ovlivňuje mě.

Před rokem a půl jsem začala meditovat. Nejdřív pár minut. Postupně jsem čas navyšovala, protože jsem cítila, jak dobře mi to dělá - vypínat mozek a jeho běžné myšlenkové pochody a vnímat jen tělem a "duší" (nebo jak to nazvat). Velkým zlomem byl pro mě objev meditací Petra Chobota, který českým jazykem vede meditující do stavů, které vychází z andských šamanských tradic (Jižní Amerika). Meditace mění struktury v mozku a v těle. Pomáhají zklidnit tělo i mysl. A také postupně člověku vyjevují, že hmotná realita je něco jako "Matrix" (viz ten film). Ale tyto věci se špatně vysvětlují a nechci se do toho pouštět. Tyto dojmy nejde vysvětlit slovy, je nutné si je prožít. Kdybych tu psala, co prožívám, tak člověk, který to také nezažil, by si myslel, že jsem se zbláznila.

Bronnie Ware: "...když se učíme soustředit mysl, dokážeme lépe pozorovat své uvažování. Z toho se nám pak ozřejmí, do jaké míry je náš život utvářen myslí, která se často pohybuje jako neřízená střela, a vytváří tak zbytečné utrpení a strach. Jak se někdy nezdravé myšlenkové vzorce rozrůstají a sílí a jak je začneme přijímat jako součást své osobnosti a utváříme podle nich svůj život. A přitom takové nejsme, jsme mnohem víc.
Jsme moudré, intuitivní  bytosti, které oslepil strach a chybné vnímání, jemuž naše mysl postupem let přivykla kvůli všem svým reakcím, a to jak pozitivní, tak negativním. Takže když se učíme soustředit mysl při meditaci, dejme tomu pozorováním svého dechu, což je jednoduchý příklad, začínáme s eznovu stávat pány svého myšlení, a tím si dáváme možnost vědomě mít lepší myšlenky. A tím si vytvořit spokojenější život." (Bronnie Ware, Čeho před smrtí nejvíce litujeme, str. 130)

Aleluja, ženo!

Rodinné (vztahové) konstelace

28. září 19
Tato skupinová nebo individuální terapie je založena na zpracovávání emocí, které v nezpracované formě brání člověku žít klidný a spokojený život. Terapie přináší porozumění svým a cizím emocím, vztahům, své minulosti, dětství...
Na terapie můžete přinést vlastní téma, které se potom ve skupině řeší, nebo jste jen v roli "herce", který zobrazuje cizí témata.

Mám výbornou zkušenost s Martinou Campulovou (Brno) - inteligentní, vnímavá a klidná žena s velmi silnou vnitřní energií.

Když jsem v roli "herce", je mi skrze dotek rukou předána určitá role (matka, otec...). Zadavatel tématu (problému) jen velmi stručně popíše situaci. Nejde do podrobností jako vlastnosti osob, chování atd. Tyto věci jsou předány fyzickým kontaktem. Ve chvíli, kdy přijmu roli, změní se mé vnímání reality, mám jiné emoce a jiné reakce na lidi, než dosud. Stává se ze mě daný člověk. Po skončení konstelace  z role opět vystoupím a jsem opět sama sebou.

Dosud jsem absolvovala dvě konstelace a pokaždé jako herec, nevnášela jsem vlastní témata. Potřebovala jsem si omrknout, jak to celé funguje. Cítím, že již brzy budu připravena na vlastní téma. Zatím jsem na to neměla odvahu. Konfrontace s emocemi spojenými s mými věcmi mi dosud připadala nezvládnutelná. 

Ale i jako "herec" se dostáváte často do situací, které až podezřele připomínají scény z vašeho života. Zadavatel tématu herce do rolí vybírá intuitivně. A často se trefí tak, že si herec zároveň zpracovává částečně i svoje témata.

O konstelacích vím už asi pět let. A do loňské zimy jsem si myslela, že je to nějaká "ezo blbost". Až do chvíle, než se mi začaly dít TYTO věci (viz tento blog) a já to pochopila. Kdo nezažije, nepochopí.

Duše a ego

21. září 19
Našemu tělu dává energii naše duše. Duše je stejná v kterémkoliv věku našeho života. I dospělí lidé se cítí zranitelní, sami, bojí se, nebo naopak se umí radovat jako malé děti, hrát si atd. Dospělý člověk se liší od dítěte jen větším a starším tělem a životními zkušenostmi. Tyto zkušenosti však často jsou spíš přítěží, protože jedince naplňují strachy. Děti (přibližně do 6 let) vidí svět často čistě, bez nánosů a balastu. Ale velmi rychle přijímají strachy a různý balast od rodičů.

Současná západní civilizace je orientovaná především materiálně a racionálně. Dáváme více prostoru vjemům tělesným než duševním (duchovním). Jsou dokonce lidé, kteří na duši a duchovní život nevěří a jsou přesvědčeni, že existuje jen a jedině svět materiální, okem viditelný a vědou dokazatelný. Tito lidé v tomto byli vychováváni a nikdy nic jiného nezažili, a proto nevěří, že by mohla existovat nemateriální, energetická úroveň existence.

Naše duše žije v hmotném těle a hmotné tělo vnímá materiální prostředí. Potřebuje potravu, chodí po zemi, spí v posteli, vnímá svůj pohyb atd. Vše materiální okolo nás lze nazvat "kulisou". Celý život je v podstatě divadlo, kde my hrajeme hlavní roli. A jaká ta hra bude záleží jen na jen na nás, na nikom jiném. Omezení ohledně našeho života tvoří naše ego (racionální mysl). Ego od dětství sbírá zkušenosti a tvoří soustavu strachů a různých systémů myšlení, prostřednictvím kterých žije v materiálním světě.

Život většiny lidí ovládá racionální myšlení plné strachů. Současné vzdělávání, socializace, způsob myšlení naší "vyspělé" civilizace nás vede jen k tomuto racionálnímu vnímání světa. Běžný jedinec se většinou nikde nedozví, že by se měl pokoušet rušit své strachy (ovládající ego) a začít vnímat svou duši a srdce (!). Jen pokud nasloucháme své duši, dosáhneme sebevědomí (SEBE-VĚDOMÍ, tj. vědomí sebe sama).

Bohužel mnoho lidí vyrůstalo v rodinách, kde nikdo nenaslouchal jejich duši. A proto se rychle naučí hlasy své duše potlačit, protože smutek duše je nepříjemný. A tak se duše uzavře za zdi racionálního myšlení, je pohlcen jen hmotným světem a je v podstatě jako ve vězení. Člověk pak žije jen podle toho, co mu říká společnost, reklamy, filmy, racionální výroky jiných lidí atd. A je nešťastný, ustrašený, smutný. Jeho duše se tak cítí. Ale nemá často dovolání, nikdo mu nepomůže, protože racionální (a často ustrašené) ego jednoho člověka neumí komunikovat s duší jiného. Jen duše s duší umí rozmlouvat.

Naše tělo v naší duši

16. září 19
Přišla ke mě myšlenka, že naše duše nežije v našem těle, ale naopak - naše tělo žije v naší duši, respektive fyzické tělo žije v energetickém poli, který produkuje naše duše a naše mysl. Emoce vytváří v těle různé energie - to musí uznat každý, kdo se někdy naštval, nebo byl smutný či veselý. Každý člověk získal energii od matky během zrození, díky které se poté začalo formovat jeho tělo. Tělo žen, které nemají své energie v pořádku, neudrží ve svém těle dítě, takové dítě nemůže ani vzniknout. Stav naší duše (naše psychika) ovlivňuje zdravotní stav našeho těla. Když jedinec ozdraví svou duši (je mu psychicky dobře, je klidný, vyrovnaný, umí relaxovat, zná své hranice, své emoce atd.), začne vzkvétat i jeho tělo, uzdraví se.

Když je mi dobře, mám dobrou náladu, jsem šťastná, v mém těle probíhají příjemné energetické procesy a chce se mi běhat, skákat. Vše je dobré. Tělem vibruje dobré čchi, dobrá životní energie. Když se trápím, je mi smutno, užírá mě vztek apod., cítím to na určitých orgánech, které bych náhle měla jakoby ztažené. Mám např. "knedlík v krku", stažený žaludek, buší mi v hlavě - v tuto chvíli je část těla kvůli určité emoci "zaseklá" a čchi (životní energie) nemůže proudit (je tu blok). Pokud tento stav trvá delší dobu, v místě bloku vzniká nemoc.

V naší společnosti a civilizaci však nejsme vedeni k tomu, abychom vnímali své tělo v návaznosti na emocích či psychických stavech. Mnoho lidí je odpojeno od svého těla obecně, úplně, a nevnímá jeho signály vůbec. Pokud se někomu dějí nepříjemné věci již v dětství, cítí stres, snaží se přestat vnímat své tělo a tyto projevy, protože je to nepříjemné. A tím vznikne necitlivost k vlastnímu tělu a odpojenost od něj.

Pokud se nám podaří tělo opět probudit a vnmat jej, v první fázi přichází často velmi nepříjemné pocity. Najednou vnímáme opět stres v těle, brnění, stažení orgánů apod. Pokud začneme tyto signály vnímat a poslouchat a pokusíme se chápat, co se nám tělo snaží sdělit, pomalými kroky se naše duše a tělo začnou uzdravovat. Není to ze dne na den. Proces může trvat rok či dva. Během této cesty se mimo jiné naučíme trpělivosti.

Jsem ve fázi, kdy čím dál častěji přichází dny, kdy je mi v mém těle dobře, velmi dobře! Příjemné psychické stavy, kterých mám čím dál víc, produkují v těle příjemné fyzické pocity. Začínám si své tělo užívat. Nejlépe je mi v přírodě... Ale o tom už v jiném příspěvku.


Jsem empatik, stará duše a indigové dítě

10. září 19
Tato zjištění proběhla během posledních dvou dní a totálně mi převrátila dosavadní vnímání mého života a reality. Dopomohla mi k tomu Eva Veronika Rybářová (youtube kanál) skrze její slova (empatik) (stará duše) (indigo dítě).
Často bojuju s tím, že způsob, jakým vnímám svět, se vymyká současnému vědeckému racionálnímu chápání světa. Způsob mého chápání se nedá vědecky dokazovat. A proto se mohu o mém vnímání této reality bavit jen s některými lidmi. Ti, kteří nemají dar hlouběji vnímat tuto realitu, nejsou empatici, starší duše a indigoví lidé, nikdy nepochopí, o čem mluvím. Zatím moc takových lidí neznám. Anebo jsou mými přáteli, ale zdá se mi, že nemají tato hlubší vnímání v sobě probuzena.

Empatik se vyznačuje tím, že je vysoce citlivý na emoce a energie jiných lidí či zvířat. Nasává emoce a energie jiných až do té míry, že ztrácí sám sebe, své emoce a svou frekvenci energie, což je pro něj velmi nepříjemné. Je pro něj tedy velmi důležité trávit dostatečný čas o samotě, aby znovuobnovil svou rovnováhu emocí a energie.
Byla jsem od dětství velmi citlivá. Rodina mě nepodporovala v rozvoji vnímání svých emocí ani jejich vyjadřování, a tak jsem se postupně znecitlivěla ke svým i cizím emocím. Tím jsem přestala vnímat své i cizí hranice toho, co je ještě příjemné a nepříjemné. Žila jsem s tím, že vše se musí vydržet, i když je to sebevíc nepříjemné.
Vyrůstala jsem v paneláku, na sídlišti. Cítila jsem, že mi pobyt v bytě nedělal dobře kvůli velmi blízkému kontaktu s jinými lidmi v rámci prostoru. Postupně během puberty jsem zjistila, že mi nedělají dobře hromadné akce, festivaly, večírky, narozeninové oslavy. Cítím energetické vibrace z jiných lidí. Když tyto vibrace nejsou stejné frekvence jako té mojí, je mi to nepříjemné. Mezi lidmi ztrácím kontakt sama se sebou.
Přes léto jsem strávila přibližně dvacet dní a nocí sama v přírodě a propojila se sama se sebou, seznámila se se svou duší a energiemi. Vyplakala jsem mnoho usazených smutků a tím se v mém těle snížilo napětí a energie mého těla se celkově zklidnila. Pomalu nacházím vnitřní klid a mohu začít využívat schopnosti empatika.
Jsem velmi upřímná i k úplně cizím lidem, i v osobních tématech, a tím nastoluji atmosféru, kdy i oni se mi i po krátké chvíli svěřují s intimními věcmi. Během posledních měsíců se mi čím dál častěji stává, že z úst jiných lidí zní věta: "Toto jsem ještě nikdy nikomu neřekl/a." Velmi si toho vážím a dbám na diskrétnost.

