Co tu je

Na této stránce najdeš (pomocí CTRL+F): láska, běh, hliněná omítka (vnitřní, totální začátečnické základy), Lysebeth - Jóga mysli, meditativní cvičení, meditace, koncentrace, ze života jedné dívky (osobní zpověď), makové raw vegan koláčky, Čtyři dohody, život v rytmu měsíce a svého znamení, Přírodní péče o vlasy a kůži (no-poo), Jak jsem šla na medvědy (monitoring medvědů na Malé Fatře), můj pohled na "me too".

Co je to láska?

Od mládí jsem byla krmena představou, že je normální vyrůst a do někoho se zamilovat a s tím mít vztah a rodinu. Nikdo mi nikdy neřekl, že je nutné nejdříve milovat sám sebe. Proto jsem postavila svůj základ na svém pojetí dokonalého vzhledu skrze poruchy příjmu potravy a myslela si, že když budu hubená a tím i hezká, někdo se do mě zamiluje. (K tomuto myšlenkovému konceptu mi pomohly tělesné nejistoty a výroky mojí babičky)

Do svých 34 let jsem vedla život plný různých vztahů, některé byly i dlouhodobějšího charakteru, ale ve skrze nikam nevedly a nikomu (mě ani partnerovi) nepřinášely dlouhodobou radost. A nyní jsem si konečně uvědomila, v jakém bludu jsem celé ty dlouhé roky žila. Být já Kristus, tak se tohoto poznání ani nedožiju.

"Nejdřív ti musí být dobře samotné se sebou", "Musíš milovat sama sebe", "Najdi lásku / slunce ve svém srdci" atd. - tyto fráze slýchají patrně všichni z nás. Mě tedy vždy pěkně štvaly. Co to je za sluníčkářské bláboly? Až do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že tak jak jsem žila dosud už dál opravdu žít nemohu. Jak to všechno změnit?

Hledáme člověka, který nás bude milovat. K tomu nás vedou pohádky, vyprávění babiček, maminek, americké i neamerické romantické filmy. A až tuto osobu najdeme, tak budeme šťastní až do konce života. Lalala, happy end. Proč ale máme hledat někoho jiného, kdo nás bude mít rád? Proč se nesnažíme o to, abychom se měli rádi sami? Sebe? Proč nás k tomu rodiče nevedou? Bojí se, že bychom milovali sami sebe a je už ne? A nemělo by tak zdravé osamostatnění jedince probíhat? Není to trochu vydírání láskou od našich rodičů? Nebo sami naši rodiče neví, co láska k sobě samému je, a proto nás to ani nemohou učit?

Ještě nedávno jsem lásku k sobě neměla a nechápala celý koncept. A tudíž jsem ani nevěřila ostatním lidem, že mě mají rádi, i když mi to říkali. Pořád byl v pozadí temný stín pochybností. Stejně jsem se ale neustále o lásku jiných lidí pokoušela. Hloupý koloběh. Nikam nevedoucí.
Proč hledat lásku tak složitě v jiných lidech, v partnerech, když se můžeme mít rádi sami? Stačí se napojit na své "vnitřní dítě" (více jinde, stačí ctrl+f) a občas ho ukonejšit, uklidnit, pochválit, popovídat si s ním, co by chtělo a nechtělo, jaké jsou jeho potřeby. Můžeme se ho i zeptat, proč je smutné, co mu chybí k radosti atd. A můžeme sami svému vnitřnímu dítěti dávat lásku. 

Pokud jsme ohledně lásky k sobě sama neustále závislí na ostatních lidech a nejsme v tomto samostatní, tak po čase vždy přijdou pochybnosti, že už nás přestal milovat, a přichází fáze ujišťování se, vyžadování dokazování, zda nás opravdu ještě miluje.

Vždy jsem si myslela, že hledám partnera, který mě doplní a budeme tvořit pár, který pomáhá tomu druhému. Jsem velmi aktivní až hyperaktivní člověk (asi), a získala jsem dojem, že hledám muže klidného, který vyváží mou neklidnost. A neuvědomila jsem si, že to, co hledám, je můj vlastní klid, ve mně. Moje pravá přirozenost je klidný temperament (asi :)), neklidnost byl ten převrácený (asi, v tomhle se ještě hledám).

V mém případě toto martyrium s láskou má počátek ve vztahu s mou rodinou a způsobem, jakým oni vyjadřovali a vyjadřují svou lásku ke mně. Celý život jsem se snažila být taková, jakou mě oni chtějí, aby mě oni za to milovali. Nikdy jsem nebyla sama sebou. Ale vzepřít se vlastním rodičům? Zvlášť, když máte otce cholerika, který vám to v nečekaném okamžiku pěkně nandá? Ale nakonec přišel i můj čas odvahy a začala jsem být upřímná a říkat, co si myslím, co mám a nemám ráda (není lepší příležitost než Vánoce). A zatím se to daří. Ale jsem v začátcích. Sama jsem zvědavá, kam to povede.
Ale tento "boj" s rodinou, vzepření se jim nastaveným pravidlům, to není boj proti nim. Je to BOJ O MŮJ ŽIVOT, o mou svobodu, o mé vztahy a budoucnost. Už nejsem nejmladší a proto je načase začít bojovat a začít se starat především o sebe, ne o jiné. Tvořit si svůj život, a ne plnit představy někoho jiného. Přestat se ohlížet na to, co si o mě myslí moje rodina.
Umění je přijít na způsob, jak říkat lidem pravdu, aniž je člověk urazí, ublíží jim. Cesta je jít na to přes vyjadřování svých pocitů. (Cítím se tak a tak, když ty říkáš / děláš to a to. Není mi to příjemné.)

Napadlo mě, jestli celé tohle šílenství s láskou není konspirace obchodních řetězců, politiků, sportovních značek a přeslazených nápojů, abychom se jako ovce párovali, uvěznili sebe sama ve vztazích, které časem vedou k neštěstí jedince, a cestou z toho ven je závislost na nakupování oblečení, na sladkostech, alkoholu. A o vlivu televize a filmů na to celé ani nemluvím.

Přišla jsem na to, že už nehledám někoho, koho budu milovat. Chci milovat sama sebe a být se sebou šťastná. A hledám osobu, která to bude mít stejně, ale bude sdílet můj pohled na svět, a umožní mi nadále milovat sama sebe. 

Nepříjemné pro všechny je, když se rodiče upnou na své děti a milují je víc než sebe. A pak očekávají to stejné i od nich. 

Láska od jiných osob oslabuje naši lásku k sobě. Čím víc očekáváme lásku od jiných, tím méně lásky máme k sobě.

(všechny názory na této stránce jsou čistě subjektivní, moje, a tudíž každý to může mít jinak)

— Běh —

Běhám asi deset let. První přibližně 4 roky jsem běhala pár km za týden. Pak mi umřel kocour, a jediný způsob, jak se nezbláznit žalem, bylo běhání. Zvýšila jsem počet km na 16 a víc. Vrchol byl 25 a už jsem se těšila na svůj první maraton. Pak jsem však opět uvadla v rámci pohodlí na 5-km trasy po Lužánkách (Brno). V rámci tohoto rekreačního běhání jsem však objevila chození a běh na boso. Ale knihu Born to run (Zrozeni k běhu) jsem otevřela až dlouho poté. A to mě znovu nakoplo i k nadšení k běhu, i k bosému běhu, a hlavně k vytrvalostnímu běhu. 

Základem úspěchu je, že běh musí být zábava. Musíte mít tendenci se za běhu usmívat. A pokud se tak neděje, myslíte u běhu na něco (je jedno na co) a to je špatně. U běhu se musí vypnout a myslet na radost z pohybu (nemalou míru na tom mají endorfiny, takové to roztomilé brnění v zadní části hlavy a v celém těle, když se během běhu zastavíte do úplného štronza). Kdo má zkušenost s psychedeliky a povzbuzováky různého druhu, ví o čem mluvím :).

Vždy jsem měla strach zúčastnit se nějakého závodu, protože jsem se vždy vnímala jako velmi soutěživá, a měla jsem strach, že by mi to kazilo radost z běhu. 
Vypsala jsem si pár poznámek z knihy Zrozeni k běhu, které mě doufám zachrání, až se na jaře možná zúčastním nějakého závodu: 
Nezávodíme, abychom porazili ostatní, ale abychom byli s ostatními. 
Uvolni se, nepospíchej, užij si to. Když ti to bude připadat jako práce, dáváš do toho moc.
Nenechat se zatáhnout do závodění někoho jiného.
Per se jen s tratí, s nikým jiným.
Odvaha neznamená běžet rychle. 
Základem je usmívat se.
Postupný vývoj pocitů u běhu: snadný - lehký - hladký - rychlý.