Lidé se starou duší se často cítí v životě osamocení. Už jako dítě jsem si hrála sama. Nerozuměla jsem si se spolužáky a většinou vrstevníků. Hledání přátel je pro mne velice obtížné, protože nemohu vést povrchní a neupřímné rozhovory. Mnoho společenských pravidel je pro mne hloupých a nepřijatelných.
Cítím, a neptejte se mě jak a proč, že moje duše už toho v minulých životech mnoho zažila. Tyto pocity jsem poznala až během mých soukromých toulek přírodou. Moje duše se jakoby více napojila na energii celého vesmíru, kterého jsme součástí, i když upoutáni na tuto planetu.
Vždy pro mě byl materiální svět méně důležitý než ten vnitřní. Vždy mě velmi otravovalo zaobírat se věcmi, uklízet, řešit materiální věci, peníze, oblečení, atd. Uklízení věcí mi bralo čas, který jsem mohla trávit něčím jiným, hlubším. Moje rodina mě za to hodně kritizovala a tím ponižovala. Ale život v nepořádku také není lehký. Proto jsem velmi ráda, že si v poslední době nacházím vztah i k pořádku a hlavně minimalismu, co nejméně věcí ve svém okolí a každá aby měla své místo.
Cítím hlubší smysl této existence, než jen kupování věcí, vydělávání peněz, obklopování se věcmi atd. Nacházím nyní tyto jiné hloubky existence, ale zatím jsem na začátku, a neumím to zatím popisovat slovy.

Indigoví lidé - znaky (zdroj: Eva Veronika Rybářová):
1) vysoce intuitivní a citliví. Ví, že život je o něčem mnohem víc, než materiálno, věci, práce, peníze...
2) mívají problémy ve škole s autoritami, s dogmaty, s příznivci rutiny. Na Zemi jsou proto, aby pomáhali se změnami společenských struktur a se změnami pravidel, které již nefungují
3) nikam nezapadají. Od mala bývají nekonformní, nesnaží se zalíbit, být populární, nenásledují davy. Pokud se snaží zapadnout do davu, ztrácí spojení se svou duší, se svým Já.
4) společnost odsuzuje to, čemu nerozumí. Indigoví lidé dostávají nálepky jako ADHD, ADD aj.
5) Uvědomují si, že jsou zde proto, aby pozvedli planetu, aby pomáhali lidstvu. Mívají proto často neodbytné nutkání něco dělat a najít své poslání (= hyperaktivita), najít to, co sem přišli dělat (v tomto zrození na tuto planetu).
6) bývají denními snílky. Hrozí jim zahlcení (= porucha pozornosti) mnoha činnostmi, dojmy, zájmy. Musí se naučit dělat vše postupně. Tím si udrží vysokou energii.
7) neumí předstírat. Odmítají nosit společenské masky. Ví, že jsme zde proto, abychom byli sami sebou.
8) Mívají často problémy vydržet v běžném zaměstnání. Často si vytváří zaměstnání své.
9) experti na spojování různých věcí, činností. Např. mezi vědou a duchovnem... Propojování zatím nepropojeného. Využívání znalostí z jedné oblasti v jiné. Dokáží propojovat zdánlivě neslučitelné.
Dokáží číst mezi řádky. Ví, že věci nejsou takové, jaké se na první pohled jeví.

Měli by se snažit hledat podobné bytosti a tvořili vzájemně se podporující síť přátel, ve které budou moci sdílet své dojmy, myšlenky. Mají být majákem pozitivní změny.
Všech devět bodů na mě sedí. Díky Evě Rybářové a jejím slovům začínám mnoho věcí chápat.



Bylinkářská a životní inspirace Vladimírem Vytáskem

28. srpna 19
V půli srpna jsem se zúčastnila bylinkářského víkendu s Vladimírem Vytáskem (rozhovor - Duše K) na Žítkové. Je to člověk bylin znalý ale plný i jiných životních moudrostí. Zkusím zde předat, co mne zaujalo z jeho slov.

Mozek bychom se měli naučit používat pouze jako nástroj duše a intuice, nástroj který nám má pomoci fungovat v civilizaci, v praktickém životě. Nenechat se rozumem ovládat. Rozum je totiž sídlem ega, strachů a obranných mechanismů. Pokud žijeme jen rozumem a nenecháváme prostor duši a intuici, nežijeme život svůj, ale který nám určuje společnost, média, lidé okolo, různé idelologie a světonázory. Náš život pak vychází zvnějšku, ale ne z nás, z naší duše a z naší intuice. Jeden ze způsobů, jak vypínat mozek, je meditace.

Vladimír vnímá rostliny (byliny) především srdcem, tělem a intuicí. Naše tělo přijímá potravu a skrze dlouhodobý příjem různých potravin vnitřně ví, které látky to které jídlo obsahuje. Když dostaneme na něco chuť, tělo si říká o látky v dané potravině obsažené. (Závislost a chutě na sladké je jiná kapitola.) Toto intuitivní vnímání potravin jsem si sama vyzkoušela, když jsem se měnila na vegana. Náhle jsem začala mít chuť na jiné věci než dřív. Je možné, že podobný princip by se dal aplikovat na byliny. Když se naučíte, které jsou jedlé, a při toulkách přírodou budete občas některé ochutnávat, tam kvítek, tam lísteček, tělo si vytvoří vnitřní napojení na dané rostliny, a časem si intuitivně o danou bylinu řekne.


Mužský a ženský princip (energie)

27. srpna 19
V každém lidském těle se nachází mužské a ženské energie. Individuální rozložení těchto energií v každém jedinci lze zjistit i skrze podrobný osobní horoskop. Doporučuji mobilní aplikaci Aquarius2Go.

Ženy i muži mohou vypadat žensky a mužsky, ale psychické nastavení tomu neodpovídá. Ženy jsou příliš dravé a chtivé, muži jsou příliš jemní a nedůrazní apod. Připadá mi, že v mém okolí potkávám více žen s mužskou energií a muže spíše se ženskou energií.

Posuďte sami, jak jste na tom se svými energiemi, skrze popis vlastností energií z knihy Léčení duše (Marie Hlávková):

Ženský princip (energie): jinová energie, svět duše, emoce, intuice, iracionalita, fantazie, uvolněnost, spontaneita, spočinutí sama v sobě, přijímání, niterná identita, směr dovnitř, zdravá pasivita, vnímání, jemnost, péče, city, láska, empatie, smyslnost, vztah k tělu, k přírodě a všemu přirozenému, ke zdravým instinktům, k citovým i tělesným potřebám atd. Souvisí s holistickým pojetím, rozpouštěním ega, vnímáním duchovních energií, sebepřesahováním do pospolitosti a sjednocennosti s univerzem, k samotnému Bytí a esenci života. Je to základní princip vyvažující mužskou jangovou akční a dynamickou energii, směřující k pohybu a energii vydané směrem ven, do světa.

Mužský princip: jangová energie, svět rozumu, materiální logika, seberealizace, výkon, síla, pohyb směrem ven, zdravá aktivita, akce, analýza, řízení a rozhodování, výdej energie, dravost, razance, schopnost do věcí "říznout", tvrdé lokty, sebeprosazení, struktura, kontrola atd. Souvisí se světem pojmů a intelektu, s budováním samostatné individuality a zdravého ega, s plánováním a aktivním bojem o své teritorium, s hmotným vymezováním, budováním a chráněním svého osobního životního prostoru třeba i zdravou agresí.

Obě tyto energie a principy stojí ideálně rovnocenně vedle sebe v každém člověku, doplňují se a ani jeden není upozaděný.

(Marie Hlávková, Léčení duše)

Já sama jsem celý život žila mužskou energií a během tohoto léta jsem si to uvědomila a začínám šlapat na brzdu a vnímat jemné signály okolí a mého těla, své a cizí emoce, energie lidí, zvířat, stromů, všech rostlin, kamenů...

Mé tělo se probudilo

27. srpna 19, napsáno na Žítkové
Od zimy jsem přišla na mnohé a seznámila se se svou duší a jsou chvíle, kdy já jsem svou duší a žije se nám dobře. Ale strachy a ego jsou v mém těle hluboce zakořeněny a nedávají mi trvalého klidu.

Od jara jsem začala vnímat své tělo a jeho signály. Některé jsou jemné, jiné mi dávají hodně zabrat. Před započetím mojí cesty "osvobozování duše od ega" jsem své tělo nevnímala. Brala jsem ho povrchně a materiálně, jen jako mou vnější vizuální skokřápku, která musí splňovat určité parametry. Hodně jsem své tělo trápila a tím jsem trápila i sama sebe, svou duši (aniž bych si to uvědomovala). Trápila jsem ho hladem, prací, sportem, nedostatkem spánku, alkoholem, celkovou únavou, tetováním...

Cítím, že jsem na úplném začátku své cesty. Mé tělo se probudilo, lépe řečeno, mé vnímání mého těla se probudilo. Vše, co jsem roky nevnímala, teď vnímám často a často naráz. Všechny mé strachy a bloky cítím na svém těle. Časté brnění hlavy, stažené čelisti, stažený krk, žaludek, krkání po jídle, brnění těla, přehlcenost mozku, fyzická únava, zrychlené trávení... Tyto nepříjemné tělesné vjemy mi mají pomoci najít mou psychickou rovnováhu. Každý z těchto fyzických projevů zastupuje určitý stav mysli, pocit, strach, psychický blok. Při přepracování se tyto vjemy často objevují všechny naráz.

Mohu doufat, že mě má posilněná a částečně osvobozená duše spolu s intuicí povedou dobrým směrem - cestou, na které najdu klid těla a duše.

Přestaň se snažit. Vse, co hledas, hleda take tebe. Kdyz postojis, posedis, najde si te.

Ježíš, Buddha a já

17. srpna 19
Během svých letních toulek moravskou přírodou jsem se snažila poznat svou mysl, udělat si v ní pořádek, poznat své strachy a seznámit se s nimi, uvědomit si kteří lidé jsou pro mě v mém okolí problematičtí a z jakého důvodu a změnit k nim můj přístup, aby problematičtí přestali být. Tím jsem mnohým lidem odpustila, přijala je. Když jsem byla sama více jak tři dny, začaly se v mé hlavě dít zvláštní věci. Úplně jsem se odpoutala od civilizace, od lidí, od běžných mechanismů vnímání reality a života. Náhle jsem byla jen já a les a životní energie. Myšlenky se přeskupovaly, měnily a někdy i zmizely úplně. Já mizela. Uvědomila jsem si plně, že nikdo není zlý či dobrý. Že všichni jsme jen vesmírná energie mající zrovna možnost ovládat zrovna toto fyzické tělo a až toto tělo opotřebujeme, unaví se, tak zemře, ale duše (vesmírná energie) popluje dál.