Jídlo: 
1 velká lžíce suchých chia semen = 50 kcal (207 kJ), tj. 8 lžic = energie jako z plnohodnotného jídla (oběd). 
Tarahumarové (domorodí běžci) to konzumují takto: voda, trochu citronu a trochu cukru (medu). Výborný nápoj, na kterém se dá běžet do aleluja.
Denní jídelníček Tarahumarů: ovoce, fazole, obiloviny, zelenina.
"Lívance": našlehaná vařená rýže, přezrálé banány, trochu kukuřičné mouky, mléko (rostlinné) - usmažit jako lívance. 
Pinole: polentu opražit na pánvičce, bez oleje/tuku. Vmíchat skořici a chia semena (suchá). Potom zalít horkou vodou - vznikne kaše + med. Ze hmoty se dají napéct placky

Hliněná omítka

Hliněná omítka se dá koupit v Hornbachu a Bauhausu (na objednávku a po podpisech, nelze tam jen dojet a odvézt) - 40 kg pytel vyjde tak na 1-2 m2, záleží na tloušťce vrstvy. Tloušťka vrstvy může být i 1 cm.

Po zkušenosti, jak má hlína vypadat a jak ji zředit, aby dobře držela na zdi, jsme se vypravili po okolí lehce pytlačit. Pro hlínu jsme nemuseli daleko. Nastal problém s přesíváním. Jediná sítka jsme našli na pískovišti, kde si hraje synek mých přátel. Dost jsme se u toho nasmáli, ale účel to splnilo. 

Průměr oka síta by měl být kolem 2-3mm. Osvědčilo se i kovové kuchyňské síto. Ale nakonec jsme přeci jen sáhli po velké katrovačce z obchodu. Sice to nebyl tak krásný hlaďas, ale nechtěli jsme u toho strávit do Vánoc (píšu to v květnu). 

Nachystali jsme si prosítou hlínu a písek a vodu. Je velký rozdíl ve složení hlín a písků, když je nekoupíte, ale získáte někde v okolí zdarma. Hlíny se liší v jemnosti, jílovitosti, adhezivnosti (přilnavosti). Proto byste měli ozkoušet své materiály, jaké namixování bude pro váš materiál nejlepší. Vybereme si testovací zeď. Zeď nejdříve štětkou natřít velmi tekutou směsí hlíny, do všech spár (= "adhezivní můstek"). Poté umixujeme směs:
1) 1 : 1 (hlína : písek)
2) 1 : 2
3) 1 : 3
4) 1 : 4
Pokud adhezivní můstek trochu oschl, je lepší nastříkat na zeď ještě vodu. Nenanášet směs na suchou zeď, nebude to držet. Směs nahazujeme zednickou lžící, nebo můžeme házet bochánek uplácaný v dlani (to je větší sranda). Neuhlazovat nahozenou hmotu hned. Nejdřív nahodit určitou plochu a až potom uhladit takovou "destičkou" (sorry, nejsu zedník) zdola nahoru. Vrstva by měla být minimálně 2 cm tlustá. 

Vzniknou čtyři testovací nahozené plochy. Na každou ideálně vyrýt poměr, aby to bylo jasné. Plochy se nechají 20 dní tuhnout a schnout. Která nepopraská, vyhrála. 

Důležité pojmy, které si odnáším z tohoto hlínového víkendu: ADHEZNÍ MŮSTEK (vlhká vrstva hlíny či čehokoliv jiného, která se klade na suché cihly, aby omítka lépe držela), MOKRÁČ neboli mokrý prd :-D

Výsledky:
1 : 1 popraskalo do 12 hodin

Mantra na dobrou noc

Když se chystáme ke spánku, levá hemisféra (centrum logické a intelektuální) se vypíná a zapíná se hemisféra pravá (sídlo intuice a nevědomí / podvědomí). Usínání za doprovodu hlubokého vnímaného dechu, a jednoduché mantry, může změnit náš život. Při každém uvědomělém výdechu vyslovíme tiše v duchu slabiku z mantry, které musíme také věřit. Opravdu se snažíme vše procítit. Soustředění na tempo dechu a na mantru nás uspí, a zároveň se myšlenka skrytá za mantrou ukládá do pravé hemisféry, do nevědomí. Ukládá se do mozkových záhybů. Po pravidelném provádění této činnosti, u každého člověka je to individuální, se dostaví nečekané výsledky. 
Moje první mantra byla "Mám - se - rá - da." Jsem v tomto mantrování zatím začátečník, ale už po pár dnech jsem pocítila změny. Zkoušejte to se mnou... Uvidíme, co se stane...

Ze života jedné dívky:

(30. 4. 2018)

Jednou jsem si vzpomněla, že jsem byla většinu života nešťastná. Možná i svou vinou, možná oprávněně, to nikdo neví, protože já to subjektivně nezjistím. Je krásná a výhodná část osobnosti umět zapomínat. Umět zapomínat na to zlé. Protože kdo alespoň trochu vidí do své duše, vytuší, že takové počínání by mělo velmi velmi špatný dopad na tělo, ale i na další osud oné bytosti. Když se naučíte zapomínat, když se naučíte žít ze dne na den, když se naučíte žít tak, aby každičký den byl smysluplný a plný života, začnete si vážit krásných maličkostí, které mohou můj život naplnit štěstím, které se v té chvíli rovná nekonečnosti, nekonečnému štěstí. 

Naučme se být velmi nešťastní. Zabořit hlavu do hlubin polštáře, které znamenají všechno. Protože stejně jako absolutní štěstí, i absolutní smutek jsou obohacující emoce. Nebo v to mohu doufat? Že to není zbytečné? 

Kdo žije v pohodlném, nudném, umělém štěstí, plýtvá svým životem. (vše co tu píšu jsou mé chvilkové subjektivní myšlenky, které přiletěly a zase odlétají, a mě se občas některé z nich zadaří zachytit je do nervových mozkových prstenců, a přenést je do konečků prstů a do elektronické podoby. A dál letí do vesmírných dálek. A mnohé z těchto myšlenek nezachytím já, ani nikdo jiný. A letí nepovšimnuty navždy a kdoví kam.)

Kdo si stěžuje na nedostatek peněz, zatímco má plnou lednici a kde složit hlavu, asi nikdy nezažil opravdovou emoční a existenciální tíseň. Asi nikdy nezažil kolaps vesmíru a reality, který nastane, když je člověk opravdu sám a nikde. Lidé asi potřebují jednou dvakrát za sto let probudit válkou nebo jinou krizí, aby si uvědomili, jak dobře se měli, ale to už je pozdě. 

Je dobré naučit se být velmi šťastní, ale také být nekonečně nešťastní. 
Materiální společnost nás svými "překrásnými" předměty, které si můžeme zakoupit za peníze (které jsme vyměnili často za čas života, který jsme místo žití prožili úplně zbytečnými činnostmi, které nás občas i přímo štvou), učí vykoupit své neštěstí v těchto předmětech. Kupujeme si věci, seskupeniny atomů, ze kterých čerpáme po jejich nabytí do svého vlastnictví, příjemné pocity. Jsme rádi, že je máme. Díváme se na ně, a jsme šťastní. Ale to je umělé štěstí, náhražka za skutečné štěstí. 

Přihlouplý systém této společnosti nás vmanil do těchto představ a struktury myšlení, abychom byli šťastní, když si koupíme nějaký předmět. Ale to nás oddaluje od opravdového štěstí. ČÍM VÍC VĚCÍ VLASTNÍME, TÍM DÁL JSME OD LIDÍ A OD ŠTĚSTÍ. 

André van Lysebeth: Jóga mysli

Kniha je to velmi zajímavá, ale k praktickému použití by vám mohly stačit tyto moje výpisky. Hlavní myšlenky knihy: práce s koncentrací a s mentálními obrazy a tím zkvalitnění života.

Mysl je silové pole navázané na dané tělo a využívající mozek.

V jógových pozicích (ásanách) se snažit setrvávat co nejdéle. Až 15 minut v jedné pozici. Snažit se nezapojovat svaly.

V pozicích propojení při pohlavním styku setrvávat bez pohnutí. Soustředit se jen na spojené orgány.

"Já" = niterný Pozorovatel - během jógy se soustředit na toto "Já". 
Mantra: hledání "Já": JÁ - nádech - JSEM - nádech - O - nádech - NO - nádech - CO - nádech - ZŘÍ (Já jsem ono co zří)
Já = Pozorovatel; pozorované = emoce, procesy, myšlenky, sny.