Šla jsem lesem, hlavou mi plynuly právě takové podobné myšlenky, dlaně rozevřené směrem vpřed nasávajíc jimi energii lesa, a náhle mi projela hlavou postava Ježíše. Mám za sebou 3 roky studia religionistiky bez státnic, takže o křesťanském učení něco vím. A najednou mě napadlo, že on přemýšlel velmi podobně jako já - odpustit všem, pochopit sám sebe, cesta lásky a přijetí, porozumění, dobra... Zároveň uzdravoval svou energií, kterou měl tedy silnou. Akorát že jeho poselství nebylo pochopeno, protože principy hlubinné psychologie nejsou snadné. Starý a Nový zákon nebyly napsány v duchu pochopení principů přijetí sebe sama a odpuštění jiným atd., ale spíš podřízenosti Bohu a poslušnosti k osobám zastupujícím církev. Křesťanství nepodporuje samostatnost a svobodu ducha jednotlivce. Z Ježíše se stal mučedník a jeho pravé myšlení bylo zapomenuto. Tehdejší mocenské nastavení v Evropě nepřálo takovým svobodným láskyplným názorům.

Jiné to však bylo v Indii. Princ Siddhártha Gautama přemýšlel hodně podobně jako Ježíš, jeho poznání bylo podobné. Měl větší štěstí než Ježíš, protože mu v cestě nestáli nepřátelé a buddhismus se mohl vyvíjet.

Čtyři Buddhovy vznešené pravdy:
1. Světské bytí je neuspokojivé, strastiplné utrpení.
2. Příčinou utrpení je žádostivost, spojená s rozkoší a lpěním na smyslových rozkoších.
3. Utrpení je možné učinit konec úplným zničením a zaniknutím právě této žádostivosti.
4. Ušlechtilá osmidílná stezka vedoucí k ukončení žádostivosti:
- pravé chápání
- pravé myšlení
- pravá řeč
- pravé jednání
- pravé živobytí
- pravé snažení
- pravá bdělost
- pravé soustředění

Připadá mi, že mnozí lidé si myslí, že teď objevujeme nějakou novou věc, skrze různé metody "práce na sobě". Ale tyto principy jsou prastaré jako lidstvo samo. Moderní civilizace odvádí člověka od něj samotného prostřednictvím přespřílišného používání mozku, kladení důrazu na racionalitu a logiku, nevnímání svého těla atd. Takže zpět do lesů, vypnout mozek a vzpomenout si jen na to, co všichni víme, ale jen jsme se nenaučili či zapomněli vnímat.

Manipulace a jsem já manipulátor?

14., 17. srpna 19

Když jsem někomu začala vyprávět zážitky z mého dětství, často jsem dozvěděla, že chování členů mé rodiny neslo často prvky emoční manipulace. Zkoušela jsem hledat na internetu "druhy manipulace", ale nikde jsem nenalezla, co jsem hledala. Všechny články působily tak, že "manipulátor" je ten zlý člověk, který se chová určitým způsobem vůči vám zle a pak návody, jak se takové manipulaci ubránit. Ale co to je nebo jak vzniká manipulace nebo proč, nebo dokonce jak poznám na sobě, zda jsem nejsem manipulátor, jsem se nikde nedozvěděla. (možná jsem jen špatně hledala, na trpělivosti pořád ještě pracuju :) A tak jsem se zamyslela sama:

Manipulátoři nejsou zlí lidé. Jsou to oběti svých strachů, obranných mechanismů, smutků a traumat z dětství, které je ovládají. Jednají podle toho, kam je tlačí tyto strachy atd. Jsou vlastně sami manipulováni svým strachem. Nejsou schopni se napojit na sebe, na svou duši, a proto nejsou citliví na emoce, slova a chování druhých lidí a jednají jen, aby upokojili své strachy, traumata. Pokud na vás takováto osoba zvýší hlas či vyvine určitý nátlak, je to z důvodu, že jí bráníte uklidnit / uspokojit její strach. Bráníte jim v navyklém chování, kterým se vyrovnávají se svým strachem. A protože strach je velmi silná a základní emoce, může být útok těchto osob velmi silný. Jsou poháněni energií při vlastní obraně proti svému strachu.

Sama jsem si nyní uvědomila, že jsem po velkou část svého života sama byla manipulátorem. Myslela jsem si, že mám nárok na lásku a že koho si vyberu, ten mě musí milovat. A když to tak nebylo, byla jsem nešťastná a trápila se a na mnou vybrané osoby vysílala prazvláštní energie, které je dusily a znesvobodňovaly. Ještě před rokem byla moje duše uvězněna za zdmi ega a obranných mechanismů a neměla moc ovlivňovat moje myšlení a chování. Naštěstí mám silnou intuici, která pronikla i přes tyto zdi a já byla takový slepý šílený zajíc hnaný svými strachy, a v nejhorších chvílích ho intuice odtáhla jinam, aby to přežil. Ale nebylo mi dobře psychicky. Moje strachy a nezpracované smutky manipulavaly mě a já pak manipulovala lidi okolo.

(Strach = utrpení, Buddha)

Projekce vlastních traumat na jiné lidi

12. srpna 19
Zásadní převrat ve vnímání reality a hlavně komunikace s lidmi bylo pro mě pochopení fungování projekce vlastních nevyřešených traumat na jiné lidi skrze neadekvátní či nejasné reakce na slova a chování jiných osob. Zní to komplikovaně, co? :) Tak jinak...

Matka a syn. Matká má potlačené emoce, citlivost a vnímavost, což u ní vzniklo také v dětství. Není schopna vnímat emoce svého syna. Nevnímá své emoce, má je potlačené, není schopna soucitu sama k sobě, protože vracet se zpět časem do dětských smutků, strachů a bolestí je pro ni nepříjemné. Díky této necitlivosti a ztvrdlosti k sobě se však projevuje necitlivě a ztvrdle i k synovi. Když syn projeví smutek, strach, pláč, vztek a jiné emoce, matka s nimi bojuje a tím bojuje se synem, protože sama před svými emocemi (smutkem, strachem, nepochopením...) z dětství utíká a neumí s nimi pracovat. Je k synovi necitlivá a používá své zaběhlé vzorce chování a reakce na emoce, které se za život naučila. Nepoužívá vnímavost, citlivost, empatii, soucit, pochopení, protože toho není schopna ani sama k sobě.

Syn taky potlačí své emoce, protože reakce jeho matky jsou mu velice nepříjemné. Myslí si, že je v pohodě, až do chvíle, kdy se mu narodí dcera. Zrcadlí mu jeho dobré ale hlavně i špatné vlastnosti, nevyřešená traumata, potlačené emoce. Myslel si, že ztvrdnutím a potlačením emocí své problémy vyřešil, ale najednou se mu to vrátí naplno a v plné palbě. Traumata z dětství se začnou vracet v podobě přehnaných emočních reakcí vůči partnerovi a dětem. Přichází nečekané výbuchy vzteku, výčitek, psychický nátlak. Ve chvílích, kdy se hádal se mnou, hádal se vlastně se svou matkou...

Myšlenka dne 12. srpna:

Často se mi stává, že když chci s muži mluvit (či si psát) o pocitech, mých či jejich, za střízliva, tak mlčí, neodpovídají. Proč to tak je? Opravdu je to ta kouzelná věta, která se říká chlapečkům: "Chlapi nebrečí!", a její varianty?

Utajené emoce

11. srpna 19
V mojí rodině se nesmělo mluvit o tom, že je člověk smutný, že se necítí dobře, že je smutný. Od chvíle svého narození jsem cítila smutek, osamocení a strach (oddělením od matky v porodnici po dobu 10 dní a kontakt s ní jen při kojení), ale moje rodina existenci těchto pocitů popírala. Až jsem začala mít pocit, že já jsem špatná, protože prožívám něco, co neexistuje. S nikým jsem o svých pocitech nemluvila třicet tři let. Nikdo se mě za celý život upřímně neptal, jak se vlastně cítím. Jako dítě jsem si zvykla, že je potřeba tyto pocity tajit, protože po jejich zveřejnění byla reakce popíravá, vyčítavá až útočná. A potom v partnerských vztazích jsem jen pokračovala v naučených vzorcích myšlení a chování.

Když chce člověk vychovávat vlastní děti, je potřebné naučit se pracovat s vlastními pocity, nebát se jich. Jinak budou naše reakce na pocity dítěte stejné, jako reagujeme na vlastní pocity - odmítnutí, potlačení. A tím se poškozené vzorce chování a myšlení předávají do dalších generací. Tím, že popřeme existenci smutku, smutek nezmizí. Jen se zasune do podvědomí a nenápadně a pomalu ničí tělo, až se to projeví zdravotními potížemi. Tlumiči bolesti jen potlačujeme signály vlastního těla, které nám dává zprávu, že je něco v nepořádku.

Od chvíle, kdy jsem si potlačené emoce uvědomila na sobě, vnímám je také na mnohých lidech okolo mě. Tito lidé často vykazují projevy smutku, uzavřenosti s tendencí k alkoholu. Někdy se s nimi snažím mluvit o jádru jejich problému - potlačených emocích. Ale těžko se mluví o věcech, o kterých nevíte, že existují (nejsou vpuštěny do vědomí). Alkohol způsobí, že ve zdi, bránící průchodu emocí ven, vzniknou škvíry a člověk začne něco cítit. A to je velice příjemné. Ale z dlouhodobého hlediska je to cesta do pekel. Znám to z vlastní zkušenosti. Alkohol vyčerpává tělo i duši (o peněžence nemluvě). Pokud jste schopni cítit své emoce a uvolnit sevření zdí emoce potlačujících jen pod vlivem alkoholu, kvalita života s věkem rapidně klesá.

Hodně lidí má v sobě silný vzorec, že o emocích se nemluví, že je to soukromá věc a každý by si ji měl řešit jen sám se sebou. Setkávám se s tím často a častěji u mužů, ale ženy nejsou výjimkou. Je častý jev, že na venek je povoleno ukazovat jen pozitivní emoce. Je zvyk, že negativní emoce, které je ale mnohem náročnější zpracovávat, si lidé nechávají pro sebe. Když je neumíme zpracovávat sami v sobě, neumíme na ně reagovat v rámci komunikace s jinými. Přiznejte se, kdy naposledy vám kamarád brečel na rameni?

Z tohoto společenského utajování tíživých emocí podle mě vzniká většina "psychických onemocnění" jako schizofrenie, deprese, ale i epileptické záchvaty aj.


Myšlenka dne 9. srpna 19: 

Člověk dokáže dlouho utíkat před svými strachy. Může se ale stát, že jednoho dne ho dostanou do slepé uličky. Už není kam utéct. Nastává životní krize. Už zbývá jen se svým strachům postavit a odstranit je.

Můj život a poruchy příjmu potravy

8.srpna 19

Byl listopad 1984. Narodilo se dítě, i když se mu moc nechtělo. Z lůna matky putovalo rovnou do cizích rukou lékařů. Deset dní v porodnici. S maminkou jsem byla jen na kojení. Nekonečné noci sama. Pocit samoty, opuštění, smutku. Blízkost smrti. Mateřské mléko (potrava) se propojil s pocitem bezpečí a klidu. Deset dní kolotoč nezměrného osamocení, smutku, a chvil bezpečí a jistoty.

Zvykla jsem si být sama a rodiče využívat jen na doplňování potravy, materiální jistoty. A zároveň se ve mě usídlil hluboký smutek ve chvílích mezi přijímáním potravy, kdy jsem cítila bezpečí a klid. Jako dítě jsem ráda jedla a projevovalo se to na mém vzhledu. Babička mi od mala říkala, že bych měla být hubená a veselá. Ale já byla pravý opak. Postupně jsem přijala tezi, že to, jaká jsem je špatně. Často jsem chtěla neexistovat. Jídlo bylo jedno z mála radostí v mém životě. Nekontrolovatelné přejídání, skrývání se s jídlem.