Prathájára - vypnutí smyslů

Silové pole člověka jde i mimo tělo. Nejsme tedy sami. Mísíme se s energiemi jiných lidí.

Prána = energie získávána při vdechování vzduchu. 

Mentální vědomé obrazy mají vliv na nevědomí. 
Při usínání, ve chvíli mezi bděním a usínáním, soustředit se na mentální obrazy, kterými bychom chtěli ovlivnit své nevědomí. Obrazy = odstranění obav, špatných návyků... Během vizualizace mentálních obrazů opakovat jednoduchou mantru pasující do rytmu dechu (vždy jen pozitivní, ne negativní jako "nemám strach"). 

Meditativní cvičení na zlepšení koncentrace:
Vybereme si jednoduchý předmět, např. lžičku, nebo burák. Snažíme se vidět předmět jako ve snu. Pět dní se snažíme vícekrát denně předmět vizualizovat po dobu 1 minuty. Představovat si různé formy předmětu, asociace k předmětu, jak byl vynalezen (dávná výroba). Koncentrace je uvolněná.

Kdo se umí soustředit (koncentrovat), život je pro něj snadnější ale hlavně zajímavější. Pociťuje více zapojení do života a předmětů okolo sebe.

Hluboký dech: ideálně 24 minut denně zhluboka dýchat (každá hodina = minuta). 
Bhastrika (rychlé nádechy a výdechy nosem): prokrvování mozku, cirkulace mozkomíšního moku. Při nádechu se mozek (všechny orgány) stlačí, při výdechu uvolní.
Houpavé pohyby hlavy dopředu a dozadu, do boků, otáčení - příznivé účinky na mozek a tekutiny v hlavě.

Meditace + dech = uvolňování mozku. Snažíme se vnímat tepot v centrální části mozku. Pokud to necítíme, přiložit prsty na spánky, kde tep ucítíme. Poté prsty pomalu oddalovat a vnímat tep. 
Zadní mozek + mícha - vegetativní funkce, trávení. Čelní laloky - individualita, intuice, telepatie (koncentrace na střed čela + ÓM, ne nahlas ale v duchu, v rytmu tepu.
Zavřít oči a koukat na tilak (červená tečka na čele).
Cítit tepot v horní prodloužené míše a poté se přesouvat po míše dolů (pokročilí mohou naopak).

Ideální je dělat během dne více kratších meditačních cvičení + jedno delší (ráno či večer).

Cvičení očí: TRÁTAK - soustředění pohledu bez mrkání, 1-20 minut. Pohled na předmět pár cm nad úrovní očí, aby byla záda narovnána. Předmět vzdálen asi 1,2 m. 

Zavřít oči, uvolnit se, myslet na pohyb těla ale nezapojovat svaly. Cíl: dostat část těla do určité polohy ale nezapojovat svaly. Časem takto dělat jógové ásany. Využívá se tu práce nevědomí, které pracuje úsporněji než vědomí.

Moje obava: Po oddělení Pozorovatele a pozorovaného, neztratím schopnost radovat se z věcí? Zmírní se negativní pocity, nezmírní se i pozitivní? 
Kniha Jóga mysli je podle mě ovlivněna mužským pohledem na svět. Snaží se vše až příliš chápat a hledat vysvětlení, to je podle mě špatně. Věci se mají nechávat jen plynout. 
Jóga mysli - pro muže a pro ženu by měla být odlišná praxe. 
Při pohledu do prázdna (trátak) - vidím míhání malých částic, prý je to prána (?!?) - skutečně? 
Kniha Učím se jógu - Lysebeth.
Metafora: chůze po trámu položeném na zemi vs ve 100 m = mluvit sám vs před lidmi.

Každodenní praxe (ideál):
- dýchat 24 minut
- meditace
- cvičení na kyčle
- svíčka a jiné cviky s hlavou dole
- trénovat lotosový sed


Meditace:
V sedě, páteř narovnaná, tělo zcela nehybné. Uvolnit všechny svaly. 
Dech klidný, tichý, pravidelný. 
Meditační příběh:
Nacházím se na okraji lesa. Vítr lehce fouká. Blížím se k dubu. Zemi pokrývají žaludy. Sednu si pod strom do lotosu. Vizualizace žaludu - podrobně. Prstem hloubím díru do země. Vkládám do ní žalud. Stávám se pozorovatelem lesa. Listí v lese opadává. Přijdou mraky. Prší. Pták, zajíc, veverka - opodál. Stmívá se. Mlha. Stále si uvědomovat žalud v zemi, který nasakuje vodu. Přijde zima, sníh, vločky padají. Žalud uvězněn ve zmrzlé půdě. Svítí slunce. Stopy zvěře na sněhu. Jaro. Sníh taje. Ptáci zpívají. Klíček z žaludu se dere na povrch, za sluncem. Zespodu rostou kořeny. První lístky doubku. Kmen sílí. Roste do výšky. Zrychleně roste před očima. Rostou na něm žaludy. Podzim. Nový žalud vezmu do ruky, prohlížím si ho. Konec meditace. Uvědomím si pomalu tělo, dech. 
Nepředstavovat si vše slovy, ale jen obrazy. Vynechat slova. 
Vnímat sílu, životní dynamismus v žaludu. Vliv příběhu na nevědomí. Zlepšení intuice. Nečekat na okamžité výsledky. Provádět meditaci denně. 

str. 197...

WTF

Co nás žene kupředu je Pozorovatel, čili duše. Je to klubko energie spjato s naším fyzickým tělem, využívající naše mozkové hemisféry a naše fyzické tělo. Jsme v něm v podstatě uvězněni. A od narození se snažíme přežít v tomto těle a v prostředí tělo obklopující.

Duše je jako parazit fyzického těla - nebo naopak? Jeden bez druhého by bylo ničím.

Fyzický svět je uzpůsoben po staletí tak, že převládají potřeby fyzického těla a s tím související důsledky, jako války, utrpení, hlad... Milióny energetických polí (duší) zalitovalo, jaké fyzické tělo jim bylo přiděleno. Tento myšlenkový proud se dá napojit na indické myšlení samsára...

Duše si uvědomuje, že obývá fyzické tělo dočasně, a proto se snaží využít čas v tomto těle a nějak se zabavit. Spolupracuje s tělem a poslouchá jeho hormonální či jiné pochody a příkazy, přizpůsobuje se jeho vývoji. Vnímá jeho zvířecí stránku a podvoluje se fázím jako puberta, dospívání, těhotenství, stárnutí, smrt. Duše v tomto těle nikterak nestárne. Je stále stejná, jen nabývá zkušeností, mění se podle pozitivních nebo negativních zážitků. Přijímá z okolí podněty a využívá je ku svému prospěchu (nebo si to tak myslí).

Uvědomění si tohoto Pozorovatele (energetického pole) ve svém těle (či v mozku) se mi zdá nebezpečné. Odhalí to totální relativitu vnějšího světa. Náhle se zdá, že na ničem nezáleží. Co se dosud zdálo, jako důležitá část života, náhle se jeví jen jako hloupá materiální tělesná žádost.

Pobyt v tělesné schránce během života je možná jen pro pobavení duše. Možná si tím jen krátí dobu při čekání na něco většího? Co přijde poté?

Když žena cítí, že by chtěla potomka, je to souhra tlaku společnosti a zvyků v kombinaci s fyzickými a hormonálními projevy.

Při meditaci se duše na chvíli oprostí od své fyzické zátěže, myslím tím tělo i mozek. Duše dává životní energii této hmotě. Je to energetický aspekt této směsi masa, kostí a vody. Cítíme se tak příjemně, protože duše si na chvíli odpočine od této zátěže, kterou musí celé dny nést. V průběhu života a skrze socializaci se dostáváme do spleti vztahů, situací, závazků, ze kterých se nedá tak lehce vyplést. Chodíme do školy, do práce, máme přátele. Pociťujeme povinnost vůči těmto vnějším subjektům. Je to zátěž pro duši, která by někdy nejraději jen ležela na louce a koukala na oblaka prohánějící se po modrém nebi. Občas si uvědomíme hloupost a prázdnost tohoto "západního" světa. Ale vzápětí do něj ze zvyku opět zapadneme, protože jinak to ani nejde. Stali by se z nás bezdomovci, kdybychom se na vše vykašlali. Bez peněz a bez práce a bez aktivity je v současném světě člověk ničím.

Jóga je pradávná praktika lidí, která jim pomáhá při relaxaci duše. Je to však také velmi nebezpečný nástroj, který by měl děsit všechny zastánce kapitalismu, materialismu a hry na západní typ společnosti. Protože podobně jako psychedelika bourá konstrukci socializace a člověk se dostává do prázdného prostoru. Cítí svou závislost na fyzickém těle. Pokud by jej přestal podporovat, přišel by o přepravní nástroj. Pokud tělo nemá energii, nemá energii ani mozek, který duše používá při pohybu po fyzickém prostoru.  