Bylo mi čtrnáct let a jeden kluk na mě zařval "Ty pičo tlustá." Smutek jsem asi necítila, na ten jsem byla zvyklá. Rozhodla jsem se, že mi už nikdy nikdo nesmí vyčítat můj vzhled, nadávat mi za to. Je načase se vzchopit a přestat být "špatná". Nastala chvíle otestovat svou vůli a tvrdohlavost. Příděl na den: pět rohlíků a pár kousků ovoce, káva, alkohol, tabák. S zbývajícími kilogramy rostla má "sebehodnota". Všichni mě chválili. Hlavně rodina. Někteří mě obdivovali. Začala jsem být "dobrá". Dosavadní Hanku jsem pohřbila.

Tělo potřebuje energii. Alkoholem lze nahradit jídlo. Dodá energii a tlumí pocity těla a smutek duše. Ale hlad na konec přijde - hlad vlčí. Je to hlad fyzický i psychický. Po nočním jídle je ráno žaludek nafouklý, unavený. Tělo také. Hanka taky. Káva pomáhá. Tělo ruší mechanismy, které nejsou nezbytné k životu - přestala jsem menstruovat. Bylo mi patnáct a vážila jsem čtyřicet sedm kilo, sto šedesát centimetrů výška. Já chtěla pokračovat. Na mé vůli nejíst byla postavena má sebehodnota.

Dětský psycholog kladl snadné otázky, a zhodnotil, že jsem v pořádku. Uf! Pokračoval kolotoč hladovění, alkoholu, kluků, stavů smutku. Bylo to únavné. Trvalo to asi šest let. Smutek, výčitky po jídle, rozvod rodičů, alkoholová opojení a chvilky zapomnění na realitu, do které se stejně po pár hodinách stejně propiješ. Uplakané, opilé a osamělé návraty domů. Nikomu jsem o svých stavech neříkala, protože jsem nevěděla, jak to popsat. A když jsem se pokoušela, odpověď byla: "Vždyť jsi v pohodě. Jsi zdravá." Atd. A tak se kolotoč roztáčel čím dál rychleji.

Ve dvaadvaceti letech jsem došla do stavu, kdy přes den jsem nejedla a vlčí hlad mě probudil uprostřed noci a dovlekl k lednici. Ráno výčitky, sebenenávist. Celodenní hladovění a v noci opět vlčí hlad. To se opakovalo asi jeden až dva týdny. A tehdy přišlo řešení, které jsem roky odmítala, oddalovala - strč si prst do krku a dej to jídlo ven. Byla jsem v koncích. Nemohla jsem jíst ani spát ani žít. Na smutek jsem byla zvyklá od narození, ale tohle se začínalo vymykat. Ohrožovalo to moji fyzickou existenci.

Vyřešilo se to vztahem s člověkem, který byl fajn, rozuměli jsme si, měla jsem ho ráda, ale láska tam nebyla. Já ani nevěděla, co je láska, protože jsem ji nikdy nezažila. S ním jsem začala jíst. Přibrala jsem. Srovnala jsem se s tím, že jsem špatná a na nic. Pozlátko "dobré a šťastné Hanky" se rozplynulo. Byla jsem nešťastná, bez lásky. On taky. Oba jsme si mysleli, že toto je jediná realita a štěstí neexistuje. Tajila jsem svůj smutek dál. Nechápala jsem ho já, nechápal by ho nikdo. Můj smutný život je přece jen moje chyba, protože jsem celá špatně. Nechápala jsem proč. Vždyť se celý život snažím dělat vše správně, jak mi všichni radili. A stejně to nestačilo. (Pokračování bude...)

Myšlenka dne 6. srpna 19:

Cokoliv chci umět, v budoucnosti už umim. Nyní stačí se to jen naučit.

Učím se...

2. srpna 19, Žítková

V posledních měsících mám pocit, jako bych se učila žít úplně znovu. Svou minulost jsem si užila, ale pro můj spokojený život cítím, že je potřeba změn. Učím se nově komunikovat s lidmi, se svými rodiči. Učím se vnímat sama sebe, svou duši, emoce a tělo. Učím se dýchat. Učím se dělat si pořádek v hlavě. Učím se existovat v materiálním světě i bez nej. Učím se hospodařit s penězi. Učím se správně jíst. Učím se být sama. Učím se překonávat své strachy. Učím se chodit sama po horách a krajině. Učím se odpočívat. Učím se nespěchat. Učím se nepřemýšlet a vypínat mozek. Učím se vidět auru. Učím se plakat. Učím se vyjadřovat vztek před lidmi. Učím se být ženou. Učím se chápat jiné lidi. Učím se komunikovat bez alkoholu. Učím se netýrat své tělo a duši. Učím se bránit se a říct, když se mi něco nelíbí. Učím se nehodnotit sama sebe a ostatní. Učím se mluvit na sebe hezky, když něco pokazím, podpořit se. Učím se mít ráda sama sebe a jiné lidi. Učím se, co je to láska. Učím se mít ráda své tělo. Učím se přijímat a dávat. Učím se naslouchat. 


Strach, strach ze strachu

2. srpna 2019

Strach je základní emoce, která má jedince (člověka či zvíře) upozornit na nebezpečí. Tuto emoci provází fyzické projevy - stažení žaludku, hrudi, krku... U každého člověka se to může lišit.

Já jsem jako dítě měla strach z komunikace se členy rodiny, a dnes mi z toho zůstaly fyzické projevy strachu, i když komunikuji s lidmi, kteří přemýšlí a komunikují zcela jinak než moje rodiče, když jsem byla dítě. Ještě před půl rokem bych vám řekla, že se strachem problém nemám, že se nebojím. A na mnoho lidí z mého okolí jsem tak působila. Ale já jsem se jen naučila soustavně svůj strach (mnoho strachů) překonávat. Odměnou mi vždy byly účinky adrenalinu, pocit štěstí a radosti, že jsem něco opět zvládla. Ale vůbec mi nedocházelo, že jsem opakovaným otrokem svých strachů.

Měla jsem (a stále mám) spoustu strachů, ale nejhorší byl asi strach ze strachu. V podstatě jsem byla v neustálém kolotoči strachů a euforie z jeho překonání. To bylo velmi psychicky vyčerpávající (a stále je). Během posledního půl roku, při "osvobozování své duše" jsem si začala všímat, že strach je ukazatel mých bloků. A tak jsem si začala svých strachů všímat, psát si, jaké pocity během strachu vyplouvají. Seznamuji se tedy se svými strachy a tím mířím k jejich zmizení. Některé už opravdu mizí a to je pro mě velká motivace dál.

Samozřejmě, je to někdy velmi nepříjemné. Moje strachy jsou často provázené i pocity obrovského smutku. Schoulená pláču a mám pocit, že umřu. Stále se stydím za svůj pláč, aby mě nikdo neviděl. A tak se toulám po Bílých Karpatech, po osamělých cestách, a pláču. Ale už vím, že po znovuprožití těchto emocí, které jsem jako dítě měla zakázané prožívat, se mi vždy uleví.

Benegesseritská Litanie proti strachu zní: "Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt, přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já. (Frank Herbert, Duna)

Myslenka dne 3.srpna 19: 

Rodíme se jako zvířata a postupně se z nás stávají lidi. Jsme tomu "násilně" učeni. Bez vnímání zvířete v nás hrozí, že nemáme spojení se svými základními emocemi a vnímáním svého těla a duše.

Každý žijeme v jiné realitě

30. července 2019 na seníku v Bílých Karpatech

Každý jednotlivý člověk vyrůstá v odlišné realitě. Je to dáno rodinou a jeho vrozenou osobností. Materiální okolí, předměty okolo nás, možná prakticky vidíme stejně (barvu a tvar), avšak vzpomínky spojené s těmi předměty máme odlišné a proto hodnocení okolní reality máme každý odlišné. Každý rodič je také člověk a proto žije ve své jedinečné realitě. Mnoho lidí však neví, že všichni lidé mají různé reality (vidění světa, sama sebe...) a snaží se to svoje vidění vnutit jiným osobám. Nejsou schopni pochopit a připustit, že jiní lidé vnímají svou existenci odlišně. Možná jim to jen nikdy nikdo neřekl a proto to nevědí.

A teď si představte, že se těmto "nevědoucím" lidem narodí děti. Jsou přesvědčeni, stejně jako o tom byli s velkou pravděpodobností přesvědčeni i jejich rodiče, a proto je tak vychovali, že dítě musí učit, jak vnímat realitu - tu jejich realitu! Ale protože dítě má od narození úplně jinou realitu, navíc zatím neposkvrněnou hloupými společenskými pravidly, často se chová způsobem, který je v rozporu s realitou rodiče. Dochází ke vzájemnému nepochopení, což je provázeno negativními pocity (smutek, vztek, nepochopení, nepřijetí - prožívá to dítě i rodič, rodič to zažil jako dítě a teď mu to jeho dítě znovu připomíná, zrcadlí).

Často tak vzniká komunikace ve stylu vzájemného boje. Rodič i dítě si přitom myslí, že dělají jen to nejlepší, co mohou. Rodič / prarodič to myslí přece s dítětem dobře, má ho rád, chce aby z něj "něco pořádného bylo", měl školy, práci, peníze atd. Chce, aby se měl v životě co nejlépe, ale to vše optikou jeho vidění světa, ne dítěte. Pokud dítě projeví jiný názor, rodič ho přijímá jako špatný, proti němu jdoucí, a snaží se dítěti "po dobrém nebo po zlém" předat ten svůj. Toto se děje nejen v pubertě, ale už od miminka. Děti často chtějí něco, co se pohledem dospělého zválcovaného necitlivou výchovou rodičů a socializací, zdá jako nesmysl.

Dospělý však jen nepochopil realitu svého dítěte, nepřijal ho jaký opravdu je. Dítě něco chce, protože to pro něj má určitý význam, má se na tom něco naučit apod. Dítě se nejprve snaží prosadit svůj názor, a záleží na míře a způsobu protitlaku rodiče, a na povaze dítěte, jak dlouho odpor vydrží.

Někteří jedinci jsou schopni revoltovat roky, ne-li celý život, a jiní jen pár hodin. Lidé se pak dají zhruba rozdělit do dvou skupin - s pubertou (revoltou) a bez ní (teď hodně zobecňuji).

Minulý režim zakazoval lidem mít svůj názor, projevovat se svobodně. Třídní rovnost vedla k tomu, že existovala jedna realita pro všechny, a to ta, kterou vám nadiktoval režim. Lidé byli vychováváni státem a stejným způsobem pak vychovávali své děti - totalitně a diktátorsky. Vše, co tu píšu, je subjektivní a vychází z mého vnímání reality.

Ráda bych žila ve svobodné zemi a společnosti. Komunismus tu již nemáme, ale prvky autoritářského režimu si ve společnosti neseme dále skrze necitlivou výchovu v rodinách. Změny ve společnosti se nedějí hned po revolucích, ale trvá to desítky, ne-li stovky let, než je společnost uzdravena.

Ty, kdo čteš tyto řádky, pohlédni do svého nitra, uvědom si svou realitu a nech ostatním tu jejich, jakož i já tak pokusím se činiti. Ámen :)

Nezlehčujte své pocity

1. srpna 2019, Žítková

Nezlehcujte své dětské smutky a neporovnavejte se s jinými lidmi, kteří to podle vás měli těžší. Nesrovnavejte svůj život např s lidmi ve válce. Vy jako dítě jste vnímal realitu jedinečně. Dítě neví, že by se mohlo mít ještě hůř, než se má teď. Všechny dětské emoce jsou pro dané dítě důležité.

To, že nyní zlehčujeme své pocity dětské a současné, je jen důsledek necitlivého přístupu rodičů, kteří emoce dítěte nevnímali nebo zlehčovali a proto to dítě začalo dělat taky. Postupně v sobě potlačilo své pocity a ztratilo vědomí o sobě samém, čemuž říkáme nedostatek sebevědomí. Nabytí sebevědomí tudíž můžeme skrze znovu probuzení svých emocí. A začít musíme u těch dětských emocí, protože jsou v nás potlačené a tlačí na nás. Znovu se nám připomínají v podobných současných situacích.