Makové koláčky

Raw vegan

Základ (dole): Slunečnicová semínka, sezamová semínka, rozinky (spařené horkou vodou), sušené datle - umixovat.

Nahoře: Mletý mák, kakao, javorový sirup, skořice, kakaové máslo - umixovat. Ozdobit čímkoliv.

Čtyři dohody

Miguel Ángel Ruiz předal ve své knize Čtyři dohody současnému smrtelníkovi myšlení starých Toltéků. A jak si s tím našinec poradil? Dal to do rukou Duškovi!








.

Život v rytmu měsíce a svého znamení

Každé znamení horoskopu má v rámci měsíce své tři dny. V tyto dny jsou síly jedince s tímto znamením na vrcholu. Dny lze vyčíst např. na tomto kalendáři (www.rhythmofnature.net). A když se vám tyto dny sejdou s úplňkovým a nedejbože v těsně pomenstruačním období, tak jsi královna zeměkoule! A můžeš se pustit do čehokoliv...

Jak jsem přestala používat šampóny a mýdla

Přírodní péče o vlasy a kůži

K bezšampónové (no-poo) metodě jsem se rozhodla ve chvíli, kdy jsem si už pár let myla hlavu v podstatě každý den a začalo mě to silně omezovat.

Základem bezmydlinkové péče o vlasy je žitná celozrnná (chlebová) mouka a jablečný ocet, obojí nejlépe v bio kvalitě. Když půjdete po nejkvalitnějších výrobcích, tak se stále vejdete do stovky. A vystačila jsem si s tím 4 nebo 5 měsíců. Doplňující výživový materiál je arganový olej (lahvička okolo 100 Kč) a marocký jíl (viz nopooshop.cz).

Do misky nabereš přibližně 5 lžiček mouky (podle množství a délky vlasů) a s vodou vytvoříte kašičku, ne moc hustou, ani moc řídkou. Tak, aby se dala prsty nanášet na vlasy a po cestě na hlavu neskapala do vany. Do kaše můžeš přidat 1 kapku arganového oleje.

Do sklenice 3-5decové dáš 2 lžičky jablečného octa a doleješ studenou-vlažnou vodou.

Kaši z mouky nanáším na mokré vlasy. Soustředím se především na kůži na hlavě, na kořínky, kudy se živiny z mouky hlavně vstřebávají. Ale neškodí nanést kaši na celou délku vlasů (rozdíl oproti kaši z marockého jílu). Můžeme ji nechat ve vlasech i deset minut, nejlépe masírovat kůži.

Mouku pečlivě smyjeme. Pokud máte obavu, že by hmota mohla po čase zanést vodovodní trubky, lze vymýt mouku do kýblu a poté vylít do záchoda.

Octovou vodu pomalu nalít na vlasy a nechat na nich, nesmývat. Octová voda funguje jako kondicionér. Používá se i v kombinaci se šampóny.

Ručníkem osušit vlasy, ale aby zůstávaly rovné, vlasy nemuchlat. Jak jsou mokré, mají větší tendenci se lámat.

A rozhodně absolutně vynechat fén. Přestat používat nejlépe úplně.


Kaše z marockého jílu:

Jíl se nanáší jen na kořínky, ne na celou délku vlasů, proto kaše stačí méně, 3-5 lžiček. Jíl nanáším tak jednou měsíčně, místo mouky.

Dát si opravdu pozor, aby se jíl nedostal na celou délku vlasů. Jíl velmi vysušuje vlasy. Já to dělám tak, že si levou rukou nadzvednu část vlasů a pravou rukou se tak dostanu prsty přímo k hlavě, kam vnesu kaši z jílu. A tak to dělám postupně na celé hlavě. Jíl nechat působit maximálně 5 minut. Poté zase pečlivě smýt a nanést octovou vodu.

Můj oblíbený zpravodajský a publicistický projekt - DVTV. Jeden z mála rozumných zdrojů kvalitních informací, který jde do hloubky.






.

Jak jsem šla na medvědy

V zimě 2016/17 jsem objevila Vlčí a Rysí hlídky, kde jsem se doslechla o monitoringu medvědů na Malé Fatře, a hned mi bylo jasné, že se musím alespoň pokusit se tam dostat. S kamarádkou jsme si naplánovaly, že budeme pozorovat spolu nejlépe z pohodlí posedu pod horami. Avšak realita je skoro vždy jiná. Při rozdělování stanovišť na nás zbylo pár posledních míst, kterých však bylo více než zbylých osob. Přijaly jsme tedy výzvu a každá se vydala na jiné stanoviště. Sama v horách jsem dosud spala dvakrát a to ve stanu. Takže nadcházející dvě noci na lokalitě pod širákem s medvědy jsem odsunula někam do nevědomí. Usadila jsem se v pátek večer na daném místě a čekala. V 19:30 jsem zaslechla podezřelé bručivé zvuky, takové jaksi hravé. O dvacet minut později jsem zaostřila a... "ty pařezy tam ještě před chvílí nebyly!" Popadla jsem dalekohled a spatřila své první medvědy! Respektive medvědici se dvěma medvíďaty. Pocity se těžko popisují. Veškeré vnímání reality se napne do dvou skel v dalekohledu a brada povolí a spadne. Strávila jsem s nimi až do setmění, kdy mě v dalším pozorování zabránil nedostatek světla. Matku jsem odhadla na 120 kg s výškou v kohoutku 100 cm. S lehkým šimráním na šíji, strachem ze spánku v otevřené přírodě a netrpělivostí do rozbřesku jsem propadla velmi lehkému spánku.

Ráno budík v 4:00 a hurá k dalekohledu! Tentokrát nesmím zapomenout fotit! V 5:15 se náhle ozvalo roztomilé ale intenzivní bručení a zpoza stromů vylezla moje medvědice a za ní poskakovala medvíďata. Sedla si přesně tak, abych na ně měla ideální fotogenický výhled a začala kojit. Foťák!!! Stihla jsem udělat dvě roztřesené fotky na 120 metrů se zvětšením 18x. Kvalitě fotky snad pomohlo výborné ranní světlo. Po kojení jsem je pozorovala do 6:13. Pásli se, medvíďata si hrála, ale převážně ve stromovém porostu, kde na ně nebylo moc vidět.

Den jsem strávila odpočinkem a objevováním okolí a místních restauračních zařízení, které nás ochránily před nepřízní počasí.

Večer jsem usedla na pozorovatelnu a moje "Žofka" (pokřtila jsem si ji tak čistě soukromě) přišla ve stejnou dobu jako v pátek. Přece mě nenechá čekat! V 19:50 ze stejného směru. Až do tmy se pásli, hráli si a procházeli se krajinou pro mě velmi dobře pozorovatelnou. Když jsem se s nimi loučila, netušila jsem, že už se neuvidíme.

Budík 4:30, vyskočila jsem ze spacáku a těšila se "moje medvídky", avšak tentokrát se z jiného směru přiloudal subadult (přibližně 80 kg, výška 90 cm) a poflakoval se na místě půl hodiny a pak odešel. Žofka s malýma už nepřišla, ale já vím, že na ně nikdy nezapomenu! 


Brány někam ...

Můj pohled na "me too":

Ženy také znásilňují muže, ale jinak. Muži to nepřiznají, protože by byli za slabochy. 
Některé ženy zneužívají své ženskosti při pohovorech apod. - funguje to jen vůči mužům. Muži by to měli kritizovat, ale nedělají to. 
Samotné ženy jsou spolutvůrkyně nerovného přístupu.
Muži jsou zvyklí na to, že se s nimi některé ženy chtějí jen vyspat (něco po nich chtějí), ale pak to aplikují i na ženy, které takto nesmýšlí.
Muži musí překonat své ego a uznat, že jsou ženami také "znásilňováni", manipulováni.
Ženy musí přiznat, že muže také znásilňují. Já sama přiznávám, že když mám chuť na sex, jsem schopná muže zpracovávat směrem k pohlavnímu aktu, i když muž dává najevo, že nemá náladu. Muž se vzruší a už pak nepřemýšlí hlavou, ale penisem, a sex se uskuteční. A který muž by se pak přiznal, že byl znásilněn? I když negativní pocity jako po znásilnění v mužích jsou. Někteří to mohou cítit i tak, že by se cítili jako slaboši, kdyby nabídku k sexu odmítli. Pro některé je to otázka cti.