Jsou to chvíle, kdy citime neadekvátní emoce vzhledem k nastalé situaci. Chce se nám naráz velmi plakat, nebo přijde záchvat vzteku. Je potřeba nejdřív znovu prožít potlačené dětské emoce a postupně pročistit emoce až do současnosti. Potom budete současné situace vnímat jinak, bez vlivu starých emocí.

Staré nevybité a potlačené emoce znásobují současné emoce a mohou dokonce úplně měnit vnímání současné reality, protože do ní promítají staré zážitky a emoce s tím spojené. Člověk si skrze současnost znovu prožívá nepříjemné zážitky z dětství, ale jedná u toho divně, jako by měl halucinace. Pokud dva lidé si takto vzájemně jen přehrávají smutné dětství a zážitky s tím spojené, vzniká z toho opravdu nepříjemný vztah dvou lidí. A pokud se do tohoto narodí dítě, sami si zkuste představit, jak to pokračuje dál.

"Hodná holčička", svobodná duše a potlačené emoce

29. července
Jako dítě, přibližně do třinácti let, jsem byla tzv. "hodná holčička", která dělá vše, co chtějí rodiče, jen aby ji měli rádi. Od třinácti jsem si začala uvědomovat, že nežiju sama sebe, ale jen naplňuju představy o sobě samé někoho jiného. A tak jsem se začala bouřit, říkat co si myslím, oblékat se po svém, a až do dospělosti jsem za to schytávala kritiku, nepřijetí, nepochopení. Přibližně od patnácti let jsem začala před rodinou uzavírat svou duši do sebe, aby ji moje rodina nemohla poškozovat, a myslela jsem si, že si ji uzavřu a vypustím, kdy se mi bude líbit. Tak to bohužel nefunguje, jak jsem teď po devatenácti letech zjistila. Během puberty jsem opravdu měla období, kdy se moje duše mohla rozlétnout po světě a já mohla být sama sebou. Ale tuto moji svobodu už pomalu omezovaly zvnitřněné vzorce myšlení a chování mých rodičů a prarodičů. V patnácti letech jsem např. přistoupila na "hru" mojí babičky, že správné je být hubený, a tak jsem přestala jíst. Od dětství jsem stále poslouchala dokola, jak jsem špatná, protože mám pár kilo navíc. (A já si jen jídlem kompenzovala nedostatek bezpečí a lásky - více o tom níže)

Během puberty se tedy dotvořil tento mix "hodné holčičky" a rebelující duše, která převzala různé vzorce myšlení a chování od svých rodičů a šla vstříc dospělosti s odvahou a tvrdohlavostí. Ale jak roky ubíhaly, byla jsem pořád nešťastná - bez vztahu i ve vztazích, v té práci či v oné práci, na rodinných sešlostech i sama.

Z domu jsem se horkotěžko odstěhovala, až když mi bylo dvacet tři. Pokud jsi z Brna a rodiče chtějí, abys studovala, "aby z tebe přece něco bylo!", na spolubydlení peníze nemáš. Tak jsem nakonec odešla s chlapcem, kterého jsem nemilovala, ale mohla jsem bydlet s ním. Jen abych už proboha vypadla z domu.

Ale proč to všechno píšu - celé dětství, dokud jsem bydlela doma, jsem nemohla vyjadřovat vůči ostatním lidem bydlícím ve stejném prostoru, své pocity. Moje pocity byly ve vězení. Od dětství jsem potlačovala své emoce a pokračovala v tom po nepříjemných zkušenostech i v pubertě. A tyto emoce se ve mě hromadily. Moje štěstí bylo, že jsem začala v patnácti celkem dost sportovat a to mi vydrželo dosud. A tak jsem stres a napětí v těle dostávala ven pohybem. Ale takhle se nedá žít navždy.

Cesta ven je skrze metodu terapeutky Marie Hlávkové, která se snaží odhalovat lidské emoce, které jsem často silně potlačené, že o nich jedinec vůbec neví. Ale projevují se postupně jako fyzické potíže, nemoci, bolesti. A způsob, jak tyto emoce vybít, je znovu si je prožít - především vztek a smutek jsou velmi ubíjející a těžko se s nimi žije. V současné realitě se občas uděje něco, co nám podvědomě připomene určitou vzpomínku z dětství, se kterou byla spojena silná emoce. A najednou se nám chce brečet, přitom situace vůbec není tak vážná. Ale to se tlačí ven nevybité emoce. A tak se snažím brečet, když to na mě přijde. Anebo když cítím, že se mi chce brečet, ale v tu chvíli nemohu, tak se snažím někam si napsat situaci, která ve mě pláč vyvolávala, v tu chvíli pláč potlačím, a snažím se to vybrečet později, ale už to tak dobře nefunguje.

Slova z lesa o lidech, lásce a strachu

28. července 2019

Veškerá slova (psaná či vyřčená) jsou subjektivní, protože jejich zdrojem je člověk, určitý jedinec. Slovo je zhmotnění myšlenky z určité mysli. Slova vypovídají o způsobu myšlení a pohledu na svět daného jedince, ale se čtenářem, s jinou myslí a duší, s okolní realitou, nemají nic společného.

Kdyby lidstvo zmizelo, tato planeta si oddechne a pojede dál podle přírodních a přirozených zákonitostí, které se člověk snaží rozluštit a plýtvá na tom spousty energie, plýtvá na tom svou životní energií, a ztrácí v tom svou duši.

Uspořádání společnosti přináší člověku určitý životní řád, pohodlí, zjednodušení, stereotyp. Během stovek let se tzv. kulturním či civilizačním vývojem oddalujeme od přírody, zavrhujeme ji, pohrdáme jí. Tím však zavrhujeme a pohrdáme i sami sebou, svým tělem, zvířetem v nás. Se zvířaty máme společné fyzické tělo, emoce a duši, a také obranné mechanismy, které si osvojujeme od narození, abychom přežili v daném prostředí mezi určitými jedinci. Zvířecí matky většinou, pokud jim v tom člověk nezabrání, striktně dodržují poporodní neustálou péči o mládě (potřebná doba se u každého zvířete liší). Za minulého režimu v Československu bylo v porodnicích běžné, že dítě nejdřív ochmatalo spousta cizích lidí, k matce se dostalo už zabalené a během dalších dní (časté bylo i 10 dní v porodnici) bylo dítě s matkou jen po dobu kojení a veškerou další dobu trávilo v jiné místnosti. Proto zvířata (alespoň v divoké přírodě) nemají s nasyceností lásky problém, mají jí dostatek, a v tomto směru netrpí. U člověka je to jiné a obranné mechanismy umožňující přežití se rozvíjí již hned po porodu. Dítě nezíská okamžité emoční bezpečí a lásku matky a vznikají první traumata. Je přetrženo pouto k matce, k pocitu lásky vzniká určitá averze a strach a člověk svůj celý další život žije ve strachu, protože nezažil hned po porodu jistotu a bezpečí u matky. Toto prvotní trauma se dá ještě zachránit citlivým a láskyplným přístupem během další výchovy, což u spousty lidí chybí.

Když se narodí tvor, a je jedno zda člověk nebo jiné zvíře (člověka považuji za zvíře), je to pro něj vždy velmi stresová situace. Z bezpečí matky se ocitá v novém prostředí, poprvé se nadechne, začne vnímat ostatní smysly. Matka by měla být okamžitě na blízku a ujistit jej, že je v bezpečí v náručí matky, která jej ochrání a pomůže mu. Pokud se toto okamžité poporodoní napojení nekoná, dítě či mládě má strach, je ve stresu. Prvních pár měsíců po narození dítě musí být matce neustále nablízku, jinak je do budoucna zaděláno na velké množství psychických problémů, se kterými jedinec není schopen fungovat tak, aby byl v životě spokojen a šťasten. S věkem se napětí v těle (nebo umrtvení těla) stupňuje a kvalita života klesá. Časté jsou kompenzační pomůcky jako alkohol, cigarety, marihuana, sport, sex, masturbace, jídlo...

Když dítě prožívá negativní emoce (strach), potřebuje bezpečí matky a cítit její absolutní lásku a přijetí. Pokud to nemá, rodiče např. dítěti zakazují  brečet ("Ještě ti přidám, abys měl proč...") zpracování emoce je pro novorozeně natolik náročná věc, že kvůli vlastnímu přežití se od svých emocí odstřihne, přestane je vnímat. Výsledkem jsou pak "hodné děti" bez emocí, které dělají jen to, co jim řeknou rodiče. Rodiče jsou spokojení a netuší, že dítě má velký problém - nevnímá své tělo a své emoce, potlačuje je. V pubertě se většinou potlačení utlumí a u některých jedinců proběhne revolta, vzdor, projev vlastního názoru. Hormony v jeho těle dodají jeho duši odvahu a jde do opozice s rodiči. Je velmi zásadní, jak na to rodiče zareagují - zda dají svému dítěti prostor být sám sebou anebo jej znovu udupou v rámci "domácí totality".

Můj porod, separační trauma, strach z lidí a přejídání se a jak s tím souvisí "Pavlovovy reflexy"

Slova a myšlenky na tomto blogu jsou z mé hlavy, ale inspirované knihami vypsanými nahoře. Knihy ovlivnily můj způsob přemýšlení. Rozhodla jsem se napsat tyto věci upřímně, i když jsou velmi osobní, protože si myslím, že podobnými problémy trpí jako já trpí i jiní lidé, ale neví proč. Chci podat klíč těm, kteří jej budou chtít. A děkuji za to terapeutce a astropsycholožce Marii Hlávkové a její knize Hlubinná přestrukturace, že mi pomohla najít cestu do svého nitra.

Narodila jsem se v roce 1984. V té době bylo běžné, že dítě hned po porodu mělo v rukou spousta cizích lidí, a až po několika desítkách minut se dostalo k matce, ale už umyté, zabalené, zvážené a kdoví co ještě. Troufám si tvrdit, že z tohoto zážitku u mě přetrvává strach a nejistota z cizích lidí a zejména z dotyků, objímání při vítání, loučení apod. Jen určitým lidem dovolím, aby se mě dotýkali, a moji rodiče mezi ně primárně nepatří (teď se to snad začne měnit).

Od dětství jsem měla problém s přejídáním se. Až nyní, po 34 letech, jsem možná zjistila příčinu. Prvních deset dní mého života jsem strávila v porodnici v Brně U milosrdných bratří. Kontakt se svou matkou jsem měla jen při kojení. Rozváželi nás miminka na vozíku, na ruce pásek s číslem či co, a dávali nás matkám jen v určitých intervalech. Po kojení nás zase odvezli. Když je dítě s matkou, cítí se v bezpečí, cítí se dobře. Když s ní není, zvlášť prvních deset dní po porodu, cítí strach (obrovský strach o život). Pocity jistoty a bezpečí a snad i lásky jsem tedy zažívala jen při kojení. Znáte princip Pavlovova reflexu? Potravu jsem si propojila s bezpečím, pocitem pohody. Tento "návyk" by se dal v dalších letech možná ještě změnit, kdyby moji rodiče vnímali moje pocity a dokázali dávat emoční lásku a pochopení. Ale moji rodiče měli sami svoje emoce totálně potlačené díky necitlivé výchově jejich rodičů. Zde chci důrazně podotknout, že nemám v úmyslu nikoho kritizovat - ani svoje rodiče, ani rodiče mých rodičů ani žádné jiné. Kdo se co nenaučí od svých rodičů, to prostě neumí. A dá velkou práci se to během života doučit a ne každý na to má odvahu, sílu, vytrvalost, apod.
Chuť k jídlu přichází, když se člověk cítí sám, smutný apod. A když jíte, pocit bezpečí a jistoty se tím do jisté míry vytvoří. Ale vede to jen k tloušťce. A co se stane, když holčička stráví dětství tím, že nedostatek pocitu lásky kompenzuje jídlem? V období puberty se vše vzedme a může se stát, že přestane jíst úplně a nahradí jídlo něčím jiným - alkoholem, cigaretami a střídáním partnerů, závislostí na fyzickém kontaktu s muži.

Marie Hlávková nazvala toto poporodní odloučení se od matky "separační trauma". Během prvních dvou měsíců mého života jsem v součtu jeden měsíc strávila ve zdravotnických zařízeních, kde jsem byla sama (bez matky) a s matkou jsem měla kontakt jen během intervalů stanovených na kojení. Zkuste si představit toto malé miminko, jak hodiny a hodiny pláče, samo, v noci, ve tmě. Okolo jiné plačící děti. A je velmi samo, smutné, ztracené, bez matky.
Dodnes na mě v určitých intervalech přichází stavy úzkosti, kdy se cítím sama, smutná, a s pocitem, že mi nikdo na světě nemůže pomoct - to jsou přesně pocity toho malého mimina. S těmito stavy žiju celý život. Když to přijde, dnes nejím, ale chodím běhat či jinak sportovat, dřív jsem šla pít (to už naštěstí nedělám). Z cizích lidí a z komunikace s nimi mám spíš strach, takže balit kluky a kompenzovat si na nich tuto úzkost neumím. Ale masturbace taky pomáhá.

Co je to láska?

Jaro 2019

Od mládí jsem byla krmena představou, že je normální vyrůst a do někoho se zamilovat a s tím mít vztah a rodinu. Nikdo mi nikdy neřekl, že je nutné nejdříve milovat sám sebe. Proto jsem postavila svůj základ na svém pojetí dokonalého vzhledu skrze poruchy příjmu potravy a myslela si, že když budu hubená a tím i hezká, někdo se do mě zamiluje. (K tomuto myšlenkovému konceptu mi pomohly tělesné nejistoty a výroky mojí babičky)

Do svých 34 let jsem vedla život plný různých vztahů, některé byly i dlouhodobějšího charakteru, ale ve skrze nikam nevedly a nikomu (mě ani partnerovi) nepřinášely dlouhodobou radost. A nyní jsem si konečně uvědomila, v jakém bludu jsem celé ty dlouhé roky žila. Být já Kristus, tak se tohoto poznání ani nedožiju.

"Nejdřív ti musí být dobře samotné se sebou", "Musíš milovat sama sebe", "Najdi lásku / slunce ve svém srdci" atd. - tyto fráze slýchají patrně všichni z nás. Mě tedy vždy pěkně štvaly. Co to je za sluníčkářské bláboly? Až do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že tak jak jsem žila dosud už dál opravdu žít nemohu. Jak to všechno změnit?

Hledáme člověka, který nás bude milovat. K tomu nás vedou pohádky, vyprávění babiček, maminek, americké i neamerické romantické filmy. A až tuto osobu najdeme, tak budeme šťastní až do konce života. Lalala, happy end. Proč ale máme hledat někoho jiného, kdo nás bude mít rád? Proč se nesnažíme o to, abychom se měli rádi sami? Sebe? Proč nás k tomu rodiče nevedou? Bojí se, že bychom milovali sami sebe a je už ne? A nemělo by tak zdravé osamostatnění jedince probíhat? Není to trochu vydírání láskou od našich rodičů? Nebo sami naši rodiče neví, co láska k sobě samému je, a proto nás to ani nemohou učit?

Ještě nedávno jsem lásku k sobě neměla a nechápala celý koncept. A tudíž jsem ani nevěřila ostatním lidem, že mě mají rádi, i když mi to říkali. Pořád byl v pozadí temný stín pochybností. Stejně jsem se ale neustále o lásku jiných lidí pokoušela. Hloupý koloběh. Nikam nevedoucí.
Proč hledat lásku tak složitě v jiných lidech, v partnerech, když se můžeme mít rádi sami? Stačí se napojit na své "vnitřní dítě" (více jinde, stačí ctrl+f) a občas ho ukonejšit, uklidnit, pochválit, popovídat si s ním, co by chtělo a nechtělo, jaké jsou jeho potřeby. Můžeme se ho i zeptat, proč je smutné, co mu chybí k radosti atd. A můžeme sami svému vnitřnímu dítěti dávat lásku. 

Pokud jsme ohledně lásky k sobě sama neustále závislí na ostatních lidech a nejsme v tomto samostatní, tak po čase vždy přijdou pochybnosti, že už nás přestal milovat, a přichází fáze ujišťování se, vyžadování dokazování, zda nás opravdu ještě miluje.

Vždy jsem si myslela, že hledám partnera, který mě doplní a budeme tvořit pár, který pomáhá tomu druhému. Jsem velmi aktivní až hyperaktivní člověk (asi), a získala jsem dojem, že hledám muže klidného, který vyváží mou neklidnost. A neuvědomila jsem si, že to, co hledám, je můj vlastní klid, ve mně. Moje pravá přirozenost je klidný temperament (asi :)), neklidnost byl ten převrácený (asi, v tomhle se ještě hledám).

V mém případě toto martyrium s láskou má počátek ve vztahu s mou rodinou a způsobem, jakým oni vyjadřovali a vyjadřují svou lásku ke mně. Celý život jsem se snažila být taková, jakou mě oni chtějí, aby mě oni za to milovali. Nikdy jsem nebyla sama sebou. Ale vzepřít se vlastním rodičům? Zvlášť, když máte otce cholerika, který vám to v nečekaném okamžiku pěkně nandá? Ale nakonec přišel i můj čas odvahy a začala jsem být upřímná a říkat, co si myslím, co mám a nemám ráda (není lepší příležitost než Vánoce). A zatím se to daří. Ale jsem v začátcích. Sama jsem zvědavá, kam to povede.
Ale tento "boj" s rodinou, vzepření se jim nastaveným pravidlům, to není boj proti nim. Je to BOJ O MŮJ ŽIVOT, o mou svobodu, o mé vztahy a budoucnost. Už nejsem nejmladší a proto je načase začít bojovat a začít se starat především o sebe, ne o jiné. Tvořit si svůj život, a ne plnit představy někoho jiného. Přestat se ohlížet na to, co si o mě myslí moje rodina.
Umění je přijít na způsob, jak říkat lidem pravdu, aniž je člověk urazí, ublíží jim. Cesta je jít na to přes vyjadřování svých pocitů. (Cítím se tak a tak, když ty říkáš / děláš to a to. Není mi to příjemné.)

Napadlo mě, jestli celé tohle šílenství s láskou není konspirace obchodních řetězců, politiků, sportovních značek a přeslazených nápojů, abychom se jako ovce párovali, uvěznili sebe sama ve vztazích, které časem vedou k neštěstí jedince, a cestou z toho ven je závislost na nakupování oblečení, na sladkostech, alkoholu. A o vlivu televize a filmů na to celé ani nemluvím.

Přišla jsem na to, že už nehledám někoho, koho budu milovat. Chci milovat sama sebe a být se sebou šťastná. A hledám osobu, která to bude mít stejně, ale bude sdílet můj pohled na svět, a umožní mi nadále milovat sama sebe. 

Nepříjemné pro všechny je, když se rodiče upnou na své děti a milují je víc než sebe. A pak očekávají to stejné i od nich. 

Láska od jiných osob oslabuje naši lásku k sobě. Čím víc očekáváme lásku od jiných, tím méně lásky máme k sobě.

(všechny názory na této stránce jsou čistě subjektivní, moje, a tudíž každý to může mít jinak)

— Běh —

Běhám asi deset let. První přibližně 4 roky jsem běhala pár km za týden. Pak mi umřel kocour, a jediný způsob, jak se nezbláznit žalem, bylo běhání. Zvýšila jsem počet km na 16 a víc. Vrchol byl 25 a už jsem se těšila na svůj první maraton. Pak jsem však opět uvadla v rámci pohodlí na 5-km trasy po Lužánkách (Brno). V rámci tohoto rekreačního běhání jsem však objevila chození a běh na boso. Ale knihu Born to run (Zrozeni k běhu) jsem otevřela až dlouho poté. A to mě znovu nakoplo i k nadšení k běhu, i k bosému běhu, a hlavně k vytrvalostnímu běhu. 

Základem úspěchu je, že běh musí být zábava. Musíte mít tendenci se za běhu usmívat. A pokud se tak neděje, myslíte u běhu na něco (je jedno na co) a to je špatně. U běhu se musí vypnout a myslet na radost z pohybu (nemalou míru na tom mají endorfiny, takové to roztomilé brnění v zadní části hlavy a v celém těle, když se během běhu zastavíte do úplného štronza).

Vždy jsem měla strach zúčastnit se nějakého závodu, protože jsem se vždy vnímala jako velmi soutěživá, a měla jsem strach, že by mi to kazilo radost z běhu. 
Vypsala jsem si pár poznámek z knihy Zrozeni k běhu, které mě doufám zachrání, až se na jaře možná zúčastním nějakého závodu: 
Nezávodíme, abychom porazili ostatní, ale abychom byli s ostatními. 
Uvolni se, nepospíchej, užij si to. Když ti to bude připadat jako práce, dáváš do toho moc.
Nenechat se zatáhnout do závodění někoho jiného.
Per se jen s tratí, s nikým jiným.
Odvaha neznamená běžet rychle. 
Základem je usmívat se.
Postupný vývoj pocitů u běhu: snadný - lehký - hladký - rychlý.

Jídlo: 
1 velká lžíce suchých chia semen = 50 kcal (207 kJ), tj. 8 lžic = energie jako z plnohodnotného jídla (oběd). 
Tarahumarové (domorodí běžci) to konzumují takto: voda, trochu citronu a trochu cukru (medu). Výborný nápoj, na kterém se dá běžet do aleluja.
Denní jídelníček Tarahumarů: ovoce, fazole, obiloviny, zelenina.
"Lívance": našlehaná vařená rýže, přezrálé banány, trochu kukuřičné mouky, mléko (rostlinné) - usmažit jako lívance. 
Pinole: polentu opražit na pánvičce, bez oleje/tuku. Vmíchat skořici a chia semena (suchá). Potom zalít horkou vodou - vznikne kaše + med. Ze hmoty se dají napéct placky

Hliněná omítka

Hliněná omítka reguluje vzdušnou vlhkost v místnosti ("dýchá") a člověku se v takových místnostech lépe žije a dýchá.

Dá koupit v Hornbachu a Bauhausu (na objednávku a po podpisech, nelze tam jen dojet a odvézt) - 40 kg pytel vyjde tak na 1-2 m2, záleží na tloušťce vrstvy. Tloušťka vrstvy může být i 1 cm.

Po zkušenosti, jak má hlína vypadat a jak ji zředit, aby dobře držela na zdi, jsme se vypravili po okolí lehce pytlačit. Pro hlínu jsme nemuseli daleko. Nastal problém s přesíváním. Jediná sítka jsme našli na pískovišti, kde si hraje synek mých přátel. Dost jsme se u toho nasmáli, ale účel to splnilo. 

Průměr oka síta by měl být kolem 2-3mm. Osvědčilo se i kovové kuchyňské síto. Ale nakonec jsme přeci jen sáhli po velké katrovačce z obchodu. Sice to nebyl tak krásný hlaďas, ale nechtěli jsme u toho strávit do Vánoc (píšu to v květnu). 

Nachystali jsme si prosítou hlínu a písek a vodu. Je velký rozdíl ve složení hlín a písků, když je nekoupíte, ale získáte někde v okolí zdarma. Hlíny se liší v jemnosti, jílovitosti, adhezivnosti (přilnavosti). Proto byste měli ozkoušet své materiály, jaké namixování bude pro váš materiál nejlepší. Vybereme si testovací zeď. Zeď nejdříve štětkou natřít velmi tekutou směsí hlíny, do všech spár (= "adhezivní můstek"). Poté umixujeme směs:
1) 1 : 1 (hlína : písek)
2) 1 : 2
3) 1 : 3
4) 1 : 4
Pokud adhezivní můstek trochu oschl, je lepší nastříkat na zeď ještě vodu. Nenanášet směs na suchou zeď, nebude to držet. Směs nahazujeme zednickou lžící, nebo můžeme házet bochánek uplácaný v dlani (to je větší sranda). Neuhlazovat nahozenou hmotu hned. Nejdřív nahodit určitou plochu a až potom uhladit takovou "destičkou" (sorry, nejsu zedník) zdola nahoru. Vrstva by měla být minimálně 2 cm tlustá. 

Vzniknou čtyři testovací nahozené plochy. Na každou ideálně vyrýt poměr, aby to bylo jasné. Plochy se nechají 20 dní tuhnout a schnout. Která nepopraská, vyhrála. 

Důležité pojmy, které si odnáším z tohoto hlínového víkendu: ADHEZNÍ MŮSTEK (vlhká vrstva hlíny či čehokoliv jiného, která se klade na suché cihly, aby omítka lépe držela), MOKRÁČ neboli mokrý prd :-D

Výsledky:
1 : 1 popraskalo do 12 hodin

... nedokončeno :) (text vznikl spíš pro osobní potřeby, návodů je na internetu mraky)

Mantra na dobrou noc

Když se chystáme ke spánku, levá hemisféra (centrum logické a intelektuální) se vypíná a zapíná se hemisféra pravá (sídlo intuice a nevědomí / podvědomí). Usínání za doprovodu hlubokého vnímaného dechu, a jednoduché mantry, může změnit náš život. Při každém uvědomělém výdechu vyslovíme tiše v duchu slabiku z mantry, které musíme také věřit. Opravdu se snažíme vše procítit. Soustředění na tempo dechu a na mantru nás uspí, a zároveň se myšlenka skrytá za mantrou ukládá do pravé hemisféry, do nevědomí. Ukládá se do mozkových záhybů. Po pravidelném provádění této činnosti, u každého člověka je to individuální, se dostaví nečekané výsledky. 
Moje první mantra byla "Mám - se - rá - da." Jsem v tomto mantrování zatím začátečník, ale už po pár dnech jsem pocítila změny. Zkoušejte to se mnou... Uvidíme, co se stane...

Nebojme se být nešťastní!

(30. 4. 2018)

Jednou jsem si vzpomněla, že jsem byla většinu života nešťastná. Možná i svou vinou, možná oprávněně, to nikdo neví, protože já to subjektivně nezjistím. Je krásná a výhodná část osobnosti umět zapomínat. Umět zapomínat na to zlé. Protože kdo alespoň trochu vidí do své duše, vytuší, že takové počínání by mělo velmi velmi špatný dopad na tělo, ale i na další osud oné bytosti. Když se naučíte zapomínat, když se naučíte žít ze dne na den, když se naučíte žít tak, aby každičký den byl smysluplný a plný života, začnete si vážit krásných maličkostí, které mohou můj život naplnit štěstím, které se v té chvíli rovná nekonečnosti, nekonečnému štěstí. 

Naučme se být velmi nešťastní. Zabořit hlavu do hlubin polštáře, které znamenají všechno. Protože stejně jako absolutní štěstí, i absolutní smutek jsou obohacující emoce. Nebo v to mohu doufat? Že to není zbytečné? 

Kdo žije v pohodlném, nudném, umělém štěstí, plýtvá svým životem. (vše co tu píšu jsou mé chvilkové subjektivní myšlenky, které přiletěly a zase odlétají, a mě se občas některé z nich zadaří zachytit je do nervových mozkových prstenců, a přenést je do konečků prstů a do elektronické podoby. A dál letí do vesmírných dálek. A mnohé z těchto myšlenek nezachytím já, ani nikdo jiný. A letí nepovšimnuty navždy a kdoví kam.)

Kdo si stěžuje na nedostatek peněz, zatímco má plnou lednici a kde složit hlavu, asi nikdy nezažil opravdovou emoční a existenciální tíseň. Asi nikdy nezažil kolaps vesmíru a reality, který nastane, když je člověk opravdu sám a nikde. Lidé asi potřebují jednou dvakrát za sto let probudit válkou nebo jinou krizí, aby si uvědomili, jak dobře se měli, ale to už je pozdě. 

Je dobré naučit se být velmi šťastní, ale také být nekonečně nešťastní. 
Materiální společnost nás svými "překrásnými" předměty, které si můžeme zakoupit za peníze (které jsme vyměnili často za čas života, který jsme místo žití prožili úplně zbytečnými činnostmi, které nás občas i přímo štvou), učí vykoupit své neštěstí v těchto předmětech. Kupujeme si věci, seskupeniny atomů, ze kterých čerpáme po jejich nabytí do svého vlastnictví, příjemné pocity. Jsme rádi, že je máme. Díváme se na ně, a jsme šťastní. Ale to je umělé štěstí, náhražka za skutečné štěstí. 

Přihlouplý systém této společnosti nás vmanil do těchto představ a struktury myšlení, abychom byli šťastní, když si koupíme nějaký předmět. Ale to nás oddaluje od opravdového štěstí. ČÍM VÍC VĚCÍ VLASTNÍME, TÍM DÁL JSME OD LIDÍ A OD ŠTĚSTÍ. 

André van Lysebeth: Jóga mysli

Kniha je to velmi zajímavá, ale k praktickému použití by vám mohly stačit tyto moje výpisky. Hlavní myšlenky knihy: práce s koncentrací a s mentálními obrazy a tím zkvalitnění života.

Mysl je silové pole navázané na dané tělo a využívající mozek.

V jógových pozicích (ásanách) se snažit setrvávat co nejdéle. Až 15 minut v jedné pozici. Snažit se nezapojovat svaly.

V pozicích propojení při pohlavním styku setrvávat bez pohnutí. Soustředit se jen na spojené orgány.

"Já" = niterný Pozorovatel - během jógy se soustředit na toto "Já". 
Mantra: hledání "Já": JÁ - nádech - JSEM - nádech - O - nádech - NO - nádech - CO - nádech - ZŘÍ (Já jsem ono co zří)
Já = Pozorovatel; pozorované = emoce, procesy, myšlenky, sny.

Prathájára - vypnutí smyslů

Silové pole člověka jde i mimo tělo. Nejsme tedy sami. Mísíme se s energiemi jiných lidí.

Prána = energie získávána při vdechování vzduchu. 

Mentální vědomé obrazy mají vliv na nevědomí. 
Při usínání, ve chvíli mezi bděním a usínáním, soustředit se na mentální obrazy, kterými bychom chtěli ovlivnit své nevědomí. Obrazy = odstranění obav, špatných návyků... Během vizualizace mentálních obrazů opakovat jednoduchou mantru pasující do rytmu dechu (vždy jen pozitivní, ne negativní jako "nemám strach"). 

Meditativní cvičení na zlepšení koncentrace:
Vybereme si jednoduchý předmět, např. lžičku, nebo burák. Snažíme se vidět předmět jako ve snu. Pět dní se snažíme vícekrát denně předmět vizualizovat po dobu 1 minuty. Představovat si různé formy předmětu, asociace k předmětu, jak byl vynalezen (dávná výroba). Koncentrace je uvolněná.

Kdo se umí soustředit (koncentrovat), život je pro něj snadnější ale hlavně zajímavější. Pociťuje více zapojení do života a předmětů okolo sebe.

Hluboký dech: ideálně 24 minut denně zhluboka dýchat (každá hodina = minuta). 
Bhastrika (rychlé nádechy a výdechy nosem): prokrvování mozku, cirkulace mozkomíšního moku. Při nádechu se mozek (všechny orgány) stlačí, při výdechu uvolní.
Houpavé pohyby hlavy dopředu a dozadu, do boků, otáčení - příznivé účinky na mozek a tekutiny v hlavě.

Meditace + dech = uvolňování mozku. Snažíme se vnímat tepot v centrální části mozku. Pokud to necítíme, přiložit prsty na spánky, kde tep ucítíme. Poté prsty pomalu oddalovat a vnímat tep. 
Zadní mozek + mícha - vegetativní funkce, trávení. Čelní laloky - individualita, intuice, telepatie (koncentrace na střed čela + ÓM, ne nahlas ale v duchu, v rytmu tepu.
Zavřít oči a koukat na tilak (červená tečka na čele).
Cítit tepot v horní prodloužené míše a poté se přesouvat po míše dolů (pokročilí mohou naopak).

Ideální je dělat během dne více kratších meditačních cvičení + jedno delší (ráno či večer).

Cvičení očí: TRÁTAK - soustředění pohledu bez mrkání, 1-20 minut. Pohled na předmět pár cm nad úrovní očí, aby byla záda narovnána. Předmět vzdálen asi 1,2 m. 

Zavřít oči, uvolnit se, myslet na pohyb těla ale nezapojovat svaly. Cíl: dostat část těla do určité polohy ale nezapojovat svaly. Časem takto dělat jógové ásany. Využívá se tu práce nevědomí, které pracuje úsporněji než vědomí.

Moje obava: Po oddělení Pozorovatele a pozorovaného, neztratím schopnost radovat se z věcí? Zmírní se negativní pocity, nezmírní se i pozitivní? 
Kniha Jóga mysli je podle mě ovlivněna mužským pohledem na svět. Snaží se vše až příliš chápat a hledat vysvětlení, to je podle mě špatně. Věci se mají nechávat jen plynout. 
Jóga mysli - pro muže a pro ženu by měla být odlišná praxe. 
Při pohledu do prázdna (trátak) - vidím míhání malých částic, prý je to prána (?!?) - skutečně? 
Kniha Učím se jógu - Lysebeth.
Metafora: chůze po trámu položeném na zemi vs ve 100 m = mluvit sám vs před lidmi.

Každodenní praxe (ideál):
- dýchat 24 minut
- meditace
- cvičení na kyčle
- svíčka a jiné cviky s hlavou dole
- trénovat lotosový sed


Meditace:
V sedě, páteř narovnaná, tělo zcela nehybné. Uvolnit všechny svaly. 
Dech klidný, tichý, pravidelný. 
Meditační příběh:
Nacházím se na okraji lesa. Vítr lehce fouká. Blížím se k dubu. Zemi pokrývají žaludy. Sednu si pod strom do lotosu. Vizualizace žaludu - podrobně. Prstem hloubím díru do země. Vkládám do ní žalud. Stávám se pozorovatelem lesa. Listí v lese opadává. Přijdou mraky. Prší. Pták, zajíc, veverka - opodál. Stmívá se. Mlha. Stále si uvědomovat žalud v zemi, který nasakuje vodu. Přijde zima, sníh, vločky padají. Žalud uvězněn ve zmrzlé půdě. Svítí slunce. Stopy zvěře na sněhu. Jaro. Sníh taje. Ptáci zpívají. Klíček z žaludu se dere na povrch, za sluncem. Zespodu rostou kořeny. První lístky doubku. Kmen sílí. Roste do výšky. Zrychleně roste před očima. Rostou na něm žaludy. Podzim. Nový žalud vezmu do ruky, prohlížím si ho. Konec meditace. Uvědomím si pomalu tělo, dech. 
Nepředstavovat si vše slovy, ale jen obrazy. Vynechat slova. 
Vnímat sílu, životní dynamismus v žaludu. Vliv příběhu na nevědomí. Zlepšení intuice. Nečekat na okamžité výsledky. Provádět meditaci denně. 

str. 197...

WTF

Co nás žene kupředu je Pozorovatel, čili duše. Je to klubko energie spjato s naším fyzickým tělem, využívající naše mozkové hemisféry a naše fyzické tělo. Jsme v něm v podstatě uvězněni. A od narození se snažíme přežít v tomto těle a v prostředí tělo obklopující.

Duše je jako parazit fyzického těla - nebo naopak? Jeden bez druhého by bylo ničím.

Fyzický svět je uzpůsoben po staletí tak, že převládají potřeby fyzického těla a s tím související důsledky, jako války, utrpení, hlad... Milióny energetických polí (duší) zalitovalo, jaké fyzické tělo jim bylo přiděleno. Tento myšlenkový proud se dá napojit na indické myšlení samsára...

Duše si uvědomuje, že obývá fyzické tělo dočasně, a proto se snaží využít čas v tomto těle a nějak se zabavit. Spolupracuje s tělem a poslouchá jeho hormonální či jiné pochody a příkazy, přizpůsobuje se jeho vývoji. Vnímá jeho zvířecí stránku a podvoluje se fázím jako puberta, dospívání, těhotenství, stárnutí, smrt. Duše v tomto těle nikterak nestárne. Je stále stejná, jen nabývá zkušeností, mění se podle pozitivních nebo negativních zážitků. Přijímá z okolí podněty a využívá je ku svému prospěchu (nebo si to tak myslí).

Uvědomění si tohoto Pozorovatele (energetického pole) ve svém těle (či v mozku) se mi zdá nebezpečné. Odhalí to totální relativitu vnějšího světa. Náhle se zdá, že na ničem nezáleží. Co se dosud zdálo, jako důležitá část života, náhle se jeví jen jako hloupá materiální tělesná žádost.

Pobyt v tělesné schránce během života je možná jen pro pobavení duše. Možná si tím jen krátí dobu při čekání na něco většího? Co přijde poté?

Když žena cítí, že by chtěla potomka, je to souhra tlaku společnosti a zvyků v kombinaci s fyzickými a hormonálními projevy.

Při meditaci se duše na chvíli oprostí od své fyzické zátěže, myslím tím tělo i mozek. Duše dává životní energii této hmotě. Je to energetický aspekt této směsi masa, kostí a vody. Cítíme se tak příjemně, protože duše si na chvíli odpočine od této zátěže, kterou musí celé dny nést. V průběhu života a skrze socializaci se dostáváme do spleti vztahů, situací, závazků, ze kterých se nedá tak lehce vyplést. Chodíme do školy, do práce, máme přátele. Pociťujeme povinnost vůči těmto vnějším subjektům. Je to zátěž pro duši, která by někdy nejraději jen ležela na louce a koukala na oblaka prohánějící se po modrém nebi. Občas si uvědomíme hloupost a prázdnost tohoto "západního" světa. Ale vzápětí do něj ze zvyku opět zapadneme, protože jinak to ani nejde. Stali by se z nás bezdomovci, kdybychom se na vše vykašlali. Bez peněz a bez práce a bez aktivity je v současném světě člověk ničím.

Jóga je pradávná praktika lidí, která jim pomáhá při relaxaci duše. Je to však také velmi nebezpečný nástroj, který by měl děsit všechny zastánce kapitalismu, materialismu a hry na západní typ společnosti. Protože podobně jako psychedelika bourá konstrukci socializace a člověk se dostává do prázdného prostoru. Cítí svou závislost na fyzickém těle. Pokud by jej přestal podporovat, přišel by o přepravní nástroj. Pokud tělo nemá energii, nemá energii ani mozek, který duše používá při pohybu po fyzickém prostoru.  

Makové koláčky

Raw vegan

Základ (dole): Slunečnicová semínka, sezamová semínka, rozinky (spařené horkou vodou), sušené datle - umixovat.

Nahoře: Mletý mák, kakao, javorový sirup, skořice, kakaové máslo - umixovat. Ozdobit čímkoliv.

Čtyři dohody

Miguel Ángel Ruiz předal ve své knize Čtyři dohody současnému smrtelníkovi myšlení starých Toltéků. A jak si s tím našinec poradil? Dal to do rukou Duškovi!








.

Život v rytmu měsíce a svého znamení

Každé znamení horoskopu má v rámci měsíce své tři dny. V tyto dny jsou síly jedince s tímto znamením na vrcholu. Dny lze vyčíst např. na tomto kalendáři (www.rhythmofnature.net). A když se vám tyto dny sejdou s úplňkovým a nedejbože v těsně pomenstruačním období, tak jsi královna zeměkoule! A můžeš se pustit do čehokoliv...

Jak jsem přestala používat šampóny a mýdla

Přírodní péče o vlasy a kůži

K bezšampónové (no-poo) metodě jsem se rozhodla ve chvíli, kdy jsem si už pár let myla hlavu v podstatě každý den a začalo mě to silně omezovat. Dnes je to dva a půl roku, co se mých vlasů nedotkly mydliny, a moje vlasy jsou prostě boží :)

Základem bezmydlinkové péče o vlasy je žitná celozrnná (chlebová) mouka a jablečný ocet, obojí nejlépe v bio kvalitě. Když půjdete po nejkvalitnějších výrobcích, tak se stále vejdete do stovky. A vystačila jsem si s tím 4 nebo 5 měsíců. Doplňující výživový materiál je arganový olej (lahvička okolo 100 Kč) a marocký jíl (viz nopooshop.cz).

Do misky nabereš přibližně 5 lžiček mouky (podle množství a délky vlasů) a s vodou vytvoříte kašičku, ne moc hustou, ani moc řídkou. Tak, aby se dala prsty nanášet na vlasy a po cestě na hlavu neskapala do vany. Do kaše můžeš přidat pár kapek arganového oleje.

Do sklenice 3-5decové dáš 2 lžičky jablečného octa a doleješ studenou-vlažnou vodou.

Kaši z mouky nanáším na mokré vlasy. Soustředím se především na kůži na hlavě, na kořínky, kudy se živiny z mouky hlavně vstřebávají. Ale neškodí nanést kaši na celou délku vlasů (rozdíl oproti kaši z marockého jílu). Můžeme ji nechat ve vlasech i deset minut, nejlépe masírovat kůži.

Mouku pečlivě smyjeme. Pokud máte obavu, že by hmota mohla po čase zanést vodovodní trubky, lze vymýt mouku do kýblu a poté vylít do záchoda.

Octovou vodu pomalu nalít na vlasy a nechat na nich, nesmývat. Octová voda funguje jako kondicionér. Používá se i v kombinaci se šampóny.

Ručníkem osušit vlasy, ale aby zůstávaly rovné, vlasy nemuchlat. Jak jsou mokré, mají větší tendenci se lámat.

A rozhodně absolutně vynechat fén. Přestat používat nejlépe úplně.


Kaše z marockého jílu:

Jíl se nanáší jen na kořínky, ne na celou délku vlasů, proto kaše stačí méně, 3-5 lžiček. Jíl nanáším tak jednou měsíčně, místo mouky.

Dát si opravdu pozor, aby se jíl nedostal na celou délku vlasů. Jíl velmi vysušuje vlasy. Já to dělám tak, že si levou rukou nadzvednu část vlasů a pravou rukou se tak dostanu prsty přímo k hlavě, kam vnesu kaši z jílu. A tak to dělám postupně na celé hlavě. Jíl nechat působit maximálně 5 minut. Poté zase pečlivě smýt a nanést octovou vodu.

Jak jsem šla na medvědy

V zimě 2016/17 jsem objevila Vlčí a Rysí hlídky, kde jsem se doslechla o monitoringu medvědů na Malé Fatře, a hned mi bylo jasné, že se musím alespoň pokusit se tam dostat. S kamarádkou jsme si naplánovaly, že budeme pozorovat spolu nejlépe z pohodlí posedu pod horami. Avšak realita je skoro vždy jiná. Při rozdělování stanovišť na nás zbylo pár posledních míst, kterých však bylo více než zbylých osob. Přijaly jsme tedy výzvu a každá se vydala na jiné stanoviště. Sama v horách jsem dosud spala dvakrát a to ve stanu. Takže nadcházející dvě noci na lokalitě pod širákem s medvědy jsem odsunula někam do nevědomí. Usadila jsem se v pátek večer na daném místě a čekala. V 19:30 jsem zaslechla podezřelé bručivé zvuky, takové jaksi hravé. O dvacet minut později jsem zaostřila a... "ty pařezy tam ještě před chvílí nebyly!" Popadla jsem dalekohled a spatřila své první medvědy! Respektive medvědici se dvěma medvíďaty. Pocity se těžko popisují. Veškeré vnímání reality se napne do dvou skel v dalekohledu a brada povolí a spadne. Strávila jsem s nimi až do setmění, kdy mě v dalším pozorování zabránil nedostatek světla. Matku jsem odhadla na 120 kg s výškou v kohoutku 100 cm. S lehkým šimráním na šíji, strachem ze spánku v otevřené přírodě a netrpělivostí do rozbřesku jsem propadla velmi lehkému spánku.

Ráno budík v 4:00 a hurá k dalekohledu! Tentokrát nesmím zapomenout fotit! V 5:15 se náhle ozvalo roztomilé ale intenzivní bručení a zpoza stromů vylezla moje medvědice a za ní poskakovala medvíďata. Sedla si přesně tak, abych na ně měla ideální fotogenický výhled a začala kojit. Foťák!!! Stihla jsem udělat dvě roztřesené fotky na 120 metrů se zvětšením 18x. Kvalitě fotky snad pomohlo výborné ranní světlo. Po kojení jsem je pozorovala do 6:13. Pásli se, medvíďata si hrála, ale převážně ve stromovém porostu, kde na ně nebylo moc vidět.

Den jsem strávila odpočinkem a objevováním okolí a místních restauračních zařízení, které nás ochránily před nepřízní počasí.

Večer jsem usedla na pozorovatelnu a moje "Žofka" (pokřtila jsem si ji tak čistě soukromě) přišla ve stejnou dobu jako v pátek. Přece mě nenechá čekat! V 19:50 ze stejného směru. Až do tmy se pásli, hráli si a procházeli se krajinou pro mě velmi dobře pozorovatelnou. Když jsem se s nimi loučila, netušila jsem, že už se neuvidíme.

Budík 4:30, vyskočila jsem ze spacáku a těšila se "moje medvídky", avšak tentokrát se z jiného směru přiloudal subadult (přibližně 80 kg, výška 90 cm) a poflakoval se na místě půl hodiny a pak odešel. Žofka s malýma už nepřišla, ale já vím, že na ně nikdy nezapomenu! 


Brány do hlubin...

Můj pohled na "me too":

Ženy také znásilňují muže, ale jinak. Muži to nepřiznají, protože by byli za slabochy. 
Některé ženy zneužívají své ženskosti při pohovorech apod. - funguje to jen vůči mužům. Muži by to měli kritizovat, ale nedělají to. 
Samotné ženy jsou spolutvůrkyně nerovného přístupu.
Muži jsou zvyklí na to, že se s nimi některé ženy chtějí jen vyspat (něco po nich chtějí), ale pak to aplikují i na ženy, které takto nesmýšlí.
Muži musí překonat své ego a uznat, že jsou ženami také "znásilňováni", manipulováni.
Ženy musí přiznat, že muže také znásilňují. Já sama přiznávám, že když mám chuť na sex, jsem schopná muže zpracovávat směrem k pohlavnímu aktu, i když muž dává najevo, že nemá náladu. Muž se vzruší a už pak nepřemýšlí hlavou, ale penisem, a sex se uskuteční. A který muž by se pak přiznal, že byl znásilněn? I když negativní pocity jako po znásilnění v mužích jsou. Někteří to mohou cítit i tak, že by se cítili jako slaboši, kdyby nabídku k sexu odmítli. Pro některé je to otázka cti. 

Poznámka (10. 2. 2020): Dospělí lidé se chovají podle zkušeností a zážitků z dětství. Pokud daná osoba byla v dětství do něčeho nucena, nebyl vnímán její názor že něco nechce, v dospělosti bude tento přístup aplikovat např. na opačné pohlaví v sexu. Ženy, co manipulují muže sexem, nutí je do sexu, většinou v dětství zažily něco podobného od blízkých lidí, nějakou formu zneužití. Trauma si podvědomě opakují celý život tím, že zneužívají jiné osoby. Ale samy se potom cítí jako zneužité, ale protože to v dětství zažili jako normu, nepřijde jim to divné. Žijí s tím odjakživa.

kontakt: hanahhu1234@gmail.com
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky